Schopnost přežít téměř vše

Příslušnost ke slovanskému etniku hrála v historii českých zemí vždy silnou roli. Vzhledem k podobnému jazyku, kultuře a zvyklostem zcela přirozeně a oprávněně.


Slované jsou nejpočetnějším a zároveň nejmladším etnikem, které obývá téměř polovinu evropského kontinentu. Přesto nebylo dlouhá staletí zcela zřejmé, odkud naši dávní předci vlastně přišli. A s úplnou jistotou to nevíme ostatně ani dnes. Bylo to z Balkánu? Z Kyjevské Rusi či z Panonie? Z oblasti mezi Vislou a Dněprem? V každém případě kolem roku 400 n. l. Slované zahájili osidlování evropského kontinentu, a tak se započala jeho nová éra, která přetrvává do dnešních dní. Její nedílnou součástí je historie českých zemí.

Mucha ve své Slovanké epopeji zachytil mytickou prvlast Slovanů


Snahy odhalit tajemství počátků přítomnosti Slovanů v Evropě se objevily již v 11. století a v podstatě až do 19. století zastávali slovanští kronikáři, literáti, vzdělanci a historici obdobné postoje. Jak již řečeno, kronikáři Kosmas a Dalimil považovali za pravlast Slovanů Balkán, hovořilo se také o Kyjevské Rusi, a letopisy z 11. až 12. století referovaly o Panonii. Tedy o oblasti států bývalé Jugoslávie, Maďarska a části dnešního Rakouska. O Panonii uvažoval ve 13. století například polský kronikář Vincent Kadlubek, když psal o bratřích Čechovi, Lechovi a Rusovi. V období raného humanismu zase byli Slované ztotožňováni ze Sarmaty, Vandaly, Góty, Skythy a Ilyry, tedy národy známými z antických pramenů.

Slovanské starožitnosti


Osvícenství na počátku 19. století odvrhlo humanistické teorie a začalo zkoumat slovanskou etnogenezi vědecky. Zakladatelem nového vědeckého oboru – slavistiky (a také bohemistiky) byl český kněz, filolog a historik Josef Dobrovský. Na jeho dílo navázal další významný český badatel Pavel Josef Šafařík (Šafárik). A na konci 19. století český vklad do bádání o slovanské etnogenezi završil svým monumentálním dílem Slovanské starožitnosti Lubor Niederle. Shromáždil všechny písemné prameny, dobové zprávy, tehdy známý archeologický materiál a dosavadní názory. Dospěl k závěru, že pravlast Slovanů ležela severně od Karpat mezi Vislou a Dněprem a jejich sousedy tam byli Baltové, Thrákové, Skythové, později Sarmati a na severovýchodě Ugrofinové.

Počátky jsou zahaleny rouškou tajemství. Žil např. praotec Čech?


Slovanské starožitnosti se pak staly východiskem pro všechny hypotézy 20. století, které Niederlovu teorii buď zpřesňovaly, anebo vyvracely. Pouze nacistická historiografie hlásala tezi o tom, že Slované přišli do střední Evropy jako otroci Avarů, které tito kočovníci záměrně usazovali na dobytých územích. Tato rasistická teorie měla odůvodnit označení Slovanů za podlidi.

Stěhování národů


Počátky formování slovanského etnika jsou datovány těsně před rok 200 př. n. l., na rozhraní dnešní Ukrajiny a Běloruska v rámci zarubiněcké archeologické kultury vystavené vlivu migrujících germánských kmenů (Gótové, Bastarnové a Vandalové) z jedné strany a íránských kočovnických sarmatských etnik na straně druhé. Slované (či v té době spíše Praslované) se po změně letopočtu stali součástí království Gótů a jejich elita se podílela na gótských výbojích. Kontakty s Germány a Íránci silně ovlivnily slovanský jazyk a náboženství.


Rozhodující impulz k následné expanzi vznikajícího etnika přinesl v roce 375 vpád Hunů, který zahájil nestabilní a krutou historickou epochu nazvanou Stěhování národů. Všichni sousedé Praslovanů vyrazili na útěk, který je zavedl opravdu daleko. Vandalové skončili až v severní Africe, Vizigótové na Pyrenejském poloostrově, Ostrogótové zamířili do Panonie a odtud do Itálie. Předchůdci Slovanů však zůstali doma.

Stěhování národů bylo bouřlivou dobou, která „zamíchala“ Evropou


Tehdy se na pravém břehu Dněpru na teritoriu náležícím archeologické kyjevské kultuře, v zemi zpustošené válkou a vyloupené strašlivými hunskými nájezdníky, odehrálo něco, čemu asi nikdy neporozumíme. Můžeme jen popsat výsledek. Na historické scéně se objevil národ, o němž ještě po 500 letech budou psát středověcí kronikáři, že je jednoho jazyka, jednoho práva a jedněch zvyků. Národ vzájemně si tak podobný, že kdo poznal jednu jejich sídelní jednotku – župu, poznal všechny Slovany. Moderní matematická metafora hovoří o fraktální společnosti. Přirovnává župy k fraktálům, protože jsou nejen všechny stejně strukturované, ale v rovině každé župy najdeme to, co můžeme pozorovat při jejich seskupení do vyšších teritoriálních celků.

Boží slovo


Nejdůležitější součástí života, tedy bydlení, výroby, hmotné a duchovní kultury byl rituální jazyk. Ten podle tehdejší víry umožňoval správnou činnost přírodních sil, a tím přežití obyvatel župy. Jazyk to byl samozřejmě slovanský a představoval (a představuje vlastně až do dnešních dnů) nejdůležitější součást identity Slovanů. Dokonce i jejich nejstarší známé vlastní pojmenování Slověníni je odvozen od pojmu „slovo“. Slověnín byl člověk znalý slova, se kterým se dalo hovořit, neboť rozumí našemu jazyku. Protikladem byli jejich západní germánští sousedé, nazývaní němci, tedy němí lidé, kteří hovořit neumějí.

Klíčový duchovní význam slovanského jazyka nejlépe dokládá životopis svatého Konstantina. Když jej císař Michael na žádost knížat Rastislava a Svatopluka (v dopise sami sebe jmenují “my Slověni“) poslal k Moravanům, Konstantinovi bylo jasné, že jeho misionářské dílo nebude úspěšné bez knih v domácím jazyce. Zároveň se bál, že za to bude označen za heretika, protože tehdy byly za církevní uznány jen tři jazyky – latina, řečtina a hebrejština. Dle vyprávění životopisce nato sám Bůh poslal Konstantinovi písmena v slovanském jazyce. Věrozvěst těmi písmeny napsal začátek Janova evangelia, v němž třikrát opakoval slovo Bůh a třikrát slovo „slovo“. Tím poprvé vyložil etymologii Slověne – slova, které ukazuje vazbu Slovanů na samotné Boží Slovo. Starší a lepší příklad důležitosti jazyka pro slovanskou identitu asi nelze najít.

Můžeme v případě Slovanů hovořit o jednom etniku?

Slovanská identita


Takto duchovně vybaveni někdy po roce 400 zahájili naši slovanští předkové svou pouť za osídlením poloviny evropského kontinentu. Obyvatelům všech obsazených zemí přitom nabízeli možnost stát se Slovany. Z ekonomického hlediska šlo zdánlivě o návrat hluboko do historie do počátků neolitu před 6 000 lety. Provozovali jednoduché zemědělství, bydleli v malých jednoprostorových domech, jejich společnost byla rovnostářská. Za největší bohatství považovali půdu, kterou uctívali. Měli však mimořádně silnou duchovní kulturu.


Stát se Slovanem znamenalo znovu najít vztah k okolnímu prostoru, přírodě a lidem. Neplatit žádné daně a být součástí společenství sobě rovných. Naučit se rituální jazyk, který se ukázal jako nejúčinnější magický prostředek k ovládání přírody a života. Stačilo k tomu málo – žít a mluvit jako ostatní členové politické obce – župy. Nejvíce konvertitů našly pomalu se rodící slovanské kmeny mezi zbídačelým obyvatelstvem Římské říše, zvláště pak mezi křesťany. Ti v těch krutých válečných dobách a okamžicích úzkosti měli pocit, že je jejich křesťanský Bůh opustil, a ve své nové slovanské identitě našli skvělou náhradu.

Relativní rychlost, s níž Slované došli od pravobřeží Dněpru až k ústí Labe, k Baltu a na Peloponéský poloostrov, svědčí o tom, že slovanský způsob života byl v tehdejších těžkých dobách velmi přitažlivý. Naše geny obohatil především schopností přežít téměř vše.


Článek vyšel v měsíčníku MY 1/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.