Srpnové teze Petra Žantovského

Slovo „teze“ se v našich životech, díky ideové pevnosti předlistopadového školství, objevilo zejména ve spojení „dubnové teze“, jež sepsal Vladimir Iljič Lenin roku 1917 jako taktickou příručku pro přechod od revoluce (buržoazně) demokratické k revoluci socialistické. Skutečného uplatnění, jak to tak vypadá, došly až o sto let později ve Spojených státech amerických. Po volebním puči a dosazení trockistky Kamaly Harrisová a její loutky, nemohoucího Joe Bidena, nastartovaly USA přechod od (liberálně) demokratické revoluce k dalšímu pokusu o revoluci utopicky komunistickou. Rozverné teze, tentokrát srpnové, jak je představujeme MY, by už rozhodně za oceánem vyjít nemohly, nebo by měly pro autora nepříjemné následky. Revoluce a humor se (jak nám dobře známo) nesnášejí. Ale nezoufejme. Protože Americká unie náš vzor (Na věčné časy a nikdy jinak!), brzy vše v Evropské unii – a tedy také opět u nás! Moc jsme si neodpočinuli.

Petr Žantovský


Řekneme-li v našich luzích a hájích slovo srpen, nejspíš se ozvěnou vrátí s číslovkou 21. Toho dne mnoha u nás odzvonili iluzi tehdy sdílenou mnoha lidmi, totiž že socialismus lze reformovat. Měliť k té iluzi řadu dobrých důvodů. Vycházely knihy Josefa Škvoreckého, věru nekomunisty z profese, točily se filmy podle skvělých scénářů Jana Procházky, sice komunisty z profese, ale kdo to pozná při koukání na Ať žije republika, Slasti otce vlasti, Kočár do Vídně či Ucho? Praha se stala hlavním městem jazzu (její mezinárodní festivaly v Lucerně jsou už legendou) a divadla (od Kunderových Majitelů klíčů po fenomén Krejčova Divadla za branou). Kulturymilovní jedinci mohli propadnout dojmu, že je vše v pořádku, jen když proslulým domem na nábřeží bloudí dezorientovaný Saša Dubček. Tahle idyla vzala zasvé 21. srpnem, kdy nám vojáci Varšavské smlouvy přišli vysvětlit, že naše hlavní město se stále ještě jmenuje Moskva.


To všechno je pravda, ale ne celá. Zúžíme-li zpravidla meteorologicky ideální srpen na zmíněnou geopolitickou záležitost, velmi se ochudíme.


Tak příkladně hned 1. srpna 1664 spojená rakousko-německo-francouzská vojska porazila více než dvakrát početně silnější armádu osmanské říše v bitvě u Mogersdorfu, a odrazila tak turecký pokus o invazi do centra Habsburské říše. Přičemž téměř nachlup přesně o rok dříve proti tureckému obklíčení uchránil Vídeň, metropoli monarchie, jakožto velitel obrany města, jistý Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Na tom muži je velezajímavé, že byl vnukem jednoho ze sedmadvaceti pánů popravených červenci 1621 na Staroměstském náměstí. Kaplíř vnuk pochopil, co je důležitější: uchránit křesťanskou civilizaci, nebo vykonat osobní vendetu? No řekněte, kdo z našich vrstevníků by toho byl mocen?

Sigmund Freud


Leč dosti (neveselé) historie, vzhůru k (ne)veselé současnosti. Z nějakého těžko pochopitelného důvodu si lidstvo, přinejmenším z toho euroatlantického severu Země, osvojilo zvyk kdejakou prkotinu učinit svátkem. Asi aby nahradilo a vymazalo ty křesťanské, z nichž slovo svátek (svatý) pochází. Anebo, že by mu chyběly dávné šamanské rituály? Slovy již bohužel zvěčnělého Jana Vodňanského – „Freude, Freude, vždycky na tě dojde…“


Tak třeba hned 2. srpna jest nám slaviti Den suchého zipu. Vynalezl jej jistý George de Mestral roku 1941, a to díky svému čtyřnohému mazlíčkovi. Když se s ním při procházce se prodíral křovím, byl jeho pes celý obalený semínky s háčky z rostlin. Fascinován silou, jakou to na srsti psiska drželo, si vzal jedno semínko pod mikroskop. Zjistil, že jsou na semenu malé háčky – a „sucháč“ byl na světě. Na místě knoflíků a tkaniček bych se však urazil: kdypak mají ony svůj den?


Docela jiného gardu je Mezinárodní den ženského orgasmu (8. srpna). Svátek vznikl ve městě Esperantina v severovýchodní Brazílii, kde se jeden radní rozhodl věnovat tento den ženskému orgasmu jako kompenzaci za „sexuální dluh” vůči manželce. Slaví se též v temperamentní hispánské Americe (Mexiko, Peru, Argentina), leč též kupodivu třeba i v Norsku. Kdo tam někdy zavítal, odnesl si z té ztemnělé země posedlé odebíráním dětí rodičům minimálně dva dojmy: chladné mezilidské vztahy (že by mnoho desítek let trvající prohibicí?) a ostentativní nezájem mladých Norek o sex. Takže k čemu v té smutné zemi tak bláznivý svátek?


Těžko zjistit důvody, proč a jak došlo k ustavení Mezinárodního dne baru Jekyll & Hyde. Ti, kdo četli hororovou novelu od Roberta Louise Stevensona, vědí, že jde o příběh rozpolcené osobnosti měnící své vlastnosti ve dne, resp. v noci. Kdeže se nachází onen bar? Domicilů má řadu, u nás například v Plzni a Brně, dále třeba v Košicích, Birminghamu či Singapuru. A ovšem, se skromností své zemi vlastní, inzeruje se ten newyorský jako „světové nejproslulejší“. Inu, Rusové mají cara – pušku a cara – zvon, tak Američané aspoň cara – bar. Docela případná metafora lecčehos jiného, není-liž pravda?

Obdobných ryze komerčních důvodů se dopátráme, když narazíme na Mezinárodní den energy drinků (15. srpna). Společnosti vyrábějící a distribuující tyto nepříliš zdravé nápoje pořádají v tento den akce, které mají jasný cíl - každý rok více vypitých plechovek. Když už, tak bych spíše plédoval pro Mezinárodního den čaje. Nejen že je nekonečně zdravější a přirozenější, ale koná se hned dvakrát ročně (21. května a 15. prosince).


Probírku absurdních srpnových svátků uzavřeme stylově Evropskou Nocí pro netopýry (28. srpna). Nechme stranou, že některé tyto zvláštní „myši“ mají v Latinské Americe pověst „upírů“. Ostatně i slovo netopýr je mu blízké. Ale vezměme to z té lepší stránky, pozitivně: Vyleťme do noci a užívejme alespoň potmě svobody, která jen nám za dní den po dni stále více upírána.


V jednom sovětském filmu zazníval stoický bonmot: „Dál než na Sibiř nás nepošlou“. Tak si říkejme: aspoň tu noc nám snad nevezmou. Pokud ovšem právě noc v širším slova smyslu není tím, kam to vše směřuje.


Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.