Světlonoš pokrokových tradic?

Letos 23. srpna uplyne 170 let od narození Aloise Jiráska, významného autora české historické beletrie. Ačkoli bylo jeho dílo po celé desítky let součástí povinné školní četby a Jiráskovo jméno se vrylo do paměti několika generací, životní osudy tohoto pozoruhodného muže jsou takřka neznámé.

Alois Jirásek


V roce 1878 se ve východočeském Hronově konala dražba starobylého stavení číslo popisné 90, kterému místní lidé jinak neřekli, než „U podkostelních Jirásků“. Majitel, pekař Josef Jirásek, se těžce zadlužil, a nebylo jiného řešení než se vzdát chaloupky, sídla jeho rodu od konce 18. století. A právě zde se narodil – jako třetí z celkem devíti dětí Josefa a Vincencie Jiráskových – i pozdější slavný spisovatel.


V době dražby Alois teprve končil svá studia a neměl takové příjmy, aby mohl rodičům výrazněji přispět. Sám se totiž musel hodně ohánět. Během vysokoškolských studií historie na pražské universitě se živil jako učitel a přivydělával si i psaním. Po absolutoriu v roce 1876 sice získal místo na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, šlo však jen o místo suplenta s malým platem.


Chalupa „podkostelních Jirásků“ byla tedy prodána a Aloisovi rodiče se museli přestěhovat do poměrů ještě skromnějších. Teprve mnohem později, když se Jirásek stal zbožňovaným národním bardem zahrnovaným veřejnými poctami, bylo stavení u příležitosti mistrových sedmdesátých narozenin zakoupeno městem Hronov, aby v něm byl zřízen památník.

Jiráskův rodný dům v Hronově


K pramenům


Trvalo poměrně dlouho, než se hmotné poměry mladého Jiráska stabilizovaly. Časem získal vedle svého suplentství také místo řádného profesora dějepisu na litomyšlské reálce. Jeho publikační činnost byla stále rozsáhlejší. Pravidelně otiskoval povídky v časopisech Světozor a Lumír, v Ottově sešitové edici Laciná knihovna národní vyšel i jeho první román Skaláci a na pokračování ve Světozoru pak i další, nazvaný Na dvoře vévodském. Podařilo se mu získat opakovanou hmotnou podporu vlasteneckého spolku Svatobor.


V kontextu tehdejší české tvorby bylo jeho dílo novátorské. Historická tématika sice patřila k repertoáru naší literatury již přes půl století a v oblasti romantické poesie inspirovala řadu autorů k mimořádným dílům, Máchou počínaje a Zeyerem konče, v oblasti tvorby prozaické ovšem zůstávala v polohách sentimentálních nebo umělecky mělkých. Tak tomu bylo u Jiráskových předchůdců J. K. Tyla, Václava B. Třebízského či Josefa Svátka.


V okruhu časopisu Lumír se ale profilovali autoři, kteří byli odhodláni vykročit po náročnějších cestách a ukotvit historickou prózu v hlubším odborném poznání. Týkalo se to Aloise Jiráska a snad ještě disciplinovanějšího Zikmunda Wintera. Pro tyto autory bylo základním východiskem kritické dějepisectví, reprezentované u nás autoritou Františka Palackého a pozdější pozitivistické školy Jaroslava Golla. Na rozdíl od Wintera, který z této základny převzal především metodický přístup a badatelské přípravě v archivech věnoval tolik úsilí, až mu archivní prach poničil plíce, hledal Jirásek spíše něco na způsob „národního étosu“. V duchu Palackého Dějin pohlížel na celek národní historie husitsko-reformační optikou. S nadsázkou lze říci, že Jiráskovo dílo je uměleckým zpracováním díla Palackého. Jako beletrista ovšem potřeboval při líčení soupeřících stran ještě výraznější rozlišení než vědec Palacký, a to i za cenu černobílého zjednodušení (idealizace husitských hrdinů či naopak démonizace jezuitského pátera Koniáše). Právě tento přístup bývá Jiráskovi vytýkán. Ne vždy po právu. To, co bývá kritizováno, je spíše převyprávění Jiráska vzešlé z ideologických dílen než Jirásek sám. Čteme-li totiž jeho díla pozorně, vidíme, že se, navzdory účelovému zjednodušení, přece jen snaží postihnout sympatické rysy a postavy z protilehlých politických či konfesních stran tak, aby se od historické reality příliš neodchýlil.

Husitské romány vznikly až v Praze


Trnitou cestou ke hvězdám


V srpnu 1879 se konala v Litomyšli svatba Aloise Jiráska s osudovou ženou jeho života, Marií Podhajskou. Dala mu nejen osm dětí – sedm dcer a vytouženého syna – ale byla i jeho věrnou podporovatelkou a korektorkou jeho rukopisů. V Litomyšli žili do roku 1888. Právě zde vznikla značná část Jiráskova díla: romány Poklad, Psohlavci, Mezi proudy, známá povídka Filosofská historie a řada dalších.


Prožil zde léta osobního štěstí i těžkých zkoušek. V době působení na zdejší reálce měl ostré spory s jejím ředitelem, které se podepsaly i na jeho zdraví. Ředitel mu zakázal redakční práci pro Ottovo nakladatelství, kterou si Jirásek přivydělával, a pověřil ho uspořádáním školní knihovny. Při této práci si Jirásek na zbytek života poškodil zrak. Roku 1881 došlo ke sloučení piaristického gymnázia s reálkou, takže oba Jiráskovy učitelské úvazky se ocitly pod jednou střechou. Současně však přišel nový, vstřícnější ředitel, což Jiráskovi uvolnilo ruce k tvorbě, ale i ke studijním cestám a k pěstování kontaktů s přáteli z dob pražských studií.


K nejbližším patřil malíř Mikoláš Aleš, s nímž se Jirásek seznámil během studentských let v pražském Klementinu, kde tehdy sídlila nejen universita, ale i pražská malířská akademie. Jirásek ostatně nepostrádal výtvarný talent, a v mládí dokonce zvažoval, zda studovat spíše malířství či historii.


Slibný vývoj první poloviny osmdesátých let byl ovšem přerušen tragickou událostí: smrtí Jiráskovy čtyřleté dcerky Marušky. Spisovatel tehdy dočasně přestal tvořit a později, když se k práci vrátil, projevil se jeho zármutek v temné atmosféře románu Skály. Z deprese mu pomohly stále výraznější úspěchy jeho díla a společenské uznání. Začal vycházet jeho rozsáhlý román F. L. Věk a v rodném Hronově mu jako známému autorovi udělili čestné občanství.

Jirásek v květnu 1917 připojil svůj podpis k Manifestu českých spisovatelů za svobodný stát


Nepřijde-li Praha k Jiráskovi…


V roce 1888 se uvolnilo místo profesora dějepisu na gymnáziu v pražské Žitné ulici a Jirásek se rozhodl této příležitosti využít. Během prvních let v Praze vystřídali Jiráskovi několik adres, až roku 1903 natrvalo zakotvili v bytě, který pak obývali celých sedmadvacet let. Nacházel se v Resslově ulici číslo popisné 1, poblíž náměstí, které dnes nese Jiráskovo jméno.

V Praze dokončil rozpracovaná díla a vznikla zde řada nových: husitské romány Proti všem, Bratrstvo a Husitský král, čtyřdílná kronika venkovského života U nás či román Temno. Hlavně mládeži byla určena cestopisná próza Z Čech až na konec světa i Jiráskovo asi nejznámější dílo, soubor historických vyprávění nazvaný Staré pověsti české. Dostalo se mu zde také značných poct. V červnu 1890 byl zvolen členem České akademie věd a umění a v roce 1901 mimořádným členem Královské české společnosti nauk.


V Praze také vznikla všechna jeho dramata. Prvním z nich byla venkovská tragédie Vojnarka, uvedená na scénu Národního divadla v dubnu 1890. Nejúspěšnější Jiráskovou divadelní hrou, ale patrně také jeho nejtrvalejším a nejpoetičtějším dílem vůbec, se stala pohádková Lucerna (1905), která vysoko ční nad jeho ostatní dramatickou tvorbou. V dopise J. S. Macharovi z roku 1897 Jirásek konstatuje, že mezi knihami, které napsal, by nejraději některé „stopil“, ale že prý to za něj udělá čas. Toto proroctví se nepochybně naplnilo. Lucerna však patří k té části Jiráskova díla, která ve zkoušce časem nepochybně obstála.


Pravicový nacionalista


Třicet let po Jiráskově smrti ozdobil pražské náměstí u Vltavy pomník s bronzovou spisovatelovou sochou v nadživotní velikosti. Jeho vznik byl ohlasem oficiální propagace, které se spisovateli dostalo v padesátých letech minulého století od vládnoucí komunistické moci. Jejím iniciátorem byl historik a ministr Zdeněk Nejedlý, který mimo jiné přesvědčil Klementa Gottwalda, aby začala vycházet lidová edice Jiráskových spisů (což mimochodem literární kritik Václav Černý označil za jediný kladný počin vzešlý z Nejedlého hlavy).

Pomník Aloise Jiráska na Jiráskově náměstí v Praze


Podle Jiráskových husitských románů a dramat natočil Otakar Vávra své historické velkofilmy, a celé spisovatelovo dílo bylo označeno za „klasické dědictví české kultury“. Profesor Nejedlý měl tehdy za úkol vytyčit pro nový režim pozitivní dějinné ideály, takzvané pokrokové tradice našeho lidu. Ústřední místo mezi nimi přiznal marxisticky vykládanému husitství a jeho novodobému opěvovateli Jiráskovi, který se takové „poctě“ již nemohl bránit.


Učinil tak Nejedlý oprávněně? Ano i ne. Myšlenka vyzdvihovat mezi historickými tradicemi ty „pokrokové“ nepřišla na svět s komunisty, objevuje se již u Palackého a Jiráska, a rezonovala v četných sporech, počínaje soubojem staročechů s mladočechy, přes spor o smysl českých dějin mezi Masarykem a Pekařem, až po kulturní boje dvacátých let. Jirásek však rozhodně nebyl žádným průkopníkem komunismu – naopak, jako pravicový nacionalista stál na opačném pólu politického spektra. Národní cit byl hnacím motorem jeho života a tvorby.


Ukázalo se to zejména v letech první světové války, kdy nedokázal s ohledem na zájem národa mlčet. Když v květnu 1917 Jaroslav Kvapil sepsal Manifest českých spisovatelů za svobodný stát Čechů a Slováků, připojil k němu Jirásek svůj podpis jako první. 13. dubna 1918 pak na protestním shromáždění v pražském Obecním domě přednesl Národní přísahu, deklarující odhodlání vést boj za státní samostatnost až do vítězného konce. A byl to opět on, kdo 28. října na Václavském náměstí četl text vyhlášení československé samostatnosti. Po vzniku republiky byly tyto jeho postoje oceněny řadou vyznamenání, čestným doktorátem pražské university, jeho jménem byl nazván vojenský pluk ve Vysokém Mýtě. Opakovaně byl také nominován na udělení Nobelovy ceny.


Aktivně se zapojil do politického života: ve volbách roku 1920 byl zvolen senátorem za pravicovou a výrazně protibolševickou Národně demokratickou stranu. Koncem dvacátých let však už o sobě začaly dávat vědět Jiráskův věk a choroby. K dlouhodobě slabému zraku se připojil i selhávající sluch a vážné onemocnění močových cest. Když v roce 1927 zemřela Jiráskova manželka Marie, pečovala o něj až do smrti jeho neprovdaná dcera Ludmila. Poslední veřejnou akcí, které se oslavovaný spisovatel zúčastnil, byla návštěva „jeho“ pluku na podzim roku 1929.


Zemřel v ranních hodinách dne 12. března 1930.


Článek vyšel v měsíčníku MY 3/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.