Stíhací eso

Díky nejlepšímu stíhači RAF Josefu Františkovi, který za pouhých 28 dní sestřelil 17 německých letadel, se polská 303. stíhací peruť stala suverénně nejlepší leteckou eskadrou bitvy o Británii.

Josef František se svým strojem


Protektorátem koloval vtip o tom, že Hitler dal Anglii ultimátum: Jestli se okamžitě nevzdá, najde si jiného nepřítele! Za jeho fiaskem v Bitvě o Británii stáli letci RAF, mezi nimiž se neztratili ani ti českoslovenští. Nejlepší z nich byl Josef František.


Tento rodák z Dolních Otaslavic (narodil se 7. října 1914) se už odmala poohlížel po všem, v čem vrčel motor, zvláště po aeroplánech, vznášejících se mu, díky blízkosti prostějovského Vojenského leteckého učiliště, přímo nad hlavou.


Nebylo tedy divu, že se v touze kráčet ve stopách Daidalových přihlásil po vyučení k letectvu. Zdárně prošel hustým přijímacím sítem a po dvou letech výcviku se slovním hodnocením: “Sklon k nerozvážnostem. Potřebuje dozoru,” mohl narukovat k olomouckému Leteckému pluku 2 k základní vojenské službě.


Ani pro Františka nebyla vojna kojná. S disciplínou si příliš netykal, kázeňské tresty sbíral podobně, jako jiní sbírají poštovní známky, jen ne s takovým zápalem. Pozdní příchody z vycházky, neuposlechnutí strážného, neuklizená světnice či opuštění ošetřovny bez svolení byly u něj spíše pravidlem než výjimkou, stejně jako hospodské rvačky, při nichž bránil slabší kamarády. Na druhou stranu se osvědčil jako velmi nadaný pilot, proto mu byl pod podmínkou polepšení nabídnut tříměsíční stíhací kurs. To byl ovšem Františkův sen, a tak slib dodržel. Dosáhl svého – po absolvování kursu „přistál“ ve 40. stíhací letce, sídlící na letišti Praha-Kbely.

Hurricane z 303 stíhací perutiv akci


Polské trauma


Nemožnost bránit po mnichovských událostech svou vlast byla pro svobodníka Františka, nastaveného již tehdy vůči Němcům nepřátelsky, značně traumatizující. Nemohl se s tím smířit, stejně jako s propuštěním do civilu 1. dubna 1939. V noci ze 13. na 14. června přešel ilegálně do Polska, kde se měly shromažďovat československé oddíly. Nepřidal se však k většině letců zamířivších do Francie, místo toho se připojil k letectvu polskému, v němž zaujal post instruktora a v jehož barvách se chystal čelit německé agresi.


Už 2. září však musel bezmocně sledovat vybombardování letecké základy v Deblinu, po přesunu na další polní letiště pak na neozbrojeném cvičném letounu RWD 8 prováděl průzkumné lety. Při jednom z nich ze svého dvouplošníku shazoval spolu s kolegy na postupující německé kolony ruční granáty, což se mu málem stalo osudným. Byl sestřelen a jen obětavost polských spolubojovníků mu zachránila kůži.


Ani hrdinství a chrabrost polských obránců bohužel nezabránily totální porážce země napadené ze dvou stran. Kdo z vojáků mohl, utekl do Francie nebo do Anglie, aby s Němci vedl boj odtamud. Josef František spolu s několika dalšími československými stíhači, účastníky polské války, utekl do země Galského kohouta přes Rumunsko.


Možná i proto, že se mu tam od čs. důstojníků nedostalo nijak vřelého přijetí a že byl dokonce podezříván z dezerce, setrval v řadách polského letectva, odhodlán bít se se zdánlivě neporazitelnou Luftwafe v letadlech opatřených bílým orlem. Samotná Francie dopadla, jak známo, v přímé konfrontaci s třetí říší velmi neslavně. Františkovi se v této fázi války připisují, podobně jako ze zářijových bojů v Polsku, nějaké sestřely, je však více než pravděpodobné, že jde o omyl, který ještě vyleštil jeho už tak zářivou gloriolu. Jeho velké chvíle přišly až za kanálem La Manche, nedlouho po vypuknutí Bitvy o Británii, v níž se už zaživa stal legendou…

Josef František byl přidělen k polským stíhačům


Františkova metoda


Po evakuaci na ostrovy byl Josef František s britskou hodností Sergeant a matričním číslem 793451 definitivně přidělen k polským stíhačům – jmenovitě k 303. peruti se sídlem v Northoltu u Londýna. Po několikatýdenním seznamování se stíhačkami Hurricane MK. I. byli piloti této perutě nasazeni do ostrých bojů na anglickém nebi 31. srpna, kdy už byla velká letecká bitva v plném proudu. Premiéra 303. perutě dopadla náramně – šest sestřelů nepřátelských letadel bylo číslem přímo snovým. Josef František toho dne „neskóroval“, na svůj první zářez na pažbě, resp. křížek na trupu letounu, si musel počkat až do 2. září, kdy poslal k zemi Messerschmitt Bf 109. A další začaly rychle přibývat…


František si díky svému naturelu mezi polskými pobratimy připadal jako ryba ve vodě. Zatímco českoslovenští piloti si krom svého nesporného umění vydobyli respekt disciplinovaností, spolehlivostí a týmovou prací, polští stíhači v sobě krom vypjatého individualismu nezapřeli charakter neohrožených romantických rytířů, jejichž odvaha místy hraničila až s šílenstvím. Odvaha rodáka z malé vísky na Prostějovsku však byla mimořádná i na polské poměry, předčil i ty nejsmělejší z nejsmělejších. Jako by měl vypnutý pud sebezáchovy, vrhal se často samojediný proti obrovské přesile nepřátel. Hnán nenávistí k těm, kdo okupovali jeho vlast a roznítili válečný požár, jehož plameny před jeho očima pozřely i malé děti, jejichž ohořelá tělíčka vlastnoručně snímal z větví stromů, když Luftwaffe vybombardovala polskou školu. Útočil na vše, co létalo ve vzduchu se svastikou na trupu.


Osamělý vlk


Jeho polští spolubojovníci pojmenovali tento způsob boje „Františkovou metodou“. Jan Zumbach, jedna z legend polského stíhacího letectva, ji popsal takto: „Po prvním společném útoku na nepřítele, provedeném celou perutí, využil František nastalého zmatku, odpoutal se od jednotky a odletěl k Doveru, kde číhal na vracející se německé letouny. Tam je pak chladnokrevně sestřeloval.“ Vyhledával střet prakticky za každou cenu a za všech okolností. Své vítězné střety s nepřítelem pak popisoval v hlášení obvykle jen stroze: „Po dojití do Němců, prvního Me 109, který byl nejblíž ke mně, jsem začal atakovat, trochu jsem se s ním pohonil, ale dostal jsem ho.“ Šlo o jeho v pořadí již pátý sestřel, podle nepsaného úzu mu tak příslušel čestný přídomek „stíhací eso“.

Pohřeb Josefa Františka na britské půdě


Po slavné bitvě z 11. září 1940, jíž se na obou stranách zúčastnily stovky létajících strojů, mohl podobný zápis vyhotovit hned ve třech provedeních. Poturčenec horší Turka, mohli by si postěžovat Němci na Františkovu adresu. Ale ani Poláci nebyli z „Františkovy metody“ příliš nadšeni. Když opustil letku, vlastně ji tím oslaboval, a tím že se pasoval se do role osamělého vlka, vystavoval se neúměrnému nebezpečí vzhledem k přesile Luftwaffe, proti níž by neměl, vzdor svému neoddiskutovatelnému leteckému i střeleckému umění, žádnou šanci.


Párkrát byl kvůli tomu na koberečku. Slíbil, že se polepší, ale při akci najednou jako by vypnul rozum, a opět podnikl sólo let a vyhledával „kořist”. Jen jeho opravdu výjimečné schopnosti ho udržely v peruti. V žádné československé jednotce by mu velení takové individualistické výstřelky netolerovalo, i polští nadřízení z něho měli těžkou hlavu. Nakonec si pomohli řešením, za něž by se nemusel stydět ani sám Šalamoun – jmenovali Sergeanta Josefa Františka „hostem perutě“. Tím byl vyvázán z povinnosti dodržovat za všech okolností neměnná pravidla, a mohl coby „vlk samotář” rdousit německé Messerschmitty či Heinkely.


Právě on značnou měrou přispěl k tomu, že se polská 303. stíhací peruť stala suverénně nejlepší leteckou eskadrou bitvy o Británii a Josef František po jistý čas nejlepším stíhačem celé RAF. Celkem se mu podařilo „sundat“ 17 německých letadel, a to za pouhých 28 dní! Je to číslo hraničící skoro se zázrakem, až do konce letecké bitvy o Británii, tj. do listopadu, jej překonali pouze tři stíhači, kteří navíc svůj boj začali mnohem dříve než on. Z československých letců byl úspěšnější jen Karel Kuttelwascher s 20 sestřely, těch však dosáhl během 2 let. Nadto je nutno zmínit, že Josef František létal na letounech typu Hurricane Mk I., jež byly méně výkonné než britské Spitfiry i německé Messerschmitty. O to impozantnější je jeho skóre, v jehož dalším zvýšení zabránila Františkovi pouze tragická smrt.

Hrob Josefa Františka na hřbitově polského letectva v Northwoodu


Záhadná smrt


Od poloviny září se na Františkovi začaly objevovat zřetelné příznaky psychického vyčerpání. Zatímco ve vzduchu se střemhlav vrhal do nejprudších bojů, po přistání se téměř bál vystoupit. Byl náhle naprosto nejistý a při nepřátelských náletech jako první utíkal celý roztřesený do krytu.


7. října oslavil s kamarády narozeniny, po nichž si ho zavolal velitel peruti major Witold Urbanowicz, aby mu sdělil, že jej hodlá poslat na týdenní zdravotní dovolenou. 8. října měl být Františkův poslední hlídkový let před nástupem na dovolenou, ale nakonec to byl let opravdu poslední.


Při zpáteční cestě se opět odpojil od své letky. Všichni měli za to, že se zase vydává na osamělý lov. Šokovaní kamarádi se však o pár hodin později dozvěděli, že se zabil na jižním předměstí Londýna poblíž Cuddingtom Way, v Ewellu v hrabství Surrey.


Na havarovaném Hurricanu nebylo ani stopy po nepřátelských střelách. Pilot byl vymrštěn z kokpitu a při dopadu na zem si zlomil vaz. Příčiny jeho smrti jsou zahaleny tajemstvím. Dost možná mu v důsledku vyčerpání z nadlidských výkonů posledních týdnů selhaly reflexy, vyloučit se nedá ani závada na stroji, spekulovalo se i o nezvládnutém akrobatickém manévru, jímž chtěl potěšit oko i srdce jedné ze svých milenek. Buď jak buď, 8. října 1940 se jeho krátký život uzavřel na britské půdě, kterou hájil před německými agresory a do které byl také pohřben – spočívá na hřbitově polského letectva v Northwoodu.


Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.