Tajnosti levice

V posledních několika měsících se ve veřejném a mediálním prostoru rozeběhla velmi zajímavá diskuse iniciovaná vydáním českého překladu knihy francouzského politologa Jean-Claude Michey Tajnosti levice.


Tato publikace mj. akcentuje a tematizuje úpadek (západo) evropské levice, pokouší se o analýzu jeho příčin a o nastínění možných východisek. Jako stěžejní problém je zde identifikováno jakési schizma levice na progresivistický liberalismus a konzervativní socialismus resp. spíše naprostá dominance ideologie hodnotového liberalismu - či spíše hodnotového relativismu - v levicovém politickém hnutí a ve stranických strukturách levicových stran prakticky po celé Evropě.

Tomáš Doležal


Tedy, jinými slovy, jde o příslovečný „útěk od praporů“, od původních hodnot a základních a tradičních prověřených postulátů politické levice, jakými byly ochrana sociálních práv a sociální spravedlnosti resp. zastupování oprávněných zájmů pracujících tříd v programatice levicových stran směrem k primátu a adoraci lidskoprávního univerzalismu resp. k dogmatice pozitivní diskriminace nejrůznějších menšin, často umělých, ke kapitulaci před globalistickým ekonomickým neoliberalismem, k akceptaci doktríny euroatlantismu a supranacionálního EUropeanismu.


Autoři a účastníci této debaty na obou stranách barikády v českém prostředí (např. Petr Drulák, Jan Keller a Václav Bělohradský na jedné, „tradicionalistické“, straně a Martin Pleva, Ondřej Slačálek či Pavel Barša na straně druhé) ovšem prozatím pohříchu setrvávají - argumentačně i obsahově - pouze na teoretickém povrchu, což je bezesporu škoda, protože k tomu, aby tyto disputace nezůstaly jen, jakkoli zajímavým a přínosným, marginálním intelektuálním střetem, by bylo dobré dát těmto filosofickým formám naprosto reálný obsah a pokusit se demonstrovat umírání české, levice na konkrétních příkladech a současné narýsovat cestu ven z bludného kruhu a praktickým způsobem zargumentovat, proč jí může být pouze právě tzv. konzervativní socialismus.


Dosavadní polemika a argumentace, a to zejména na straně zastánců liberálnědemokratického" pojetí levice a socialismu, totiž vesměs nesměřují k meritu problému, většinou používají metodu ad hominem, staví na první místo otázku taktiky, přičemž v hlubším promýšlení alternativ jim brání především sada předsudků a animozit, které jejich politické myšlení v zásadní záležitostech zcela determinují.

Jeden z otců neomarxismu Lev Davidovič Trockij


A tak se dají jejich výhrady vůči zastáncům konzervativního pojetí socialismu a levice shrnout v podstatě do několika tezí čistě normativního charakteru - bez širšího dosahu, a hlavně bez věcného obsahu, který by nabízel levicovému hnutí jiný promyšlený scénář, než je ten konzervativně socialistický.


Těmito tezemi jsou:


- věrnost kánonu stále užšího pojetí evropské integrace a trvalému zakotvení v atlantických bezpečnostních strukturách, v duchu onoho okřídleného „raději se mýlit se spojenci" než projevit vlastní názor“


- věrnost kánonu v poslední době až zbožštěného termínu "liberální demokracie“, včetně naprosté dominance tematiky kulturních menšinových práv a hájení tohoto konceptu až do pověstných hrdel a statků všemi způsoby, včetně omezování některých občanských a politických práv, např. prostřednictvím cenzury některých nepohodlných názorů


- věrnost kánonu ekonomické globalizace včetně nutnosti sklonit hlavu před objektivními zákony trhu a podřízením se (nejen) ekonomické expertokracii


- věrnost kánonu politického konkubinátu levice s neoliberální a neokonzervativní pravicí, na základě výše popsané dogmatiky, tzn. absolutní upřednostnění nesociálních a neekonomických témat a rezignace na vlastní sociálně ekonomickou programatiku včetně jejích fundamentálních kořenů, a de facto tedy i rezignace na vlastní původní raison d etre a - z toho vyplývající - odmítání jakékoli kooperace se segmentem stran a hnutí národně-konzervativního a sociálního charakteru, jakožto nepřijatelné entitě ztělesňující nacionalismus, xenofobii a fašismus a brutálně útočná až nenávistná rétorika vůči nim. Přičemž, jakkoli je tato rétorika verbálně směřována vůči reprezentantům těchto politických subjektů, ve skutečnosti jde (ať již vědomě či nevědomě) o osočování a urážení desítek tisíc někdejších vlastních voličů, expříznivců a exstoupenců sociálnědemokratických a socialistických stran.

V EU se snoubí liberální demokracie s neomarxismem


Praktickým výsledkem, což je snad jediná kategorie, o která má v reálné politice smysl diskutovat, nemáme-li se ocitnout v uzavřeném prostředí vzletných vzpomínek na bývalá vítězství, která nikoho nezajímají a nemají žádný přínos a význam, všech těchto trendů, je pozvolný pád drtivé většiny evropských stran demokratické levice směrem k volebnímu dnu, často už i do mimoparlamentní agónie. A to je jediný měřitelný a spravedlivý rezultát - nikoli bití se v hruď a sebepřesvědčení, že jedině my máme pravdu a ostatní nás nechápou.

Se čtyřmi procenty volebních preferencí už totiž lze realizovat sociální politiku, byť byla sebeskvělejší, pouze pro pár pracovníků stranického sekretariátu…


A právě sociálně-ekonomická dimenze resp. její faktické opuštění a ponížení na pouhý programový ornament a doplněk "reálpolitiky" je druhým, a možná tím kruciálním, důvodem opakovaných výprasků sociálnědemokratické a socialistické evropské levice. I té české.

V probíhající polemice navíc stoupenci „liberálního socialismu“ redukují zásadní spor o podobu a budoucnost levice na jakousi kulturní válku, ve které oni jsou ti moudří, otevření a osvícení - ve jménu pokroku proti tmářství a zpátečnictví.


I když je možné připustit, že se mezi levicovými zastánci konzervativního přístupu a hlavně mezi (povětšinou už bývalými) konzervativně-socialistickými voliči, nachází nezanedbatelný podíl společenských tradicionalistů, nejde v tomto případě o jejich hlavní ideologicko-programovou zásadu, o hlavní bojovou linii. Tou je důraz (v dějinách levicového hnutí už poněkolikáté) na prioritu tzv. otázky sociální v programech a praxi levicových stran před otázkami ostatními, včetně těch kulturních a menšinových. Ovšem často s jedinou podstatnou výjimkou v podobě otázky národní.

A hlavně - důraz na ofenzivní sociální politiku pro “dolních deset milionů“, která nahradí "drobečkovou politiku" poklonkování neoliberálnímu globálnímu kapitalismu a žebrání o ohlodané kosti z jeho stolu.


Řečeno ještě jinak - pro konzervativně-socialistický elektorát není hlavní dichotomií, dle které orientují své volební chování společensko-kulturní či hodnotová osa, kdy by se rozhodovali mezi hodnotovým konzervatismem a tradicionalismem na straně jedné - a (bez)hodnotovým liberalismem či relativismem na straně druhé.


Pokud by tomu tak bylo resp. bylo-li by tomu jenom tak, zaznamenala by např. v České republice v posledních letech nebývalý voličský růst KDU-ČSL - a nikoli hnutí ANO 2011.

Ovšem s vysokou mírou jistoty lze konstatovat, že jednostranná sázka sociálnědemokratických a socialistických stran resp. jejich elit na kulturně-politický liberalismus včetně dominance menšinových agend všemožné pozitivní diskriminace spojená s verbální dehonestací stoupenců odlišných názorových pozic vedla (a vede) k fatálním propadům volebních výsledků - a to je zase, v logice věci, příčinou masivní ztráty síly a schopnosti prosazovat (ať už v pozici minoritních koaličních partnerů, natož malých opozičních stran) sociální a ekonomickou agendu resp. vlastní, levicovou, představu o ní.


Pokud jsou toho vůbec schopny či ochotny, což často už ani neplatí. Přitom z hlediska levicové socialistické ideologie - a ještě více s ohledem na praxi a realitu každodenního života přirozeného levicového elektorátu – nejsou otázky sociálně-ekonomické agendy a lidských práv naprosto v rozporu, naopak. Ale s tím dodatkem, že oněmi lidskými právy, která zde mají být akcentována, jsou práva sociální.


S minimálním zjednodušením řečeno: boj za právo na spravedlivou odměnu za práci je za situace, kdy čtvrtina českých domácností nemá finanční rezervu vyšší než 10 000 Kč, kdy statisíce českých občanů kvůli systému nemravných exekucí živoří tzv. mimo systém a dalším statisícům pád do dluhových pastí reálně hrozí, kdy cenově přijatelné vlastní i nájemní bydlení je pro statisíce našich občanům nedosažitelným snem, stejně tak jako představa budoucího starobního důchodu dostačujícího ke slušnému životu - a kdy desítkám tisíc současných starobních důchodců nestačí penza na pokrytí základních životních potřeb a povinných výdajů, je tou hlavním, ne-li jedinou - šancí dnešní levice, který ji může rehabilitovat v očích jejich ztracených voličů. Nikoli boj za manželství osob stejného pohlaví a adopce dětí pro homosexuály a transsexuály či boj za práva zvířat a rostlin.

Progresivní levice si vybrala jako jeden z cílů svých útoků tradiční rodinu


Ale skutečný, nikoli předstíraný, programový boj, který dá na svá přední místa např. požadavek progresivní a sektorové daně, boj proti sociálnímu vyloučení a existenční tísni, boj proti nepřijatelné příjmové chudobě. Boj za veřejné zdravotnictví a školství financovaných plně z veřejných peněz - bez koruny doplatků z peněz občanů. Boj za požadavek výkonu exekučního rozhodnutí pouze soudními a správními orgány bez jakékoli parazitické spoluúčasti mafie soukromých exekutorů. Boj proti jakékoli další privatizaci státního a veřejného majetku resp. boj za zpětný odkup strategické infrastruktury do vlastnictví státu a boj za znovuvybudování skutečně silné národní ekonomiky.


Boj i v tom smyslu, že pokud tyto požadavky a cíle nebudou součástí skutečně plněných programových prohlášení vlád, kde by mohla být levice potenciálně účastna, účastnit se jich nebude.


A jsou tu i další témata, která, obrazně řečeno, čekají na to, až je někdo zvedne ze země - boj za plnohodnotnou sociální ochranu živnostníků, kteří jsou v tomto ohledu přirozenými spojenci a klienty levice, jak je vidět i nyní, v koronavirové krizi, kdy jsou, absolutně bez jakékoli vymahatelné zákonné ochrany, odkázáni pouze na zbytky z hostiny korporací a velkého byznysu.


Anebo razantní reformy v oblasti bydlení – vlastnického i nájemního, kdy tento statek nebude celoživotní koulí na noze či příčina cesty do dluhového otroctví.


Toto vše předpokládá návrat skutečné politické moci a kompetencí do rukou suverénních demokratických národních států - ať už od subjektů globálního kapitálu anebo od totalizujících se nadnárodních organizací. Návrat, který musí vycházet z politického i ekonomického patriotismu a antiglobalismu opřených o vlastenectví a staletími prověřené tradiční společenské hodnoty.


Bez toho, nejen česká, levice dlouhodobě politicky nepřežije. Buď už nikdy nebude relevantní politickou silou, anebo nebude levicí. A bude bez milosti – a po zásluze – nahrazena.


Autor je asistentem poslance SPD Jiřího Kobzy