Svůj Ahasver

Aktualizováno: zář 10

Česká literatura uplynulé stovky let sestávala z mnoha originálních osobností. Mnohé z nich působily svým talentem jaksi skrze žánry – třeba prózu a žurnalistiku (Čapek, Poláček a mnozí další), poesii a fejetony (od Nerudy po Skácela), od nějakých šedesátých let se velice často snoubila poesie takříkajíc an sich s poesií určenou jako rovnocenný doplněk hudby v písních mnoha žánrů.

Mnozí v této souvislosti asi vzpomenou mesaliance výsostného básníka Josefa Kainara s českými rockery (alba Kuře v hodinkách a Město Er), jiným zase připomene unikátní propojení textů básníka Pavla Šruta s interprety typu Luboše Pospíšila nebo Michala Prokopa. Úplně čerstvou událostí toho typu je letošní album folkaře Slávka Janouška otextované básněmi Jiřího Žáčka. Zkrátka v Česku jistých dob (dnes už to žel zdaleka neplatí) platilo, že ani slovo, znějící v rádiu či z gramodesky, nemusí být nutně vatovou výplní. Ryzím příkladem takového propojení originální lyrické poetiky a (zejména zpočátku) náročnější rockové hudby byl textař a básník Pavel Vrba. Narodil se 16. dubna 1938 v Brně a zemřel právě před deseti lety - 7. září 2011.


Vrba byl český básník, publicista a významný písňový textař vesměs v žánrech blízko rocku a popu. Už od mládí se věnoval hudbě i poesii. Z té první čerpal obdivuhodnou a záviděníhodnou schopnost vkládat slova do přesně strukturovaných, rytmicky i melodicky uspořádaných celků, a přitom neubrat na obsahové kvalitě, nevybíjet se jednoduchými veršovánky do rytmu, jak to činili mnozí doboví textaři. Od Vrby byste se nejspíš nikdy nedočkali „štěpných“ říkanek typu „ladylý ladylou - trpaslíci trávou jdou“ (pokud si to nevybavíte, je to jeden z mnoha skvostů, jimiž obohatil český pop František Čech vulgo Ringo (pro zpěváka Viktora Sodomu).


Nešťastně šťastná 70. – 80. léta


Vrba se dokázal setkávat. Svými texty obohatil písně mnoha ve své době věhlasných zpěváků už od konce 60. let, třeba Martu Kubišovou (slavná Lampa z roku 1969), Hanu Hegerovou (Pohrdání z téhož roku), či Petra Nováka (Jdi dál, opět 1969). Ale to jsou jen z desítek dalších náhodně vybrané písně s Vrbovými texty, které se tehdy dostaly do drážek malých gramofonových desek. To opravdu důležité a pro Vrbovu tvorbu podstatné teprve mělo přijít. A to paradoxně v době, která neslula vysokou kulturností a tolerancí vůči originálním tvůrcům. A přece: V roce 1974 vyšlo album Hladíkova Blue Effectu a Jazzového orchestru Českého orchestru s názvem Nová syntéza 2. Autorem textu titulní skladby byl právě Vrba.


Od toho okamžiku se jeho tvůrčí osudy proplétaly s touto unikátní líhní českých rockerů, jazzrockerů či artrockerů, jak zněly dobové nálepky. Pak následovala opulentní série vynikajících albových projektů mimořádných českých hudebníků s výjimečnými Vrbovými texty. Namátkou: 1977 LP Zrnko písku, skupina Bohemia, 1979 LP Svět hledačů, M. Efect, 1980 LP Slunečnice pro Vincenta van Gogha – skupina Mahagon, 1981 LP Třiatřicet, Modrý efekt, 1981 LP Hůl v slunečních hodinách, Synkopy 61, 1983 LP Křídlení, Synkopy, 1983 LP Pečeť, C & K Vocal a Ota Petřina,1985 LP Zrcadla, Synkopy, a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Zjednodušeně lze říct, že to velké, co v českém (art)rocku v 70. až 80. letech minulého století vznikalo, mělo textařský punc Pavla Vrby.


Aby dokázal, že není jen nositelem jednoho typu talentu (a patrně i z finančních důvodů), pro mnohé nepochopitelně, spojil Vrba svůj textařský um s kapelou Olympic a otextoval jejich největší hity 80. let (mj. Jasná zpráva 1981, Osmý den 1983). Touž dobou textoval (což se ví mnohem méně) i pro Věru Špinarovou a Vítězslava Vávru, Marii Rottrovou a dokonce i Katapult. Tehdy si ortodoxní příznivci Vrbova artrockového básnění pomysleli něco o „chlebovkách“, byla holt taková doba.


Kdo chtěl vědět, věděl


K Vrbovu autorskému odkazu patří neodmyslitelně jeho životopisná poéma Můj Ahasver z půli 70. let. Připomeňme, že Ahasver – věčný Žid – byl odsouzen bloudit světem až do druhého příchodu Vykupitelova. Přeneseně znamená Ahasver nespokojený člověk, který se toulá celý život a nenachází klid, jako každý hledač.


Když po mnoha letech setrvávání v šuplíku a občasné recitace v klubu Viola vyšla roku 2003 konečně Vrbova básnická poéma Můj Ahasver, doprovodil ji nakladatel Primus těmito výstižnými slovy: „To, že Pavel Vrba použil přivlastňovací zájmeno ,můj', není vůbec od věci. Kromě toho, že je jednou z nejvýraznějších postav své generace, je také jedním z posledních nepřehlédnutelných bohémů, originál, milovník vína, žen, také hrabalovský pábitel, nespoutaný a nespoutatelný denní pražský chodec a noční tulák po hvězdách, který jde nikam odnikud a čeká na nic a na všechno.“


Slova úvodu Vrbovy poémy mu dávají za pravdu:


„Bydlí v mých cévách a jezdí na krvinkách tak jako kůň se jezdívá / šťastně se hněvám po dvou po třech sklínkách že potkal jsem Ho zaživa/ Dává mi všechno potom bere mi to / když někam mířím mění hned můj směr / Umí i vzdechnout až je mi Ho líto / olovo s chmýřím je můj Ahasver.“


Vrba tu – tehdy ještě dosti mladý – účtoval s čímsi, co se obvykle nazývá smyslem života a co bývá podepřeno zásadními prožitými okamžiky. Sluší se tu ocitovat i ten, který zachycoval Vrbovu paradoxní dětskou reakci na pohřbu jeho otce. Možná i pozdějšímu Vrbovi porozumíme z těchto veršů lépe:


„Závoj ten moc slušel mamince a řečník tomu pouštěl žilou


obřad si poplet s hostincem a plaček pár si nosy krylo


Řečník tu konal klaunské dílo a plačky štkaly na svém hřadu


to Ahasvera popudilo a smíchu s hrdla sejmul kládu


Můj smích zněl jak hudba z blázince a najednou se všechno slilo


Ahasver ten smál se tenince já smál se dál a vší svou silou


Lidí dost tenkrát by mě zbilo a lynčovalo rádo vzadu


ač sirotkovi deset bylo tak cynismu přičtu tu zradu


Jak říct to tak nějak prostince Mě slzný smích řezal svou pilou


Rub a líc bývá u mince To poznání mě vyděsilo“


Na knižní vydání Ahasvera reagovalo několik recenzentů. Vybrali jsme jen pár vět z té recenze, která si sáhla asi nejhlouběji do smyslu Vrbova psaní a způsobu myšlení a života: Autorkou je Hana Hosnedlová:


„Jeho verše jsou tak úžasně životné a plnokrevné, jako by čtenáři právě vyskočily z duše okouzlené uměním slova. Děje, pocity i sotva tušené stíny náznaků obléká do košilek docela všedních vět vonících po pivu točeném v zastrčených hospůdkách, po prvním polibku a poslední hádce, bolestné ztrátě i po naději, ukryté na dně vzpomínek. S lehkostí samozřejmosti zapřahá do kočáru svých myšlenek vázaný rým, jehož kola se jako tepot srdce plynule otáčejí bez skřípotu obehranosti.“

Cech věčných hledačů


Kdo měl to štěstí a byl přítomen 15. dubna 2008 v pražské Hybernii na koncertu věnovanému sedmdesátinám Pavla Vrby, nepochybně vzpomíná na skvostné provedení prastaré písně Zázrak jedné noci (z roku 1979) v podání skupiny Blue Effect Radima Hladíka se zpěvem Leška Semelky a textem Pavla Vrby. Záznam lze dohledat i na webu a je z něj zřejmé, že stárnoucí romantik byl dojat – právem – skoro až k slzám. Zmohl se jen na němý přípitek a vděčný pohled. Semelka svým vypjatým tenorem, za barvitého doprovodu fenomenálního kytaristy Hladíka, zpíval text, v němž mnoho let před svým odchodem sepsal Pavel Vrba své krédo i requiem:


„Svět Hledačů přítmím se rousá / Jdou tmou s pamětí zarostlou domů za touhou / Já sám to znám dál paměť trápím když mám před výhrou po prohrách chvíli předlouhou / Dál bloudívám tou trávní pustinou/ já sám náležím do cechů věčných Hledačů /


Já mám ji rád svou touhu nestinnou / tím mám lístek mám do dětství věčných boháčů / Ten svět dětských káč / pak zázrak jedné noci kdy mokrý zelenáč co náhle s touhou procit’ / – věřit kukátkům střípkům z poutí když se z běžných lží rozkohoutím /


Já jsem z Hledačů co prohry nechá mechu / pro nic nepláču hledám bez oddechu / Věřím kukátkům střípkům z poutí / dál se z běžných lží rozkohoutím“


Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.