Ta naše písnička česká

Karel Hašler svou vlast oslavil nejen ve svých nezapomenutelných písničkách, ale dokázal pro ni podstoupit oběť nejvyšší. Také proto z paměti národa dodnes nevymizel.


Narodil se před 142 lety 31. října 1879. Byl to nejen skvělý český písničkář, ale zároveň muž mnoha uměleckých tváří a profesí. Kariéru zahájil jako divadelní herec a brzy se dokázal prosadit jako nepřehlédnutelná osobnost v době, kdy šéfoval činohře Národního divadla legendární režisér Jaroslav Kvapil. Teprve později zazářil jako skvělý písničkář a kabaretiér. A nejen to. Patřil i k výrazným osobnostem českého filmu, v němž působil jako herec, scénárista, režisér a umělecký poradce. Jeho poslední vášeň se mu stala osudnou. Během natáčení filmu Městečko na dlani byl zatčen gestapem, a nedlouho poté nalezl smrt v koncentračním táboře.

Karel Hašler


Karel Hašler prožil chudé dětství poblíž hučící Vltavy u zlíchovského návrší. Jeho rodiče si prošli tvrdou školou továrního dělnictva. Každodenní dřina ve zlíchovské sklárně si tam podávala ruku s nezdravým prostředím. Jeho mamince skelný prach pozvolna užíral plíce a brzy zemřela. Otec utrpěl těžký úraz, vydělával pak málo a zatrpkl. Maminka se i přes těžké onemocnění o děti vzorně starala. Karel po celý život vzpomínal, jak jejich chudá světnička vždy zkrásněla, když se dala do zpěvu. Byla to ona, kdo jej vedl k tomu, aby nezapomínal na českou písničku. Jako chlapec ve škole nevynikal, a proto se podvolil přání otce vyučit se rukavičkářskému řemeslu. Dlouho však u něj nevydržel.


Za bludičkou umění


Zamiloval si knihy a brzy se také začal točit kolem divadla. Nechtěl zklamat otce, a tak váhal, zda opustit řemeslo rukavičkáře, které tehdy mělo „zlaté dno“. K životnímu rozhodnutí ho vyprovokovala kamarádka Ivana, která na něj neustále naléhala. Nakonec odešel z dílny bez výpovědi, a bez rozloučení opustil i domov. Za svou první štací se vydal na Moravu, kde se později dostal do divadelního souboru Adolfa Dobrovolného. Dobrovolný ho učil pronikat do hloubky svěřené role, prodírat se k jádru člověka, jehož měl ztvárnit. V roce 1902 ho dotáhl až do Zemského divadla ve slovinské Lublani. Hašler však těžce zápasil s místním jazykem a prosadit se zde nedokázal. Po skončení sezóny nasedl do rychlíku směr Praha. Slíbil si, že víckrát ho z domova nikdo nedostane, leda násilím. Netušil, jak tragicky se jeho předsevzetí jednou vyplní.

Karel Hašler krátce po válce v roce 1918


Pražská bohéma


V Praze se mu brzy splnil velký sen. Jaroslav Kvapil ho obsadil do několika menších rolí v Národním divadle. Začátky však byly krušné. Když se objevil v Jiráskově Janu Žižkovi jako Jan Roháč před hereckou legendou Eduardem Vojanem, rozklepala se mu kolena. Vojan si toho povšiml a pošeptal: „Jen kurážně, človíčku.“ Hašlera to povzbudilo a výstup zvládl. Vojan spokojeně kývl hlavou: „Vidíte, šlo to a nekousl jsem vás.“ Nyní mohl slavnostně oznámit otci, který stále těžce nesl jeho zběhnutí od poctivého řemesla, radostnou novinu: „Táto, budu hrát v Národním!“


Hašler se brzy stal oblíbeným kolegou. Kam totiž zavítal, odtud se stěhovala nuda. Nadchnul dokonce proslulou herečku Hanu Kvapilovou, která si ho v jedné hře vybrala za svého hereckého partnera. Stal se také vítaným návštěvníkem staropražských lokálů. V ovzduší zakouřených krčem – vinárny tehdy ještě nebyly v módě – se seznámil s klavírní umělkyní Zdenou Frimlovou, sestrou proslulého Rudolfa Frimla, který své hudební mistrovství potvrdil úspěšnou kariérou v zámoří. Zdena Hašlera uchvátila, ale také namíchla, když ve společnosti plné francouzských popěvků prohlásila, že v Praze se žádný písničkář jen tak nevyskytne. Rád by jí to byl vyvrátil, ale chyběly mu k tomu základní předpoklady. Začal se proto učit na klavír a pak došlo také na verše. Prvním učitelem mu byl celoživotní přítel, noblesní herec, a nakonec i jeho životopisec, Rudolf Deyl starší. Pro další rozumy a také pro družnou zábavu si chodil do proslulé „akademie“ u Fleků, kde se scházeli kumštýři. Jeho verše zde dozrávaly pod dohledem básníka Bohdana Kaminského, který zažil atmosféru pařížských šantánů. U Fleků také dospěl k názoru, že skutečným nástrojem trubadúrů je jen kytara či loutna. Kytaru si vypůjčil v rekvizitárně divadla a začal na sobě tvrdě pracovat.


Nezanedbával však ani divadlo. Když v roce 1908 podepsal novou, tentokrát už lukrativní smlouvu, rozhodl se dát svému životu řád a oženit se se svou múzou Zdenou Frimlovou. Manželství požehnané dvěma syny však šťastné nebylo, protože Zdena si při péči o děti stýskala, že přestala být umělkyní. Navíc Hašler často chodil „utopit červa“ do restaurace U Medvídků, kde se scházeli písničkáři. Zde se také zrodil nápad, že by v Praze měl vzniknout první umělecký kabaret.

Písničku "České srdce" z roku 1918 věnoval Hašler "českému srdci"


Devatero řemesel, desátá bída


Pokus o česko-německý kabaret v Lucerně selhal. Průšvih měl napravit režisér Kvapil, který v tomto ohledu spoléhal na Hašlera. Prosazoval se pozvolna, ale nakonec si publikum přesycené cizími kýči získal. Lidé oceňovali, že tu byl najednou někdo, kdo připomněl polozapomenuté kouty Prahy, a přitom pohladil po duši. Hašler dokázal zdánlivě nemožné. Pohozenou a zatlačenou českou písničku zvedl vysoko nad popěvky českému srdci cizí. Hašlerův rozlet však omezila první světová válka. V Národním divadle byl povolen jen dočasný provoz a Lucerna byla uzavřena. Všude panovala nejistota, ale Hašler zapomínal na všední starosti i snížený plat. Žil politikou, radoval se z rakouských neúspěchů a sbíral kousavé vtipy. Od podzimu 1915 začal šéfovat divadlu Rokoko, které nahradilo Lucernu. Do svého souboru angažoval proslulé kabaretiéry z Červené sedmy a k nim přibral nově se rodící komediální hvězdy Ference Futuristu a Vlastu Buriana. Působil v divadle pouhý rok, ale dokázal v časech válečné trudnomyslnosti přestěhovat do Rokoka humor.


V té době osud rozhodl o nečekaném konci jeho herecké kariéry. Koncem roku 1915 se vydalo Národní divadlo na zájezdy, které kromě vděčného publika přinášely na válečné poměry neuvěřitelné potravinové hody. Zájezdová šňůra Hašlera vyčerpala natolik, že po návratu tvrdě usnul a zmeškal divadelní představení. Následovala výpověď, která zdrtila nejen jeho ženu, ale i ustaraného otce. Neudržel se a vmetl synovi do tváře: „Už je to hotovo. Devatero řemesel, desátá bída… práh mi nepřekročíš!“


Tak se vlastně definitivně zrodil český písničkář. Vyrazil se svým programem do českých a moravských měst. Měl ohromný úspěch a také jeho kapsa se záhy naplnila. Blížil se konec války a charismatický písničkář chystal své první oficiální vystoupení v kabaretu. Byl to zvláštní pocit, když u kavárny Slávie zahnul a v oknech Národního divadla se svítilo. Herci se chystali na scénu, zatímco on mířil do šantánu. Úspěšná premiéra se slavila v Rokoku dlouho do noci. Po vzniku republiky rostly kabarety jako houby po dešti, ale po několika letech o ně přestal být zájem. Politické šlehy vyšly z módy a hospodářská situace přinutila lidi šetřit. Hašler přesídlil do karlínského Varieté, ale v roce 1928 popřevratové nadšení definitivně vyvanulo a hlediště i tam zůstávalo prázdné.

Hašler účinkoval také ve filmu. S Adinou Mandlovou ve filmu "Ať žije nebožtík" z roku 1935


Hašler v té době zamířil k filmu, v němž si jako režisér zaexperimentoval už v roce 1914 a jako herec v roce 1915 ve snímku Ahasver. V roce 1932 se blýskl ve filmu Písničkář, k němuž napsal scénář, složil hudbu, a zahrál si v něm i hlavní roli. Právě tehdy napsal svou nejslavnější a možná i nejkrásnější Českou písničku. Proto si mohl směle zanotovat: „Ty naše písničky, jsou jako perličky na šňůrce navlečené, že tolik krásy v nich a že to velký hřích, že jsou tak pomíjené.“


Hoši od gestapa


Druhá polovina třicátých let však Hašlerovi přinášela i jiné starosti než umělecké. Byla ve znamení smrtelného ohrožení republiky. Hašler byl dlouhodobě nespokojen s politickou situací a další vývoj sledoval s obavami. Vnímal, jak se včerejší ideály utápějí v nicotě, jak pouhé hromadění peněz ničí lidské životy a také perspektivu republiky. Obával se chaosu a anarchie a východisko hledal v budování autoritativně řízeného státu se silnou osobností v čele. To ho názorově sbližovalo s českými fašisty generála Radoly Gajdy. Partajnická demokracie rozdělující národ do názorově protichůdných skupin se mu zdála příliš slabá na to, aby se mohla Hitlerovi postavit. Přesto cítil, že je potřeba něco dělat a rozjel se těsně před mnichovskými událostmi do pohraničí, aby burcoval věrné vlastence. Po Mnichovu a následné březnové okupaci si znovu trpce uvědomoval, že celý poválečný vývoj Československa směřoval ke katastrofě, protože společnost podle něho ustrnula ve svém vývoji, a proto následně zažila chaotický pád.

Karel Hašler mimo scénu


V roce 1940 ho někteří přátelé vybízeli, aby napodobil své proslulé večery, jimiž povzbuzoval národ v časech první světové války. Stárnoucí umělec se zamyslel a pronesl památnou větu: „Rád bych, jenže Německo není Rakousko.“ Dobře si totiž uvědomoval, že odpor proti v mnoha ohledech stále ještě gentlemanské monarchii, nelze srovnávat s nekompromisní nacistickou brutalitou. Přesto se ke koncertům odhodlal. Problémy se dostavily okamžitě. V Mělníku zazpíval, přestože nacistické úřady nechaly strhat plakáty na jeho koncert. Přes odpor Němců vystoupil také v Brně, kde dokonce zazpíval Českou písničku. V Českých Budějovicích byl nakonec povolen původně zakázaný koncert, ale tehdy vystoupil před svým obecenstvem naposledy. Rozjařen skvělým přijetím nedbal na varování, že od brněnského vystoupení je mu v patách gestapo. Na melodii Hoši od Zborova zanotoval mrazivou parodii: „Hoši od gestapa vy tu klidně spíte, vy se do své vlasti více nevrátíte!“ Od toho okamžiku čekalo gestapo už jen na vhodný okamžik, aby si mohlo s českým písničkářem vyřídit účty.


Městečko na dlani


Na počátku roku 1941 se začal natáčet film Městečko na dlani, inspirovaný oblíbenou knihou Jana Drdy. Hašler působil při natáčení jako umělecký poradce. V jarních měsících se začaly natáčet exteriéry v Železných horách. Únavu z celodenního natáčení pak členové štábu kompenzovali o večerech při družném posezení. Jednoho dne se filmaři objevili v hostinci v Ronově nad Doubravou. Příjemně ubíhající večer narušil až příjezd gestapáků. Hašlera sebrali a odvezli k výslechu do Petschkova paláce v Praze, kde sídlila hlavní úřadovna tajné státní policie. První výslech dopadl pro písničkáře zdánlivě příznivě. Bylo to však varování, které Hašler nejspíš podcenil. Vrátil se k filmovému štábu a pokračoval v natáčení. Koncem léta se filmaři přemístili do Třemošnic. Vše probíhalo v navyklém rytmu, což znamenalo přes den práce, večer posezení u piva. Počátkem září se v blízkosti filmového štábu objevili Němci, což nevěstilo nic dobrého. Po polední přestávce začali zatýkat. Zatkli také Hašlera. Přesný důvod jeho zatčení není znám, ale nejspíš neodolal a pravidelnou večerní zábavu si i nadále zpestřoval popěvkem Hoši od gestapa

Hašlerův pomník na pražských Starých zámeckých schodech od Stanislava Hanzíka


Po válce se vedly dlouho spory o tom, kdo ho udal. Nařčen byl režisér filmu Václav Binovec, ale ten obvinění rezolutně odmítal a nepodařilo se mu nic prokázat. Ve víru popřevratového účtování ukázala jedna česká herečka prstem také na filmaře Jana Svitáka, který následně zažil krutý davový lynč a nakonec smrt, ačkoliv nejspíš ani on nebyl vinen. Podle herečky Marie Glázrové mohl Hašlera udat kdokoliv. Ostatně on sám dost riskoval – jako by pospíchal vstříc naplnění svého osudu.


Po druhém zatčení ho už nikdo z přátel nikdy nespatřil. Později se rozneslo, že byl deportován do koncentračního tábora Mauthausen v Rakousku. Hašlera tam podle několika svědectví pozvolna zabíjel stesk po domově i kruté zacházení. Jednou ho prý zbil opilý esesák a způsobil mu zranění na lýtku, z něhož se vyvinula flegmóna (rychle se šířící bakteriální zánět měkkých tkání). Dostavily se krvavé průjmy. Nakonec byl postaven pod ledovou sprchu a záhy ztratil vědomí. Podle oficiální lékařské zprávy zemřel vězeň číslo 6581 na celkovou otravu dne 22. prosince 1941 v osm hodin a deset minut.


Život legendárního českého písničkáře a statečného vlastence se tak naplnil v pouhých 62 letech. Jeho kamarád a herecký kolega Rudolf Deyl starší k tomu před více než padesáti lety výstižně poznamenal: „Tělo Karla Hašlera tlí v cizině – jeho písničky tu zůstanou s námi.”


Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.