Samet po Afghánsku

V druhém srpnovém týdnu obsadilo opoziční afghánské hnutí Tálibán bez jediného výstřelu Kábul. Na záběrech katarské televizní stanice Al-Džazíra vidíme představitele mladšího pokolení Tálibánců, jak sebejistě procházejí prezidentským palácem a jak v kabinetu uprchlého prezidenta Ašrafa Ghaního ležérně, ale zjevně bez záměru hanobit, srolovali jeho standardu a odložili ji někam stranou. Jak plastičtěji Afgháncům a světu sdělit, že dosavadnímu režimu je konec...

Příslušník Tálibánu přebírá moc v jednom z afghánských okresních měst


Televizní záběry naznačovaly, že obrazoborectví a zřejmě ani fyzické zúčtování s prominenty dosavadního režimu zřejmě není na pořadu dne. Zdá se, že Tálibán jako by skončil s dávnou paštunskou tradicí pomsty, což představuje z hlediska nadcházejícího, zcela nezbytného celoafghánského urovnání a usmíření podstatný faktor. Odpovědný přístup tálibánských vůdců k tomu, aby evakuace cizích státních příslušníků i místních občanů s příslušnými vízy proběhla na kábulském letišti hladce a organizovaně, je jistě povzbudivým znamením.


Jaký kontrast s tím, jak probíhalo obsazení iráckých prezidentských paláců americkými vojáky v květnu roku 2003 doprovázené „civilizovaným“ vandalstvím! A jaký kontrast se zářím roku 1996, kdy otcové současných Tálibánců vtrhli do vily, kde se nacházel bývalý afghánský prezident. Tálibánci tehdy Nadžíbulláha, dosazeného Sověty, vyvlekli na ulici, zmlátili železnými pruty, vykastrovali a za nákladním autem pak vlekli Kábulem, až ho nakonec i spolu s jeho bratrem pověsili na kandelábru. A Kábul a časem i většina Afghánistánu se na dlouhých pět let vrátil ke středověkým pořádkům, kdy platila drsná interpretace islámské šaríi s drakonickými tresty a absolutní podřízenost žen. Jakákoli zábava, včetně televize či videa nebo i hra v šachy byla zapovězena.

Rozprava Tálibánu s bývalým afghánským komunistickým vůdcem dr. Nadžíbulláhem


Tomuto pětiletému období vlády Tálibánců v Afghánistánu učinila přítrž až americko-britská invaze v říjnu 2001 krátce po událostech 11. září v New Yorku, s nimiž ovšem neměl Tálibán a Afghánistán nic společného. Invazí měla začít nová éra v životě této těžce zkoušené země, éra bezpečnosti, stability, éra bez opiových polí a s demokratickými institucemi západního typu, i když stále za přítomnosti cizích vojsk. Ale už samotný počátek této éry lze sotva označovat za šťastný. O dalším směřování Afghánistánu měla tehdy rozhodnout konference afghánských frakcí. Spojené státy však znemožnily její konání na půdě Afghánistánu a příslušná jednání se tak odehrála v listopadu 2001 na „neutrální půdě“, v izolovaném hotelovém komplexu Petersberg na předměstí Bonnu. USA znemožnily účast na konferenci zástupcům umírněného křídla Talibánu, čímž promarnily příležitost rozdělit tálibánské hnutí, které se později jako stmelená a opět mocná síla postavilo proti dvacet let trvající zahraniční okupaci.


Nehledě na zlatý dolarový déšť i nemalé prostředky vynakládané dalšími členy aliance (včetně Česka), které však nakonec stejně v průběhu celých dvou dekád většinou skončily v rukou vlastních kontraktorů a místních warlordů, Západ si „srdce a mysl“ Afghánců zjevně nezískal. „Normalizace“ (demokratizace) Afghánistánu se jaksi nepovedla, ani chudoba se nezmenšila, ba právě naopak. Nikdy v předchozí historii země nedorážely migrační vlny Afghánců na chatrnou pevnost Evropy v takové síle, jako právě v této době. V příkrém rozporu s dlouhodobou tendenční prezentací médií a politiků naší části světa o dosaženém pokroku a předávání pravomocí ztráty na lidských životech Afghánců i aliančních sil pokračovaly. Afghánci se s okupací nikdy nesmířili. S výjimkou místních zkorumpovaných elit odmítli vnucený model společenského uspořádání, které je v rozporu s jejich kulturně společenskými tradicemi a náboženstvím. Trumpova administrativa tak nakonec došla k závěru o bezperspektivnosti další masivní a mimořádně nákladné vojenské přítomnosti na afghánském hřbitově metropolí a v únoru 2020 podepsala v Kataru s představiteli Tálibánu – za zády spojenců – mírovou dohodu.

Prezident Bush s první dámou Laurou a afghánským prezidentem Hamídem Karzajem


Okamžik pravdy nastal v letních dnech letošního roku, kdy vrcholilo stahování amerických sil. Tálibán byl na nadcházející změnu mocenské rovnováhy velmi dobře připraven. Loutkový režim Ašrafa Ghaního se krátce po stažení hlavních amerických sil zhroutil, prezident sám uprchl do zahraničí. Tálibán v průběhu měsíce prosadil – hlavně díky tajnému vyjednávání a poradám s regionálními předáky – svou kontrolu prakticky nad celým územím Afghánistánu, až nakonec 15. srpna bleskově obsadil i hlavní město. Kdo má rád historické paralely a je ochoten jít na trh se svou kůží, by mohl hovořit o místní sametové revoluci. Mohl by zároveň poukázat na fakt, že Nadžíbulláhův komunistický režim se udržel ještě tři roky po stažení sovětských sil z Afghánistánu, zatímco „normalizační“ afghánský režim nepřežil ani odchod posledního amerického vojáka.


Tálibán si nyní bude stanovovat podmínky, i když si uvědomuje, že zdaleka není a vlastně ani nechce být jediným hráčem na místní politické scéně. Považuje se za dočasného správce země a deklaruje zájem na vytvoření vlády, jež by zahrnovala všechny afghánské frakce. Jim, ale i těm, kdo proti Tálibánu v předchozím období bojovali, přislíbil všeobecnou amnestii, stejně jako bývalým afghánským spolupracovníkům cizích armád. Afghánistán chce žít v míru se všemi sousedy a deklaruje, že na svém území nestrpí žádné cizí síly, ale ani teroristické skupiny. Zajatce brát nehodlá. Pokud jde o vnitřní uspořádání, předpokládá vypracování ústavy, jež by měla vycházet z monarchistické ústavy z roku 1964 a zavedení islámské legislativy. Ta by měla zaručovat relativní svobodu tisku a respektovat práva žen, včetně možnosti studovat a chodit do zaměstnání. Nová moc nevyžaduje úplné zahalování žen (nošení burky), jen zahalování vlasů. Zdá se, že současný Tálibán nabízí širší rejstřík práv, než jakých se dostává obyvatelstvu v některých zemích našich regionálních spojenců – v monarchiích Perského zálivu.

Paštun


Vzhledem k tragické historii let 1996-2001 přirozeně vzniká otázka, zda lze prohlášením současných vůdců Talibánu věřit. Nehrají se svým lidem i s okolním světem nějakou podlou hru? Uvidíme. Současné pány situace bychom měli soudit podle jejich příštích skutků a zároveň ignorovat snahy o jejich diskreditaci vedené snahou vrátit zemi k občanské válce. Současný Tálibán představuje druhou generaci pravověrných sunnitských muslimů opírajících se o tradice afghánského venkova, přičemž mnozí dnešní příslušníci tohoto hnutí vystudovali na západních univerzitách. Také dnes zdaleka nejde jen o čistě paštunské hnutí, jeho řady zahrnují příslušníky všech afgánských národností – Tádžiky, Uzbeky, Balúče i Hazary. Tálibán si za dvě poslední desetiletí hodně protrpěl, v mnohém se také poučil a jistě nechce opakovat staré chyby. Každopádně je to opravdu hrdá, na cizí moci nezávislá a reálná síla, jejíž slovo po dosažném ujednání bude platit. Síla, která vrací Afghánistán k vlastním tradicím a která neohrožuje sousedy.


Dilema porážky Západu, jíž dnes v Afghánistánu přihlížíme, velmi pregnantně komentoval Václav Klaus: Dnešní Západ nemá oprávnění komukoli ve světě vnucovat uspořádání společnosti podle svých představ. Měli bychom si přiznat, že afghánský debakl je též porážkou české zahraniční politiky. Ukazuje mimo jiné, jak sporná byla snaha založit strukturu i tradice nově budované české armády na logice námezdního expedičního sboru bojujícího ve vzdálených konfliktech pro cizí zájmy. Zbytečně zmařené životy 14 českých vojáků nás zavazují k tomu podívat se pravdě do očí a využít mezičasu k zásadní proměně naší zahraniční politiky.


PhDr. Miroslav Belica je autorem knihy Praha na hřbitově metropolí – čtyřicet let spojencem v afghánských anabázích, jež v roce 2019 obdržela mezinárodní Cenu Egona Ervína Kische v oblasti literatury faktů.


Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.