Severočeské Lurdy

Zázraky se dějí. Jeden takový se stal před 155 lety ve Filipově a vzbudil obrovské pozdvižení. Jeho připomínkou je poutníky vyhledávaný poutní chrám zasvěcený Panně Marii.


Do svých 19 let byla Magdalena Kadeová dívka jako každá jiná. V roce 1854 však náhle těžce onemocněla – postihl ji zápal plic, který ani dneska není ničím, nad čím se může jen tak mávnout rukou. K němu se přidal zánět pohrudnice, a aby toho nebylo málo, tak i zánět mozkových blan. Soužily ji též křeče, trpěla halucinacemi a častým bezvědomím.

Zjevení Panny Marie ve Filipově na dobovém obrázku


Kombinace těchto chorob upoutala Magdalenu na lůžko, nicméně to nejhorší mělo teprve přijít. V průběhu února roku 1865 pokryly její hruď ošklivé vředy, jež se neustále zvětšovaly. Šlo o autoimunitní chorobu zvanou pemphigus, dodnes nesnadno léčitelnou. Nemocnou pochopitelně ošetřovali lékaři – Dr. Grülich z Neugersdorfu a Dr. Ulbrich z Jiříkova, avšak navzdory všemu svému lékařskému umu museli v listopadu konstatovat, že Magdalenin stav je beznadějný a že brzká smrt je prakticky jedinou jistotou a zároveň vysvobozením z nesnesitelných útrap, které jejich pacientka musela snášet. Jakožto věřící přijala Magdalena nedlouho před Vánocemi i poslední pomazání. Odevzdaně čekala na smrt, ale pak nadešla památná noc z 12. na 13. ledna 1866.


Té noci trpěla Magdalena více než kdy jindy, dokonce tak, že nemohla spát. Nějaký čas u ní bděla její přítelkyně Veronika Kindermannová, aby jí byla k ruce, kdyby něco potřebovala, nakonec ji však přemohl spánek.


Magdalena nezamhouřila oko, když tu náhle, kolem čtvrté hodiny ranní… Ale nechme vyprávět ji samotnou: „Najednou se v místnosti rozlilo světlo, a to mnohem jasnější než ve dne. Rozhrnul se závěs u postele. To mě dost polekalo, šťouchla jsem proto loktem do Veroniky a řekla jsem jí: »Veroniko, vstávej, nevidíš, jak je tu naráz jasno?« Veronika odpověděla: »Já nic nevidím.« Před mou postelí ale stála postava zářící bílým světlem a se zlatou korunkou na hlavě. Okamžitě mě napadlo, že je to Matka Boží. Sepjala jsem ruce a začala jsem se modlit: »Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.« Po těchto slovech jsem uslyšela zvláštní hlas – byl zcela jiný, než jakým mluví lidé: »Mé dítě, od nynějška se uzdravíš.« A v tom okamžiku postava zmizela a já už necítila žádnou bolest.“

Diagnóza: Nevysvětlitelné


Sen? Blouznění? Další halucinace? Posuďte sami: Magdalena, jež měla problém vůbec se pohnout a jíž lékaři dávali nanejvýš pár dnů života, po tomto vidění k nemalému šoku všech příbuzných vstala a chodila bez sebemenších známek potíží po domě. Nedosti na tom – umínila si, že ráno půjde do pekárny. Když ji sousedi za ranního rozbřesku viděli, jak si to jakoby nic štráduje mezi chalupami, zcela konsternovaní se jí ptali, jak je možné, že chodí. „Dnes v noci mě navštívila Panna Maria a řekla mi, že se uzdravím. No, a teď jsem zdráva. Toť vše, nic víc, nic míň.“


Rychlost, jakou se zpráva o Magdalenině zázračném uzdravení roznesla, si nezadala s dnešní dobou bleskurychlých komunikačních kanálů. U Kadeových se dveře netrhly, kdekdo chtěl na vlastní uši slyšet z jejích úst, co se té noci událo. A nejen místní, ale i přespolní.


Je nabíledni, že příslušné církevní úřady jmenovaly speciální komisi, jež měla celou záležitost vyšetřit. Zejména dobrozdání obou vyšetřujících lékařů, které těžko mohl někdo vinit ze snahy podílet se na výrobě nějakého zázraku, pomohlo komisi dojít k závěru, že uzdravení třicetileté Magdaleny Kadeové je z lidského hlediska nevysvětlitelné.


Snad i to se odrazilo v dalších osudech místnosti, v níž k zázračnému uzdravení došlo. Ta byla přeměněna na soukromou kapli, v níž na stole neustále hořely svíce.


Stále však ještě šlo o kult lokálního rázu. Jenže téměř na den přesně se v domku Kadeových odehrálo po roce další zázračné uzdravení. Do postele, v níž v lednu roku 1866 ležela Magdalena Kadeová, přenesli příbuzní jinou Magdalenu – Langhansovou. Tato žena z Jiříkova byla 11 let ochrnutá a upoutaná na lůžko. Až do oné noci z 8. na 9. ledna 1867, kdy z něj proti všem předpokladům a beznadějím vstala a začala chodit.


Poutní kostel


Tady končily jakékoli pochybnosti. P. Franz Storch, kaplan z farnosti Jiříkov, pod níž filipovská obec věřících spadala, domek od Kadeových odkoupil a na jeho místě postavil v letech 1870–1873 milostnou kapli Panny Marie, Uzdravení nemocných. Prakticky ihned poté inicioval i stavbu kostela, jíž se podle plánů vídeňského architekta Franze Hutzlera zhostili Gustav Sachers z Liberce a po něm Josef Hampel z Rumburku. Mezi lety 1873–1885 tak vyrostl velkolepý jednolodní novorománský kostel Panny Marie, Pomocnice křesťanů.

Magdalena Kadeová byla dívka jako každá jiná


Raritou v jeho sakristii je určitě postel, na které tehdy Magdalena Kadeová ležela, potažmo kus dřevěné podlahy z domku Kadeových pod skleněnou výplní. Na místě, kde uzřela Pannu Marii, stojí na oltáři socha z carrarského mramoru, vytvořená přesně podle Magdalenina vidění.


Redemptoristé, jejichž duchovní správě bylo toto poutní místo svěřeno, se návštěvníků nemohli dopočítat. Přicházely jich desetitisíce. Filipov co do návštěvnosti konkuroval i největším poutním místům ve střední Evropě, za což vděčil i své poloze v Sudetech – navštěvovali jej hojně zejména německy mluvící věřící.


Ale nejen oni. Poutníky přitahovala i další mimořádná uzdravení, díky nimž se Filipovu začalo říkat Severočeské Lurdy. Ve 30. letech již počty příchozích přesáhly ročně stotisícovou položku.


Dvojitá korunovace


Asi nejslavnějším návštěvníkem Filipova byl v roce 1920 Achille Ratti, vatikánský nuncius v Polsku. O šest let později již jako papež Pius XI. požehnal zlatou korunku, kterou byla korunována mariánská socha Bohorodičky. Tohoto aktu se 12. září 1926 ujal litoměřický biskup Mons. Josef Gross. A v témže roce, tedy 60 let od prvního zázraku, povýšil tento Kristův náměstek filipovský chrám na baziliku minor, což je čestný titul, který hlava Církve uděluje významným kostelům. V České republice je takových pouze 15, což svědčí o výjimečnosti tohoto místa. (Magdalena Kadeová se toho bohužel nedožila, zemřela rok předtím. Až do svých 70 let pečovala o potřebné v chudobinci.)


Komunistickému režimu však byly podobné tituly cizejší pomalu více než pravda, proto nechával poutní kostel ve Filipově vědomě chátrat. Dokonce se nějaký čas uvažovalo o jeho demolici. Nepřidali mu ani noví obyvatelé pohraničí, kteří nahradili vysídlené obyvatelstvo německé. Novým osídlencům události z 19. století nic neříkaly, podstatné pro ně byly především šťastné zítřky, které jim zvěstovala jiná hvězda než ta betlémská.

Bazilika menší Panny Marie Pomocnice křesťanů ve Filipově


Někomu z nich zato říkala něco zlatá korunka na mariánské soše. Ta totiž zmizela neznámo kam. Panně Marii byla korunka navrácena až po 40 letech. Františku kardinálu Tomáškovi pak v roce 1985 asistovali při nové korunovaci sochy Panny Marie krom ministrantů i bdělí strážci komunistických zákonů, a to jak ti veřejní (VB), tak i ti tajní (StB).


To už kostel prošel vydatnou rekonstrukcí, která ho víceméně zachránila. Vděčit za to může tehdejšímu faráři P. Zdeňku Maryškovi, jemuž se v dobách normalizace podařil svého druhu další zázrak v podobě záchrany tohoto chrámu, včetně vzácných varhan z roku 1888, nástroje pocházejícího z varhanářské dílny z Budyšína Hermann Eule. Krom bohoslužeb znějí každoročně i při mezinárodním festivalu Varhanní duchovní hudba ve Filipově.


Co se klášterních prostor týče, ty byly po vystěhování redemptoristů (v rámci nechvalně známé „Akce K“) využívány pro potřeby internovaných řeholnic, než je strana a vláda v 60. letech dala k užívání lidově demokratické armádě. Od roku 1971 se z bývalého kláštera stal domov důchodců a sociálním účelům slouží tyto prostory i poté, co byly v roce 2014 vráceny do majetku kongregace redemptoristů.


Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.