Tam ve Staré Říši

Kdyby nebyl, museli bychom si ho vymyslet. Přírodní úkaz. Nástroj Prozřetelnosti. Tak podobně by se dal charakterizovat muž, od jehož skonu uplyne 29. prosince 80 let a nad jehož vydavatelskou činností dodnes musíme žasnout.

Josef Florian


Vstoupit do Ráje dnes


Josef Florian se narodil 9. února 1873 ve Staré Říši, menší obci na Vysočině. Vystudoval a odešel učit na náchodské gymnázium. Po čase obdržel definitivu, čímž byl existenčně takříkajíc za vodou. Roku 1900 však učinil naprosto bezprecedentní rozhodnutí – podal výpověď. Nezměnil ovšem jen působiště. Skončil se školstvím definitivně.


Stály za tím mj. neshody s ředitelem, který ho ponoukal, aby nadržoval synům místní smetánky. (Florianovi synové Gabriel a Jan v knize rozhovorů Být dlužen za duši přitom popírají obecně tradovanou tezi, že ředitele inzultoval.) Hlavně za tímto krokem vězel dlouhodobější vnitřní proces, v němž nazíral na skutečnosti vezdejšího světa jako na pomíjivé a nedostačující, stejně jako nazíral na odbožštěné myšlenkové schéma razící si v té době stále cestu vpřed. Florian pozoroval zoufalou duchovní vyprázdněnost a lhostejnost společnosti, křesťanské pouze podle názvu, jež rezignovala na hlubší poznání a stačí jí přežívat v hmotném zajištění. „Radovat se s radujícími, plakat s plačícími, ano. Ale hřešit s hřešícími, to jste vynalezli až vy, moderní křesťané,“ hřímal později. Pozoroval víru proměněnou ve formalitu i to, že soudobá inteligence víru nevnímá jako nosný životodárný prvek lidského života.

Jakýmsi pomyslným bodem zlomu byla pro něj stať ve francouzském časopise La Plume od fr. spisovatele L. Bloye. „Načatý“ Florian v něm četl, že „do Ráje se nevstupuje včera, ani zítra, nýbrž dnes“, neboť „nemůžeme dohonit to, co jsme v minulosti promeškali, […] a zítra znamená odklad“, „poznej své poslání a chop se díla ještě dnes, bez odkladu, bez smlouvání, bez výhrad“.

Hora Studia


Bloyovy řádky ťaly Floriana do živého. Již dříve bytostně vnímal důležitost návratu k evangeliu, k životu žitému z opravdové víry. Rozhodl se „vstoupit do Ráje dnes“. Sice ne ze dne na den, jak někdy romanticky zaznívá, ale přesto opustil teplé profesorské místečko a vrátil se do Staré Říše. Přirozeně to vzbuzovalo údiv a úvahy o jeho příčetnosti. Nikdo nic takového nepamatoval, natož aby tomu rozuměl. Vždyť středoškolský profesor byl v c. k. mocnářství někdo, vážená honorace, obzvláště na malém městě. Ještě větší pozdvižení pak vyvolalo jeho další rozhodnutí motivované tím, co rovněž s bolestí pozoroval: Doslova žalostný stav katolické inteligence, jež neměla ani zbla schopností věřící oslovit; mnoho kněží v jeho očích ustrnulých kdesi na půli cesty, kde se stali stejně jako ti, které měli vést, solí, jež pozbyla chuť. Ani školství podle něj nebylo s to zaručit žákům byť jen základy toho, co potřebují.


Při vědomí této tristní situace společnosti si umínil zahájit tiskový apoštolát, jehož prostřednictvím by tuto situaci napravoval a vyburcoval vlažné z letargie. Jedinou cestu spatřoval v budování vlastní katolické univerzity, nikoli však instituce, leč vlastní knihovny skládající se výlučně z hodnotných knih, a formovat jimi, prohlubovat a tříbit své vědění v oblasti náboženské, filozofické a umělecké, ztékat a vršit Horu Studia, jak nazval koncept svého díla.

Apokalyptické tendence


Nikoli však pro vědění samotné. Florianovi v žádném případě nešlo o rozšiřování kulturního povědomí svých čtenářů, potažmo jejich osobních knihovniček o líbivé bibliofilie. Jím vydávané knihy nebyly cílem, leč prostředkem k tomu, aby i jejich čtenáři vstupovali do Ráje dnes. „Zdá se mi, že dny evropské kultury jsou sečteny a že je třeba bedlivě shledávat a shromažďovat, co je hodno záchrany a uschování,“ napsal jednou s myšlenkou na možný blížící se konec, kdy bude třeba zbavit se plev a uchovat ve stodolách pouze nejlepší zrno.

Podstatnou roli ve Florianově založení sehrávalo i zjevení Panny Marie v La Salettě v r. 1846, jež mělo výrazný apokalyptický ráz. Maria si v něm dvěma malým pasáčkům v slzách postěžovala, že jen s velkou námahou drží trestající „těžkou ruku svého Syna“ a že lidstvu odvrácenému od Boha hrozí série katastrof, pokud se neobrátí.


Florian tímto varováním žil a snažil se je skrze Horu Studia vštípit všem, kdo slyšet chtěli, aby je zachránil od záhuby, aby zachránil i Církev samotnou, aby zachránil, co se dá. Ještě horoucnější apel pak nabralo Florianovo apokalyptické volání po nápravě po I. svět. válce, když naznal, že lidstvo se z jejích hrůz nepoučilo a žilo postaru.


(Často se uvádí, že se Florian s tím, „co je hodno záchrany a uschování“, zamýšlel odebrat do Etiopie, země v jeho představách s nezkaženým křesťanstvím, která měla být ušetřena celkové zkázy hrozící lidstvu v podobě nové potopy světa – tentokráte potopy ohněm. Zemí, do níž se měli křesťané utéci po vzoru prvotních křesťanů prchajících z Jeruzaléma na venkov před osudným Titovým obléháním. Jeho synové ve výše zmíněné knize rozhovorů odmítají, že by to myslel skutečně vážně, jak se všeobecně soudí, a označili to za projev otcova romantismu.)

Prakticky na koleně se pustil do vydavatelské činnosti, která hned tak někde nemá obdoby. A co je obdivuhodné a pro mnohé nepochopitelné, pustil se do ní bez prostředků, bez jakýchkoli vazeb na věci vezdejší. Zřekl se veškerých světských jistot moderního světa, pro něž a jimiž žili ostatní a spolehl se výhradně na Boží pomoc. Proto též za své tisky nestanovoval žádné ceny, spoléhal na dobrou vůli a svědomí adresátů, jimž knihy zasílal zdarma. Ne všichni zaplatili a mnozí mu je vraceli. To ho neodradilo pokračovat v Dobrém díle, na němž mu časem byly k ruce i jeho děti, jichž zplodil deset – jeho syn Michael např. krásně kreslil.


Staroříšský zázrak


Už jen to, kolik se mu kolem sebe podařilo seskupit opravdu vynikajících a povětšinou zadarmo pracujících pomocníků z řad grafiků, malířů či překladatelů, je hodno neskonalého obdivu a nese to prvky zázračnosti. Starou Říší prošli např. J. Čep, J. Deml, J. Durych, B. Reynek, F. Bílek, O. Coester, J. Čapek, V. Hoffmann, J. Váchal a mnozí jiní. Lidi často názorově odlišné, jako např. V. Závadu, F. Halase či V. Holana, přitahovala jako magnet Florianova opravdovost a nesporné charisma, jeho staroříšské obydlí je vábilo „zlatým odleskem jakéhosi nepochopitelného vnitřního bohatství a štědrosti“ (J. Čep), kde „člověk poznal cenu své vnitřní svobody, svobody dítek Božích“ (J. Vašica).


Jím vydávané knižní svazky v edici nazvané Dobré dílo (krom ní vydával i několik edic sborníků s kratšími texty) se vyznačují vynikající úrovní grafické úpravy, tisku a hlavně obsahu. Florian uváděl do českého prostředí doposud neznámé autory mimořádných kvalit, jako byli L. Bloy, Ch. Péguy, Ch. Bernanos, G. K. Chesterton, S. Anderson, H. Belloc, F. Jammes, V. ľ Isle Adam, J. M. Synge aj., příp. teology a filozofy typu E. Hella, L. Šestova nebo V. Rozanova. To on jako první otiskl J. Rictuse, geniální básnířku F. Noël, fenomenálního G. Trakla, jenž měl posléze takový vliv na nespočet našich básníků, či F. Kafku, jenž měl vliv na celou světovou literaturu. Florian představil české veřejnosti malíře G. Roualta, který má dnes v Louvru vyhrazený velký kus prostor, a ve Staré Říši vyšly první Vašicovy barokní objevy, rehabilitující před ohromenou českou kulturní veřejností slovesné umění baroku.

Až do své smrti v r. 1941 vydal Florian přes 400 svazků. Nenajdete mezi nimi žádný slabý kousek, prakticky jen skvost vedle skvostu… Je vážně neuvěřitelné, vskutku až na hranici zázraku, kde na ně chodil a jaký čich na ně měl. A navíc v jakých podmínkách to vše zvládal: Setkával se s nepochopením a odsuzováním, namnoze i ze strany kléru; ustavičně zadlužený, neustále na pokraji existenční nouze, ba na hranici úpadku. Několikrát mu finančně i potravinami vypomohl Reynek, přinejmenším jednou ho z největší bryndy vytáhl J. Preiss, ředitel Živnostenské banky a bibliofil zamilovaný do staroříšských tisků. Zachraňovali tak nevídaný počin, ve svých důsledcích nedostižitelný.


J. Florian totiž měl jako nikdo jiný, třeba i druhotně, vliv na duchovní i kulturní utváření mnoha lidí. Zároveň plně rehabilitoval katolictví před liberálně založenou nevěřící inteligencí, když ukázal, že katolicita či víra umění nesnižuje a že náboženský prožitek může zobrazovat, a to navíc závratným způsobem a stejně tak může umění ovlivnit a prohloubit do dosud netušených hlubin.