Splněný sen píseckého kluka

Filmové a seriálové vyprávění režiséra Františka Filipa (zemřel 9. ledna 2021) k televizním obrazovkám neodolatelně přitahuje již několikátou generaci diváků. Připomeňme: Radúz a Mahulena (1959), Kočár nejsvětější svátosti (1962), Hrdina má strach (1965), Utrpení mladého Boháčka (1967), F.L. Věk (1970), Byl jednou jeden dům (1974), Chalupáři (1975), Ikarův pád (1977), Zlá krev (1986), Cirkus Humberto (1988), Ortel (1999).

František Filip


Za téměř půl století se režisér František Filip podílel na několika stech filmech, dokumentech, televizních inscenacích, pohádkách a v neposlední řadě seriálech. Tvorba letos devadesátiletého doyena českého filmu se sice již před lety uzavřela, ale pan režisér je stále aktivní a srší energií. S blížícím se životním jubileem jsme spolu vzpomínali na jeho začátky i vrcholné období v 60. a 70. letech minulého století.


Zašli jsme na pivko Na Klikovku, což je, jak on říká, taková roztomilá „putyčka“ v Praze na Pankráci. Slavného režiséra nepřipomínal. Vyzařovala z něj laskavost, skromnost a pokora. Celým životem ho totiž od dětství provázela víra, i když o tom nikdy příliš nemluvil, a také láska k naší zemi, pro kterou celý život usilovně pracoval. Legendární režisér zůstal i po dlouhých desetiletích tím obyčejným píseckým klukem, kterého osud zavál do Prahy, aby mu splnil životní sen.


Když se ohlédnete za devadesáti roky svého života, bylo všechno, jak být mělo?


Nic bych na tom neměnil. Můj život nepochybně nezávisel jen na mně, to nejdůležitější se rozhodlo tam Nahoře. S Boží pomocí se to povedlo.


Jste Pražák, ale dětství jste prožil v Písku.


Dodnes zůstává Písek mou srdeční záležitostí. Byl jsem a dodnes zůstávám obyčejným píseckým klukem. V tom městě jsem prožil krásné dětství, třebaže ve skromných poměrech. Tam jsem prožíval své klukovské sny a také třeba ministroval v kostele. Tatínek byl pošťák pod penzí, maminka švadlena. Žádný majetek neměli, ale dokázali se radovat z obyčejných věcí. Umění se pochopitelně nevěnovali. Já se dostal k divadlu až jako skaut. Někdy v roce 1940 jsem se poprvé setkal s cenzurou. To když si naše divadelní parta začala říkat Kašpárek a Náci, veselí čtveráci, což bylo bráno jako provokace. Jasnou představu o tom, co budu jednou dělat, jsem ale neměl. Studoval jsem klasické gymnázium, ale byl jsem přitom docela všestranný. Zajímaly mě i jiné obory, například slaboproud.

Jan Werich s Milošem Kopeckým v TV filmu Kočár nejsvětější svátosti


Kdy padlo ono životní rozhodnutí?


Bavila mě divadelní režie. Někdy na konci války zavítala do Písku paní Rektorisová, která byla profesorkou na DAMU. Tak jsem se jí svěřil, ale ona si mě přeměřila a řekla, že na DAMU rozhodně ne, ať zkusím FAMU. Lidé od divadla tehdy ještě hleděli na film dost přezíravě. V roce 1950 jsem odmaturoval, tak jsem chtěl tedy zkusit režii na FAMU. Ale doba byla složitá. Jako věřící chlapec jsem s nadšenými přívrženci komunismu ve škole často polemizoval. Výsledkem bylo, že mou přihlášku na FAMU škola sice odeslala, ale doporučení ke studiu jsem nedostal. Šance uspět byla v takovém případě pochopitelně mizivá.


Přijímačky v Praze asi byly pro venkovského kluka velkým dobrodružstvím?


Aby ne! Kvůli talentovým zkouškám jsem napsal ručně dost dlouhý scénář, protože psací stroj jsem neměl. Určitě ho nikdo nikdy nečetl. Kdo by se tím probíral? Rozhodl ústní pohovor. Když jsem mluvil, mihli se místností režiséři Václav Krška a Václav Wasserman. Ve zkušební komisi seděli kromě rektora FAMU A. M. Brousila Zdeněk Štěpánek a Karel Höger. Zeptali se mě zostra, co jsem četl z Balzaka. Odpověděl jsem upřímně, že jsem četl českou klasiku, jako student klasického gymnázia také latinské autory, ale Balzaka znám jen z hodin francouzštiny. Od něho jsem ve svých dvaceti letech ještě nestačil přečíst nic. Zřejmě na ně zapůsobila upřímnost venkovského kluka, který si na nic nehrál a nedělal ze sebe víc, než je. Asi za měsíc mi přišlo, že jsem přijat.

František Filip při natáčení Chalupářů s Jiřím Sovákem a Josefem Kemrem


Profesní dráhu jste ale nakonec spojil především s televizí. Barrandov vás nelákal?


Dostat se na školu byla jedna věc, ale musel jsem se živit. Pocházel jsem z chudých poměrů, tatínek mi dával na měsíc padesát korun. Dostal jsem stipendium, ale každá koruna se hodila. Když jsem ještě jako student natočil úspěšný dokument o loutkovém divadle, všimli si mě lidé z tehdy začínající Československé televize. Tak jsem zakotvil v Měšťanské besedě ve Vladislavově ulici, ve starém domě, kde byl taneční sál, který pamatoval ještě Jana Nerudu. Vládl tam zdánlivý chaos, ale v podstatě vše dokonale klapalo. Ze začátku to bylo takové „přines, podej, přijď ještě další večer“, ale chytil jsem se drápkem. Práce mě bavila, byl jsem vděčný za každou příležitost. Za první večer jsem dostal šedesát korun, což pro mě byly neuvěřitelné peníze. Na Barrandově se tehdy dívali na televizi jako na nějaké akvárium, a prosadit se tam by trvalo dlouho. Proto jsem zůstal televizi věrný, třebaže na Barrandově jsem později také točil. Například v roce 1969 Utrpení mladého Boháčka.


Nakonec jste se dokázal prosadit. V první polovině šedesátých jste už točil s Janem Werichem a od té doby jste spolupracoval snad se všemi, kteří v českém herectví něco znamenali. Zejména vaše oblíbené seriály byly skvěle obsazované. Měl jste k někomu z nich zvláštní vztah?


Těch osobností bylo skutečně mnoho, takže raději nebudu jmenovat, abych něko