Tenkrát v Antverpách

Za více než sedmdesátiletou historii československé fotbalové reprezentace sehráli naši hráči na travnatých hřištích stovky napínavých klání. K tomu úplně prvnímu došlo před 101 lety. Pojďme si tento na branky bohatý zápas připomenout.

Belgičan Robert Coppée proměňuje penaltu ve finálovém zápasu


Historicky první oficiálně uznaný zápas československé reprezentace se odehrál na olympijských hrách v Antverpách. Poprvé a zároveň naposledy odjížděli naši tehdejší reprezentanti na světový turnaj v roli horkých favoritů. Své výsostné postavení potvrdili již v úvodním zápase, kdy nastříleli Jugoslávii sedm branek a svému soupeři nedopřáli ani jedinou. Československý fotbal tak prožil důstojný vstup na světová kolbiště.


I když hovoříme o československém fotbalu, v základní jedenáctce proti „Plavim“ nastoupili pouze hráči z Čech – kromě žižkovského brankáře Klapky a slávistického útočníka Vaníka samí Sparťané. Sluší se zde vyjmenovat všech jedenáct mohykánů, kteří 28. srpna 1920 učinili v Antverpách první úspěšný zápis do kroniky našeho reprezentačního fotbalu: Klapal – A. Hojer, Pospíšil – Kolenatý, Káďa, Perner – Sedláček, Janda – Pilát, Vaník, Mazal. S kapitánskou páskou přivedl na hřiště své kamarády a spoluhráč Karel Pešek, řečený Káďa. Rodák z Olomouce byl naší první fotbalovou hvězdou mezinárodního formátu. Byla mu dokonce věnována písnička „Dneska hraje Káďa, zlatovlasá primadona....“, která se hrávala v Hašlerově Rokoku.

Jedenáct statečných: (zleva) Kolenatý, Sedláček, Vaník, Janda, Steiner, Seifert, Mazal, A. Hojer; (sedící) Káďa, Klapka, Plaček


Peníze


Nescházelo však mnoho a naši „plejeři“ se na antverpské olympiádě vůbec neobjevili. A nejenom oni, ale vůbec všichni další sportovci. Necelé dva měsíce po skončení 1. světové války nebylo v mladém Československu peněz nazbyt. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a naše fotbalová jedenáctka si, za značného přispění našich krajanů ve Spojených státech i dalších koutech světa, mohla dojet pro očekávanou zlatou medaili. Největším oříškem bylo sestavení mužstva. Slavia a Sparta převyšovaly ostatní „mančafty“, snad s výjimkou Viktorky Žižkov, o parník. Původně tak měl být tým poskládán přesně půl na půl. V posledních týdnech před olympiádou prokazovala Sparta přece jenom lepší formu, a tak bylo rozhodnuto. Bylo kolem toho přirozeně trochu zlé krve, nakonec však i samotní fanoušci Slavie uznali, že „rudí“ mají aktuálně větší šanci vybojovat se lvíčkem na prsou nějaký ten vavřín.


Co do statistik však na sebe v úvodním zápasu s Jugoslávci upozornila obě pražská „S“ stejnou měrou. Jak osobitý sparťanský útočník Antonín Janda (přezdívaný pro neustále přimhouřené oko „Očko“), tak slávistické eso Vaník vsítili neškodnému protivníkovi po hattricku. Jestliže jsem psal o Káďovi jako o naší první hvězdě mezinárodního formátu, pak by bylo poněkud nespravedlivé nezmínit se i o jeho dalších spoluhráčích. V prvé řadě o již jmenovaném Jandovi-Očkovi, který na sebe zdaleka nepoutal pozornost jen charakteristickým zjevem, tedy pleší a fanfarónským knírkem, díky nimž vypadal o dobrých dvacet let starší. Především to byl pan fotbalista, schopný hrát na jakémkoli místě v sestavě. A co je hlavní – byl to střelec od pánaboha, jakých po našich fotbalových pažitech neběhalo mnoho tenkrát ani dnes. Ostatně ne náhodou o něj projevila vážný zájem samotná Barcelona. Ani údajně nabízená šestimístná částka jej však rodnou hroudu opustit nepřiměla...

Kapitán Karel Pešek, řečený Káďa, před výkopem


Dva hattricky


Historicky první branku naší fotbalové reprezentace vsítil před pouhými pěti sty diváky jediný zástupce Slavie Jan Vaník. Stalo se tak ve dvacáté minutě prvního poločasu. Jelikož se ke svému kolegovi přidali v úvodních čtyřiceti pěti minutách ještě pánové Janda a Sedláček, bylo o přestávce prakticky „vymalováno“. V dřevních fotbalových dobách se však plejeři nijak nešetřili, takže i ve druhé půli ze sebe vydali všechno. Hned na jejím začátku zaúřadoval Vaník, poté v rozmezí pětadvaceti minut dvakrát Janda-Očko a účet nadmíru úspěšné premiéry na mezinárodním poli uzavřel opět slavistický šutér. Tehdejší fotbalisté po sobě po každém gólu neskákali jako o život, ale radost jistě měli. Byť s výhrou se tak nějak počítalo a vše ostatní by bylo považováno za neúspěch

Naši bojovali jako lvi


Výtečnou formu prokazovali naši zlatí hoši i v dalších zápasech. Po Jugoslávii přejeli rozdílem třídy i tehdy poměrné silné Nory. Ti překvapivě porazili Anglii 4:0, ale na Káďu a spol. si nepřišli a naopak čtyři „banány“ inkasovali. Další hattrick při tomto gala představení dal nepolapitelný Janda-Očko. V dalším zápase s Francií jej zastoupil spoluhráč Mazal, díky jehož třem brankám jsme „vyběhli“ také s Francií, a to v poměru 4:1. Zdálo se, že československý reprezentační tým nemůže nic a nikdo zastavit. Leč fotbal nemá logiku, jak pravil o několik desítek let později vicemistr z MS 1962 Tomáš Pospíchal – československá mašina se nakonec v samotném finále zadrhla. To je vlastně slabé slovo, příhodnější by bylo hovořit o úplném vykolejení. Kapitán Káďa po průběžném skóre 0:2 s domácí Belgií došel k závěru, že rozhodčí straní soupeři a po diskutabilním vyloučení Karla Steinera několik minut před koncem poločasu zavelel k odchodu do kabin. Kontumační prohra. A přitom scházelo tak málo…


Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.