Ten, který posunul čas

Každý Brňan ví, že v jeho městě zvony ohlašují poledne již v 11 hodin. Méně je už ale těch, kteří vědí, proč tomu tak je. Legenda poukazuje na dobu před téměř čtyřmi stovkami let, kdy zuřila třicetiletá válka a Brno bylo roku 1645 obleženo švédským vojskem. Tehdy rektor jezuitské koleje P. Martin Středa dokázal vyburcovat skleslé a rezignující obyvatele a studentstvo ke statečné obraně města proti švédské přesile. Pověst vypráví, že švédský generál Torstenson se vsadil, že město bude dobyto do pravého poledne. Avšak jeden z obránců, aby dodal ostatním odvahy, začal zvonit již v 11. Torstenson předpokládal, že odbilo poledne, smířil se tedy s tím, že sázku prohrál, a tak odtáhl. Tolik legenda. Jaká je ale historická skutečnost?

P. Martin Středa, kněz a historik


P. Martin Středa byl po otci Polák, po matce Čech. Pocházel z hornoslezských Hlivic (dnešní Gliwice v Polsku) z rodiny městského radního Martina Středy (Środy, lat. Stredonius), kde se narodil 11. listopadu 1587 jako nejstarší ze tří synů. Jeho matka Barbora byla původem z Prahy, sestra rektora pražské jezuitské koleje P. Jiřího Poledne.


V rodných Hlivicích vychodil Martin farní školu. V 17 letech odchází do Prahy na jezuitskou kolej za dalším studiem, tady mu pomohly rodinné vazby jeho matky. Mluvil už od dětství plynně polsky i česky, později k tomu přistupuje perfektní znalost latiny a němčiny. Roku 1608 vstupuje do Tovaryšstva Ježíšova a započíná noviciát v Brně. O dva roky později tam skládá i své první sliby.


Jezuitský řád, založený světcem a mystikem Ignácem z Loyoly a uvedený do Čech roku 1555 teologem a misionářem Petrem Canisiem, měl již v té době v Čechách a na Moravě 10 řeholních domů. Nejvýznamnějšími byly koleje v Praze a v Brně, kde se formoval nový řeholní dorost. Právě tady studovali a dosáhli kněžského svěcení angličtí jezuité a mučedníci pro katolickou víru za časů pronásledování katolíků, v době vlády královny Alžběty I., Edmund Campion a John Ogilvie.


Martin Středa byl po svých prvních slibech dle stanov řádu vyslán na studia filozofická do Štýrského Hradce a na studia teologická do Prahy. V Praze také vyučoval na řádových středních školách rétoriku. Po pražské defenestraci v květnu 1618, jíž započalo povstání českých protestantských stavů proti Habsburkům a třicetiletá válka, však na základě výnosu protestantského Direktoria museli jezuité opustit Čechy. Středa se uchýlil do Štýrského Hradce, kde roku 1620 přijal kněžské svěcení.

Středa se narodil v hornoslezských Hlivivích, které dnes patří Polsku


O rok později, již po bitvě na Bílé hoře, se vrátil do Prahy, kde na obnovené Karlo-Ferdinandově univerzitě získal doktorát z filozofie a teologie. V roce 1624 složil slavné sliby. Učil na univerzitě dogmatiku a historii, krom toho se také zabýval lékařstvím, ekonomikou, stavitelstvím a matematikou. Jezuité patřili v té době u nás k nejvzdělanějším lidem. Vyplývalo to už ze samotného poslání řádu, jímž mimo jiné bylo zakládání škol všech stupňů a výchova mládeže. Na pražské univerzitě působil vynikající filozof Roderigo Arriaga, původem Španěl, jehož přednášky se staly věhlasnými. V celé Evropě se ujalo pořekadlo „videre Pragam et audire Arriagam“ (viděti Prahu a slyšeti Arriagu). O něco později český jezuita P. Jakub Kresa, vynikající matematik přednášející na španělských univerzitách, vynalezl logaritmické pravítko.


Muž činu


V roce 1627, po krátkém pobytu ve slezské Nise, kde vyučoval na tamní jezuitské koleji, byl P. Středa jmenován rektorem jezuitské koleje v Brně, kde působil až do roku 1629. Město bylo tenkrát ohroženo Turky, spojenci uherského protestantského magnáta Gábora Bethlena, bojujícího proti Habsburkům. Jejich vojska řádila na jižní Moravě, vraždila a odvlékala mladé muže do otroctví a děvčata do harémů vezírů a pašů. I když se Turci nakonec museli z Moravy stáhnout, důsledkem jejich invaze byly totální devastace země a hladomor. Rektor Středa dokázal, že umí být nejen učencem, ale i mužem činu. Postaral se o postavení vodovodu z Řečkovic do samého středu města a vybudoval tři rybníky. Zřídil též bezplatný seminář pro nemajetné studenty a založil několik charitativních zařízení pro chudé a nemocné. Roku 1628 zavedl v brněnském jezuitském kostele v adventní době pravidelné roráty, tj. každodenní ranní mše ke cti Panny Marie.


V roce 1629 se opět vrátil do Prahy, kde se stal rektorem jezuitské koleje u sv. Klimenta. Tam zažil vpád protestantských Sasů a organizoval proti nim studentskou domobranu. Po odchodu saských vojáků propukla v Praze morová epidemie a hlad. P. Středa opět, tak jako předtím v Brně, obětavě organizoval charitativní pomoc. V roce 1636 uvádí se souhlasem a z pověření pražského arcibiskupa kardinála Arnošta Harracha jezuity do Klatov, kde zakládá kolej a gymnázium. Cestoval také dle příkazu svého představeného do Říma, kde jednal s generálem jezuitského řádu P. Muciem Vitteleschim. Počet členů Tovaryšstva nedostačoval, Středa proto generála prosil o vyslání dalších jezuitů do země.

Po jistou dobu působil P. Středa jako rektor pražské jezuitské koleje


V roce 1638 byl jmenován provinciálem, tj. představeným řádu v Čechách a na Moravě. V této funkci vynikl především jako organizátor sociální a zdravotní pomoci válkou zbídačenému obyvatelstvu. Jednal o tom osobně i s císařem Ferdinandem III. a získal od něho prostředky na výstavbu špitálů, útulků pro sirotky a bezdomovce. Když mu skončilo funkční období provinciála, vrátil se roku 1641 zpátky do Brna, kde opět zaujal místo rektora tamní jezuitské koleje.


Obránce Brna

V dubnu 1645 oblehla město švédská armáda v čele s generálem Torstensonem. Situace byla vážná nejen pro Brňany, ale i pro samotnou císařskou Vídeň. Švédové v českých zemích loupili a vraždili. Po vítězné bitvě u Jankova v březnu měli přístup k Vídni téměř volný, překážku představovalo pouze Brno se svým opevněním. Torstensonova armáda čítala asi 30 tisíc mužů. Proti nim stála jenom pětistovka vojáků a tisícovka civilistů, především obchodníků, řemeslníků a studentů jezuitské koleje. Velitelem obrany města byl francouzský plukovník Raduit de Souches, původně protestant kalvínského vyznání, který konvertoval ke katolické víře.

Velitel švédských vojsk Leonnart Torstenson


P. Středa byl jeho největší oporou. Dal vycvičit oddíl studentů jezuitské koleje, kteří v počtu asi 70 lidí bránili proti útoku Švédů tzv. dřevěnou bránu v městských hradbách mezi chrámem sv. Tomáše a jezuitským kostelem. Rektor Středa neustále přesvědčoval obránce města o nutnosti vytrvat, posiloval bojovou morálku a organizoval veřejné modlitby k Panně Marii Svatotomské, jejíž obraz byl umístěn v kostele sv. Tomáše (dnes je tam pouze jeho kopie, originál visí v kostele augustiniánů na Starém Brně, kam byl přenesen za vlády Josefa II. v 18. století). Podle svědectví přímých účastníků bojů byl neustále na hradbách, a to i v místech, kam neustále dopadaly koule ze švédských děl. Povzbuzoval, těšil, radil. Osobně se také věnoval raněným, uděloval jim poslední pomazání, zpovídal je a také obětavě sháněl potřebnou zdravotnickou pomoc.


Velitel de Souches r. 1671 vzpomíná na P. Středu, jehož považoval za svého nejlepšího přítele a dobrodince: „Zdá se, že této statečnosti při obraně dodávaly sílu vroucí modlitby a vytrvalé půsty pátera Středy, jimiž přinášel sílu z nebe pro ochranu a bezpečnost obležených, takže nepřítel sám konečně nahlédl (…), že duch města je pevný a nezlomný a že pochází z jakési nadzemské ochrany. (...) Kdykoliv jsem měl během onoho obranného boje aspoň trochu volnou chvíli od obtížnějších povinností, využil jsem ji k návštěvě P. Martina a k rozhovoru s ním; vždy jsem si od něho odnášel útěchu a vnitřní pokoj (…).“


Také městská rada si aktivit P. Středy velice cenila. Z jejich písemných dokumentů vyplývá, že jezuitský rektor ujišťoval obyvatelstvo, že nepřítel Brno neobsadí. Často bylo P. Středu vidět, jak leží na zemi a prosí Boha a Pannu Marii o pomoc. Podle některých svědectví se lze domnívat, že P. Středa mohl mít také nadpřirozený dar bilokace (schopnost octnout se na dvou od sebe vzdálených místech najednou).

Jean - Louis Raduit de Souches, velitel obrany Brna


15. srpna 1645, na svátek Nanebevzetí Panny Marie Švédové odtáhli. Poslední koule vypálená ze švédského děla na Brno prý dopadla k nohám P. Středy. Brňané to připisovali jeho modlitbám a obětavým organizačním aktivitám. Městská rada ve svém vyjádření roku 1671 sděluje: „Není pochyb, že on s Boží pomocí zachránil město Brno a celou vlast, protože její osud závisel na osudu města Brna.“ Zároveň slíbila, že každoročně na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna bude organizovat slavnostní mši a procesí celým městem. Tato tradice se udržuje podnes, s výjimkou nacistické a komunistické éry.


P. Středa ani po vítězství a záchraně města nezahálel. Připisoval vše Bohu na přímluvu Panny Marie. Proto sám organizoval děkovné poutě na známé mariánské poutní místo Křtiny (asi 15 kilometrů od Brna). A nešlo pouze o duchovní stránku věci. P. Středa se stal opravdovým dobrodincem všech, kteří utrpěli při švédském obléhání města materiální újmu. Psal, vyjednával i na nejvyšších místech, prosil o hmotnou a finanční pomoc.


Roku 1646 byl znovu povolán do Prahy, kde se stal spirituálem studentů koleje u sv. Klimenta. Zde se mohl více věnovat spisovatelské činnosti, psal zbožné básně a duchovní meditace. O dva roky později jej opět jmenovali provinciálem. V této funkci zažil pro změnu obležení Prahy švédským vojskem generála Koenigsmarka. I tady spolu s dalšími jezuity, především se známým obráncem Prahy P. Jiřím Plachým, organizoval studentskou domobranu a po odchodu Švédů charitativní pomoc strádajícímu obyvatelstvu.

Výřez z veduty obléhání Brna Švédy nacházející se na Špilberku


Jako provinciál musel hodně cestovat a navštěvovat jezuitské koleje v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. To značně zhoršilo jeho zdravotní stav, poznamenaný nadměrným vypětím již z doby brněnského pobytu a aktivit při obraně města. Propukla u něj tuberkulóza. Při vizitaci jezuitských kolejí ve Slezsku ho přepadla slabost, musel ulehnout. Bylo zřejmé, že se blíží konec. P. Středa si přál zemřít v Brně, proto jej převezli tam, a nikoli do Prahy. 26. srpna 1649 v tamní koleji řádu zemřel. Pochován byl v kryptě jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie.


Jezuitský řád byl roku 1773 papežem Klementem XIV. zrušen. Brněnskou kolej a kostel převzalo vojsko. Když v roce 1814 došlo k obnově řádu, neměli jezuité dostatek lidí k obsazení brněnské koleje. Chrám Nanebevzetí Panny Marie sloužil proto dále jako vojenský kostel. V roce 1876 zde proběhla exhumace ostatků P. Středy. Tělo bylo nalezeno neporušené a přemístěno do skleněné rakve, kde leží dodnes. Expertízy mumifikovaných ostatků potvrdily, že dobová vyobrazení jeho podoby odpovídají skutečnosti.


Vývoj úcty P. Martina Středy


Z meditací P. Středy si může katolík i nekatolík odnést leckterou životní moudrost. Mnohá jeho doporučení jsou i dnes aktuální, např.: „Netrap se předčasně starostmi o to, co se stane. Stačí zlé, co přináší každý den.“; „Měj rád prosté věci a spokoj se s málem - zakusíš velký pokoj.“; „Nic z pomíjivých věcí příliš nemilovat!“


Martin Středa byl již za života považován za světce. Jeho první životopisec Bohuslav Balbín, známý jezuita a český vlastenec 17. století, uvádí, že se mu zjevovala Panna Maria, která mu slíbila, že Švédové Brno nedobudou. Jezuité usilovali o jeho prohlášení blahoslaveným a později svatým, do toho ale přišlo roku 1773 papežské zrušení řádu. Po otevření hrobu a nálezu jeho neporušeného těla zintenzivnil jezuitský řád svou snahu o blahořečení tohoto statečného obránce Brna. Všechno ale bylo pozdrženo dlouhými roky nacistické a komunistické totality.

Pamětní deska v brněnském kostele Nanebevzetí Panny Marie, kde je Středa pohřben


Bez ohledu na to však povědomí o jezuitovi P. Martinu Středovi zůstalo u Brňanů – katolíků i nekatolíků - neustále živé a tradovalo se z generace na generaci. Nejkratší ulice v centru města nazvaná po něm přetrvala i epochu čtyřiceti let socialismu, kdy všechny ostatní ulice nazvané po církevních osobnostech musely být přejmenovány – nejčastěji po nějakém komunistickém papalášovi.


Zajímavé je, že právě v době komunistické totality v roce 1978 se v Brně pořádal branný „Závod Martina Středy“, zkráceně ZMS. Aby některý z aparátčíků nestrnul hrůzou, že tato akce je pojmenována po „jezovitovi“ (řehole byly r. 1950 zrušeny a nesmělo se o nich vůbec psát ani hovořit), organizátoři jej veřejně z konspiračních důvodů nazývali „Závodem mladých svazarmovců“ (ZMS). Ve sportovních disciplinách zde zápasila mládež z několika farností, v některých letech se akce účastnilo ke stovce závodníků. Tato tradice přetrvala až do roku 1989.

V roce 1995 na svátek Nanebevzetí Panny Marie poprvé proběhl za účasti představitelů magistrátu tzv. Den Brna, kdy osvobození města od Švédů a osobnost P. Středy byly vzpomínány jak církevními (slavnostní mše), tak i světskými slavnostmi v podobě ohňostroje, koncertů a divadelních představení. Tato tradice je zachovávána i v současné době. Roku 2017 vyhlásila Rada města Brna veřejnou výtvarnou soutěž o návrh na zhotovení pomníku Martina Středy, který má v rámci projektu "Sochy pro Brno" stát na nároží ulic Jezuitské a Beethovenovy, nalevo od hlavního vstupu do jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie. 27. ledna 2012 uvedlo brněnské Národní divadlo hru Marka Hladkého Černá Madona brněnská, jež pojednává o událostech obléhání města Švédy a přibližuje divákům osobnost P. Středy.


Tyto a další církevní a kulturně společenské akce ve městě Brně spojené s jeho jménem ukazují jinou, málo známou tvář tzv. „doby temna“ a jezuitské rekatolizace. Brněnská veřejnost bez ohledu na náboženské vyznání uznává pozitivní působení vlivného jezuity v době třicetileté války a rekatolizace. Vnímá jej jako statečného muže, jenž se významně zasloužil o obranu města, a také jako kněze a člověka naplněného láskou k trpícím, který se plně oddal obětavé snaze maximálně jim pomoci. I když běžný Brňan má stejně jako většina českých občanů podvědomě zafixovanou tradiční jiráskovskou představu o době „temna“ a Havlíčkovu veršovánku „Českých knížek hubitelé lítí, plesnivina, moli, jezoviti…“, Martina Středu s nimi jaksi neztotožňuje, vždyť to byl zachránce našeho města!


Jenže Martin Středa nebyl mezi svými řádovými kolegy a katolickým duchovenstvem žádnou výjimkou. Smýšlel stejně jako oni a věrně dodržoval všechny předpisy katolické církve a svého řádu. A přece byl lidumil a hrdina.


Co z toho pro obyčejného Brňana – a potažmo každého českého občana – plyne? Nejspíš to, že zatracovaná rekatolizační pobělohorská církev, k níž Martin Středa bezesporu náležel, musela mít mnoho pozitivních aspektů, jestliže vyprodukovala osobnost takového formátu. I tato rekatolizační pobělohorská tradice patří nerozlučně k češství a k českému národnímu dědictví, není něčím cizím a národu vnuceným. Příklad Brna roku 1645 – a o tři léta později také Prahy, rovněž obležené Švédy – ukazuje, že to byli katolíci a jezuité, kdo bránil své spoluobčany proti nebezpečí cizácké agrese a okupace. I v tom je autentické české vlastenectví, které je koneckonců zřejmé i ze spisů Bohuslava Balbína, Václava Matěje Šteyera, Alberta Chanovského a dalších katolických kněží a jezuitů barokní éry. I toto je český národ, toto je obrana jeho historického dědictví.


Martin Středa tuto tradici svým způsobem zahajuje. On – jak poukazuje legenda vzpomenutá v úvodu článku – „posunul“ hodiny. Nepřímo způsobil, že v Brně se dnes zvoní poledne o hodinu dřív. Jeho pozitivní vnímání brněnskými občany bez rozdílu náboženského vyznání může být proto počátkem jiného posunu – v myšlení lidí k méně pokřivenému výkladu našich národních dějin.


Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.