Tak přijíždí poslední... romantik


Nezaměnitelný muzikant a kreslíř Marko Čermák: „Jako by ty lesy už nebyly tak hluboký…“


Když se řekne tvoje jméno, většinou se vybaví následující: kreslíř Rychlých šípů, skupina Greenhorns a tramping. Kromě Rychlých šípů, které zná každý, jsi nakreslil i mnoho dalších komiksů, například Safírovou stezku, Modrou pětku, Rowera Hogana, Plamínek, Boj o zlato či Psáno na březové kůře. Které jsou ti nebližší?

Marko Čermák


Modrá pětka a Walitaka. Walitaku jsem nabídnul Jiřímu Mackovi - Čiksikovi a on to pojal tak trochu woodcraftersky (čili v duchu "lesní mourosti"), dělali jsme spolu víc komiksů.


Co kreslíš teď?


Odevzdal jsem obraz k padesátinám kamaráda, samozřejmě s Rychlejma šípama, další obraz Rychlejch šípů poputuje na Slovensko, další kreslím k sedmdesátinám jinýho kamaráda…


A knížky?


Udělal jsem obálku pro třetí vydání Soví jeskyně od Miloše Zapletala, a pak jsem dělal ilustrace pro knížku Josefa Urbana Zloděj psů. Velmi zvolna pokračuju na ilustracích pro Babičku od Boženy Němcové, protože se musím vpravit do doby o téměř 200 let zpátky.


Babičku? To jsi mě docela překvapil.


Taky mi to nejdřív připadalo jako vtip, ale vydavatelka Šárka Bartošková mě přemlouvala, že zná můj tradiční rukopis a že by přesně tak ty ilustrace v knize chtěla.


Jsem vážně zvědav. I když nejde o tvoje první žánrové vybočení. Myslím tím výzdobu kapličky kousek odtud, na návsi v Hatích. Jak k tomu vůbec došlo?


Taky jsem žasnul, ale protože je asi moje kreslení v okolí v povědomí, oslovili mě zastupitelé obce Hatě, a to se nedalo odmítnout. A tak po listopadovým týdnu mrznutí ve vybílený kapli jsem interiér předal.


Na stejné návsi se nachází vyhlášená podbrdská hospoda U Menclů a v jejím vestibulu se nachází další tvoje nástěnná kresba.


Pro změnu je to tentokrát trojice Bratrstva kočičí pracky.

S bratrstvem kočičí pracky v hostinci u Menclů


V této hospůdce je zároveň i stálá výstava tvých obrazů.


Jsou to krajiny od Berounky, taky ještě z osmdesátejch let, to byla moje největší malířská euforie. Všechny ty obrazy jsem maloval venku, na vandru nebo na vodě. Mám tam i současný obrazy, ale ty podle slov mýho syna Máka nemají takovej náboj. Je znát, že uplynulo třicet let.


Greenhorns, White Stars a Paběrky, tři kapely tvého života. Jak bys je zpětně zhodnotil?


Každá ta kapela odpovídala etapě mýho muzikantskýho snažení. Když jsme na začátku šedesátejch let hráli starý trampský písně - ty hrajeme dodnes, protože jsme na nich vyrostli - tenkrát v padesátejch letech se na Kačáku nic jinýho nehrálo. Prostě neexistovaly nějaký americký lidovky, neexistoval folk a hrály se tyhle písně a nám se vepsaly hluboko pod kůži. To snad není ani nostalgie, tyhle starý trampský písně nás prostě udělaly.


Načež přišla romantika americkejch lidovek, vyšel zpěvník Tam, kde teče Mississippi, a my si řekli: Páni, to je romantika dálek, Ameriky, Kanady, vždyť to k trampingu patří, a začali jsme hrát ty americký lidovky s Greenhornama. Pak to přerostlo do bluegrassu, kterej je v podstatě taky americká lidová muzika z Apalačskejch hor. A najednou přišel trend moderní country a Greenhorni ji začali hrát a já si řekl, že ten bluegrass mě tak oslovuje, tak odsejpá, ty vokály… Greenhorni neměli moc dobrý vokály, ne že by zpívali špatně, ale měli třeba málo trojhlasů, nebo čtyřhlasů, to jsem miloval.

S banjem na trampu


Tak jsem si říkal, že by se ta muzika dala dělat ještě víc podle mejch představ a vymyslel jsem White Stars. Sehnal jsem kluky, který právě buď vysoko zpívali, nebo měli hlas střední nebo bas a teďka k tomu ještě ty nástroje. Povedlo se, dokonce drtivá většina lidí z White Stars jsou dodneska špičkový muzikanti. A během tý doby jsme hráli i s osadou Paběrky a hráli jsme samozřejmě jak trampský písně, tak i ty americký lidovky a říkali jsme si, že to vlastně není tak špatný. Když odeznívala moje spolupráce se Zelenáčema - v dobrým, nic jsme si neudělali, ale už toho bylo nějak dost - mě to nebavilo a taky jsem měl hodně kreslení – tak jsme zájmově začali hrát s Paběrkama. To bylo před dvaatřiceti lety a hrajeme takhle dodnes. Ten repertoár je jasnej, tradiční country, trošku šmrncnutá trampskou písní. Dalo by se tomu říkat trampgrass, já se za to nestydím. Myslím, že se máme rádi a myslím, že by bylo dobrý to takhle spolu dotáhnout až do definitivního věkovýho finále. Hrajeme prostě.


Jak často?


Většinou každý druhý úterý v měsíci v restauraci U Vodárny na pražskejch Vinohradech a mezitím občas i jinde.


Stále je možné, při všech těch aktivitách, potkat tě v brdských lesích na trampu. Jak to můžeš všechno stíhat?


Protože měsíc má čtyři víkendy. Hrajeme s kapelou, jezdím pracovat na vleky do Jáchymova, zvlášť o prodlouženejch víkendech, což musíme, vzhledem k našim aktivitám v zimě v Krušnejch horách na sjezdovkách, a pak taky mám rodinu. Takže alespoň jeden víkend v měsíci jsme na El Toru. Když to takhle rozkouskuju, že na tramp, stejně tak jako na víkend na El Toru, na práci v Jáchymově, na hraní s kapelou to vychází jednou do měsíce, a když hrajeme s kapelou dva víkendy, tak buď nejedu ten měsíc na tramp, což je hrozný, že jo, nebo nemůžu na brigádu, nebo na El Toro. A teď aby se z toho člověk zbláznil, a navíc celou zimu jsme v maringotce a v chajdě v Jáchymově a v létě přes měsíc plujeme po Berounce.

Na Berounce


Ale to není zas tak špatné trampské roční skóre. Celý měsíc na kánoi po Berounce, drsný zimní život v zasněžené maringotce a do toho vandry stále ještě hezky postaru s usárnou. Jak moc se Brdy změnily za tu dobu, co na ně jezdíš?


Já mám pocit, že už nejsou tak hluboký, nebo jak to říct… Tam, kde byly nádherný maskovaný kempy, je většinou neskutečně prořídlej les a nový nebo zašitý kempy mezi hustejma stromama můžou vzniknout tak leda mimo potoky, protože co se tak procházíme po těch potokách, tak se divíme, jak jsou ze všech stran otevřený. Jinak si nemyslím, co se třeba lidský návštěvnosti týče - kromě cyklistů, který se tu naštěstí povětšinou držej vyznačenejch cest – že by se to zase nějak moc změnilo.


To vše jsi dopodrobna popsal v knize Poslední romantik. Jak dalece jde o nadsázku?


Přesně tuhle otázku mi už dali v rozhovoru, tuším pro Supraphon, a já jsem odpověděl: a myslel si snad Michal Tučnej, že je poslední kovboj?


Ale přesto mi to tak připadá, že ten svět kolem mě prostě někam jede neskutečně do hajzlu. Ať už to jsou průmyslový zóny nebo supermarkety a já nevím co, a mě to tak vytáčí a říkám si: Ty seš tady jako nějakej solitér – a to z tý knihy samozřejmě trčí. Až si myslím, že lidi, který ji budou číst a nebudou to trampové, tak si řeknou, že ten Čermák, to je magor. Jasně, že je to nadsázka s tím posledním romantikem, ale není to zas tak úplně daleko od pravdy.


Jak asi můžou dnes prožívat svoji romantiku současní mladí romantici?


Abych se nedotknul mladejch romantiků, ale já mám tu romantiku hloubějc pod kůží - tím, že pamatuju ty padesátý léta - než ji můžou mít dnešní mladý romantici, protože oni se začali s romantikou seznamovat, plácnu - v sedmdesátejch?


Třeba i výrazně později, jsou i úplně mladí současní romantici.


Jo, ale tam už tý romantiky zbylo málo, jestli mi rozumíš. I v tom trampování, i na tý řece i v tom vodáctví bylo kdysi víc romantiky, protože tenhleten pokrok romantiku vytlačuje. To znamená, že ty mladý romantici se už setkali s romantikou, která byla svým způsobem potlačená moderní dobou.

Paběrky Marko Čermáka

Jestli to dobře chápu, tak vyrazit na tramp parním vlakem a ve vagónu si přikládat do kamen a ještě si cestou na nich uvařit v ešusu čaj, je prostě úplně něco jiného, než cestovat nepohodlnou elektrickou soupravou, ve které se ani nedají otevřít okna?


Samozřejmě. Už jenom to, jak se na vandrech používaj mobilní telefony, romantiku ničí. Škoda, že i některý skalní trampové tohle necítěj.


A pokud bys mladým romantikům něco přál, co by to bylo?


Aby jim ta touha vzít na záda usárnu vydržela nejmíň do důchodu a aby měli sílu skutečně vyrazit.


Článek vyšel v měsíčníku MY 6/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.