Světlé temno

Letos uplynulo 53 let od smrti významného literárního historika a předního českého slavisty Josefa Vašici, který v očích české veřejnosti plně rehabilitoval barokní etapu našich kulturních dějin.

Josef Vašica


„Nepoznal jsem nad něj člověka diskrétnějšího a jemnějšího,“ vzpomíná Jan Čep. „Bral vás jako sobě rovného, ponechávaje vám pocit úplné svobody a vyrovnávaje s velkým taktem požadavky přátelství s požadavky náležité úcty a důstojnosti, bez kterých by se vzájemný vztah nepochybně zvrhl.“ Možná i proto byl přijímán i levicovými intelektuály – pokřtil syna Františka Halase a velký Vladimír Holan o něm dokonce napsal báseň, nazvanou Starý kněz.


Narodil se 30. 8. 1884 ve Štítině u Opavy. Od dětství měl na něj velký vliv strýc Eustach Glabazňa, farář a děkan, na jehož podnět se rodina po Josefově maturitě přestěhovala do Klimkovic, kde pan farář působil.


Ačkoliv byl Josef jediný syn, po otci kolářské řemeslo nepřevzal. Na přímluvu strýce vystudoval gymnázium a následně bohosloví. Jelikož neměl po absolutoriu požadovaný kanonický věk, nemohl být vysvěcen. Coby prefekt byl poslán na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, přičemž si vymínil, že po svém vysvěcení bude působit jako pouhý kaplan v nějaké malé moravské vísce. Člověk míní, Pán Bůh mění. Po vysvěcení arcibiskupem Františkem Bauerem na Silvestra roku 1906 odjel Vašica na arcibiskupův pokyn do Vídně, aby tam studoval slovanskou filologii – obor, jemuž se do té doby nikterak nevěnoval. Vždyť neuměl ani cyrilici! Ale neuběhlo mnoho let a z prostého Josefa Vašici se stal přední světový odborník na staroslověnskou problematiku…

Literární památky epochy velkomoravské patří dodnes k nepřekonaným pojednáním


Vídeňská studia ukončil v roce 1911 a již jako profesor se vrátil se na kroměřížské Arcibiskupské gymnázium. Následujícího roku přesídlil do Olomouce a na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě vyučoval staroslověnský jazyk a literaturu. V roce 1921 byl jmenován mimořádným a o sedm let později řádným profesorem staroslověnštiny a dějin východních církví. V roce 1937 přednášel staroslověnský překlad bible a slovanskou liturgii na Bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde po jistý čas zastával i post děkana.


Zásluhy Josefa Vašici o českou literaturu jsou nezměrné. Překládal ruské autory, z nichž mnohé – Rozanova, Čaadajeva, Gippiusovou – pro naše čtenáře objevil. Překládal i z latiny, francouzštiny a staroslověnštiny, spolupracoval s řadou domácích i zahraničních literárních a vědeckých periodik. Širší literární veřejnosti je však především znám jako jeden z těch, kdo úspěšně rehabilitovali českou barokní slovesnost, kdo „našel zaklínací formuli, která konečně vrhla světlo na cestu vedoucí k českému baroku“ (Zdeněk Kalista).

Jeho dílo přispělo nemalou měrou k objevování české barokní literatury


Byl to on, kdo pro českou kulturu objevil vynikajícího básníka Bedřicha Bridela či mimořádnou hloubku barokní homiletiky, potažmo poezie de Waldta či B. H. Bilovského, čímž vyvrátil do té doby utkvělou obrozeneckou představu o době „temna“.


Jeho objevy odstartovaly vlnu zájmu o české barokní písemnictví. Před čtenáři najednou vyvstávaly monumenty ne nepodobné těm hmotným, rozesetým po české krajině. Kniha České literární baroko je z těch, které, slovy Jana Zahradníčka, „vznikají přímo jako odpovědi položené před otázkami, jako vytušení všeobecných potřeb, které se teprve ukazují“. Neméně přínosné bylo i jeho bádání na poli staroslověnštiny, o čem svědčí například jeho objev, že cyrilometodějským obřadem byla římská liturgie. Významné je i jeho vydavatelské úsilí, jehož plodem je i mimořádné dílo Literární památky epochy velkomoravské.


Když Vašicovi v roce 1950 reálně hrozilo, že se stane jednatelem fakulty se Státním úřadem pro dohled nad církvemi, odešel raději do penze. I nadále se věnoval studiu, neboť měl to štěstí, že nebyl – narozdíl od mnoha jiných katolických intelektuálů a kněží – uvězněn. V roce 1966 se u něj při cestě na vědecký kongres do Soluně projevily první příznaky choroby, jež se mu nakonec stala osudnou. P. Josef Vašica podlehl rakovině ledvin na Zelený čtvrtek v památném roce Pražského jara. Zádušní mši svatou sloužil u sv. Salvátora v Praze biskup František Tomášek. Pohřben byl na klimkovickém hřbitově vedle svého strýce P. Glabazni, ale v roce 1993 byly jeho ostatky převezeny na cyrilometodějský Velehrad.


Josef Vašica byl člověk slušný, pokorný, vnímavý a duchovně hluboký. V jemu věnovaném sborníku časopisu Akord z roku 1943 se přispěvatelé předháněli ve chvalozpěvech na „pana profesora“. Takto mu ale v Klimkovicích, kam často zajížděl, nikdo neřekl. Pro ně byl vždy jen „náš páter Josef“.


Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.