Svůj k svému, ale vždy podle pravdy

Skandální tvrzení BIS (ve zprávě o bezpečnostních rizicích naší demokracie z hlediska tajných služeb), že školní učebnice dějepisu mají prý prosovětské zaměření, byla testem: Je již veřejnost připravena na rozbití tradiční výuky dějin, zpřetrhání souvislostí, odnárodnění, schematizaci a ideologizaci? To, že se tím zabývají čeští „špióni“ dává celé věci příznačný a přízračný rozměr…

Přetrvává ve školách prosovětský výklad moderních dějin?


Heslem v titulu reagoval kdysi slovutný historik, profesor Josef Pekař, na otázku, zda má být dějepis vlastenecký, nebo se má pokoušet o vylíčení cesty lidské společnosti z hlubin zapomnění k dnešku optikou přírodních věd, tedy jak možno objektivně, takříkajíc z hlediska nezúčastněného pozorovatele. Jeho širší komentář pak ukazoval, že druhou variantu považuje nejen za nesprávnou, ale hlavně za neuskutečnitelnou, pokud má zároveň zůstat neporušena poctivost vědecké a badatelské práce.


Výklad historie je totiž vždy postaven na dvojím výběru informací o minulosti. V první vrstvě je výběr nahodilý, na jedinci nezávislý. Historické prameny, ať už jde o listiny, kroniky, korespondenci či účetní a majetkové záznamy, se dochovaly jen zčásti. Zbytek z nejrůznějších příčin podlehl zkáze a s ním zmizely v nenávratnu i všechny zanesené informace. Ve druhé vrstvě jde o záměrný výběr konkrétního dějepisce, který získané informace nutně hodnotí a přikládá jim subjektivně odstupňovaný význam.


Příklad: Nebýt jedné zachované drobné zmínky francouzského kronikáře, netušili bychom nic o existenci Sámovy říše v 7. století. Naše národní dějiny tak klidně mohly začínat až v 9. století Velkou Moravou. A nebýt zvláštního zájmu našich dějepisců nalézt nejstarší státní útvar západoslovanských kmenů na našem území, nestála by jim uvedená zmínka za hlubší pozornost. Dějiny se totiž nikdy nepíší pro libovolného obyvatele planety, nýbrž obracejí se na člověka odněkud a někomu blízkého, odpovídajíce mu na otázky, proč se hlásit ke svému národu a proč si vážit svého státu.

Historik Josef Pekař se řídil heslem "Svůj k svému, aleš vždy podle pravdy."


Již zmíněný Josef Pekař ovládal své řemeslo takřka dokonale. Jeho učebnice Dějiny naší říše z roku 1914 byla natolik oblíbená, a navíc tak dobře napsaná, že mohla být po mírné redukci dějin alpských zemí a některých pasáží dějin uherských znovu vydána i po převratu v roce 1921 jako Dějiny československé. Později se něco takového už nikomu nepovedlo.


Výstřel z Aurory


Začátkem letošního roku rozvířila debatu o výuce dějepisu poznámka pod čarou ve výroční zprávě tajné služby BIS za rok 2017, podle níž ve školách přetrvává prosovětský výklad moderních dějin a proruské zaměření výuky literatury. Je v zásadě vyloučeno, že by mohlo jít o bezděčný projev hlouposti jedince, který unikl pozornosti ostatních a vedení tajných služeb v připomínkovém řízení. Naopak, za umístěním do poznámky pod čarou lze spatřovat snahu nedopustit, aby tvrzení zaniklo v dlouhém textu zprávy, a tudíž se mu nedostalo patřičné publicity. Současně je to mazaná obrana před možným obviněním z neprofesionální práce, neboť zatímco od textu se očekává, že bude podložen fakty, poznámka pod čarou může být osobním komentářem autora, v němž se nic nedokazuje.


Čemu tedy měl tento zjevně promyšlený „výstřel z Aurory“ posloužit? Patrně se jednalo o zkoušku, zda už je veřejnost připravena na rozbití tradiční výuky dějin, udržující si u nás stále slušnou úroveň, odstranění chronologie, zpřetrhání souvislostí, odnárodnění, schematizaci a ideologizaci. Kdo je totiž vzdělán v dějinách, bývá odolnější vůči manipulaci, uvažuje samostatněji a mívá obvykle pevnější vztah ke své vlasti. Trvat na chronologickém řazení je v jádru totéž jako trvat na tom, že nejprve se člověk musí narodit, potom se učit a sbírat zkušenosti, pak může něco vykonat a zkušenosti předávat, a teprve nakonec náš svět zase opustit. Míchat tímto pořadím jako kartami znamená rozbít dějiny do nelogického kaleidoskopu jevů, které může následně pospojovat do jednoho celku jen dopředu dané ideologické schéma. A že tlak na odstranění chronologie pod záminkou rozšíření výuky moderních dějin z mnoha stran sílí, o tom netřeba pochybovat.

Položme si tedy otázku, co tvoří nosný pilíř tradiční výuky dějin v současné škole, a kam proto bude směřován předpokládaný útok. Rámcové vzdělávací programy (RVP), které nahradily v roce 2005 podrobné učební osnovy, to při své obecnosti nejsou a sotva být mohou. Pro představu uvádím, že závazným očekávaným výstupem učiva obou světových válek je podle RVP žákova dovednost objasnit zneužití zbraní hromadného ničení. Zbývá tedy osobnost učitele a učebnice.


Teoreticky vzato, učebnice není povinným učebním materiálem a učitel může pracovat i bez ní, s vlastními zdroji a pomůckami. V praxi je však učebnice nepostradatelná. V první řadě učiteli pomáhá udržet třídu, jedničkáře i čtyřkaře, u jednoho společného tématu, což je úkol, o jehož obtížnosti nemají resortní úředníci bez kantorské minulosti či samozvaní inovátoři výuky z neziskovek ani ponětí. Slabším žákům poskytuje základní orientaci a hrubou dějovou kostru, zvídavost nadaných zároveň sytí množstvím rozšiřujícího učiva a nepovinných zajímavostí a detailů. Škola je také institucí bytostně konzervativní, neboť způsob výuky musí být srozumitelný i rodičům. A je to hlavně učebnice, po které sáhnou v době nepřítomnosti dítěte ve škole, v níž se i jako neodborníci vyznají, a které důvěřují, jelikož ji psaly kapacity v oboru a schválilo ministerstvo.


Jak odolat ideologickému tlaku?


Učebnice u nás od devadesátých let vydávají soukromá nakladatelství, která si najímají autory a navzájem si konkurují. O výběru konkrétní učebnice pro žáky pak rozhodují jednotlivé školy. Schvalovací doložka ministerstva sice není pro školy podmínkou používání učebnice, je ale podmínkou k čerpání rozpočtových prostředků na její nákup. Nakladatelům tedy udělená doložka zaručuje odbyt v rozsahu, který lze celkem spolehlivě odhadnout. Navíc stále působí i jako punc kvality, což má v konkurenčním boji rovněž nezanedbatelnou hodnotu.

</