Trampská muzika nikdy neumlkla

Oblíbené prostory pro hudební „country“ produkci v pověstně ostrých padesátých letech byly pro nás třeba nakládací rampa před peronem nádraží v Braníku. Tam, když jsme s Evou Olmerovou hráli, přišlo pět set lidí a koncert trval tak dlouho, než to esenbáci rozehnali.

Franta Hacker. Eva Olmerová a Vladislav Morava na trampu


Tak jak se v mých pocitech po válce všechno rozjasnilo, což vyzařovalo celé moje okolí, na to nemohu dodnes zapomenout. Snad tím, že se vytratily obavy o život a převážila důvěra v návrat do normálu, tak jak to bylo před válkou. Poprvé v životě jsem jedl rýži nebo čočku a také jsem se přihlásil do Skautu, protože směl zase existovat!


Jeli jsme tábořit, pili jsme vodu z potůčku, chytali jsme pstruhy jen tak rukama a také raky, ale těch jsme se báli, protože to bolelo. Začalo smět být nezaplombované rádio, kde se také hrály trampské písničky. Jenomže toto šťastné období trvalo velmi krátce, a pak se začalo opět zatahovat. Rádio přestávalo postupně hrát muziku a stále více mluvilo. Pamatuji se na vtip, jak pán přinese rádio do opravny, že nehraje, že jenom mluví. A tak se trampské muzicírování pozvolna stěhovalo zpátky na osady a na různé soukromé akce.


Settleři a Westmeni


V těch letech jsem obdivoval hlavně Settlery nebo Westmeny, kteří se stejně jako za protektorátu museli přejmenovat na Nezbedné Bakaláře. Ze štěchovické osady Kansas pocházeli Lišáci. Ti uměli udělat snad ze všech souborů nejlepší show a na profesionální úrovni. Trampské publikum zase milovalo Kordovu Dechničku, kde byl hlavním bavičem skvělý Buřt, vlastním jménem Pepa Braun. Tomu nedělalo potíže opouštět základní postavení pěveckého souboru a přímo fyzicky kontaktovat obecenstvo. Hlavně samozřejmě dívky, ty hladil po hlavě!

Skupina Dechnička v Lucerně. Zleva Pepa Braun- Buřt, Arnošt Mošna a Jenda Korda


Vedle něho byl nejznámějším trampským bavičem, a nejen trampským, Jarda Štercl. V té době zaujal první místo. Byl také z osady Ztracenka, stejně jako Jarda Mottl, který kromě písniček psal libreta pro společná kabaretní vystoupení Settlerů se Šterclem. Další Ztracenkář, který mi byl vzorem, byl kytarista Láďa Hochman. Byl vlastně prvním jazzovým kytaristou, protože hrál řadu let v orchestru Jaroslava Ježka. Na druhém břehu proti Ztracence, byla osada Proudy, kde měl chatu Mirek Kefurt, a to byl zase u nás první muzikant, který hrál na elektrickou kytaru. Ve čtyřicátých letech vznikly soubory Červánek a Rackové. Tihle muzikanti, zpěváci a baviči i když měli trampský původ, působili profesionálně v celém zábavním odvětví.


V padesátých letech se v mnoha částech Prahy scházely party, ve kterých se také převážně muzicírovalo. Na Vyšehradě to byla Slepičárna, v Motole Půlnoc, v Kobylisích Polár, ve Vršovicích Balkony a mnoho dalších. Ze všemi jmenovanými jsem jezdil na čundry a chodil na jejich sleziny.


Jak jsem poznal Evu Olmerovou


Bylo to v březnu 1953 v Myšárně, jak se v tu dobu říkalo pražské Františkánské zahradě u Václavského náměstí. Zahrada byla divoce zarostlá bujnými keři, nic tam nesvítilo, takže tam za tmy nikdo nechodil, a to jsme právě potřebovali. Za doprovodu kytar se zpívaly písně jako V Americe, tam je blaze, nebo Pochod amerických námořníků....

Franta Hacker s kytarou na vandru v 50. letech


Nějak jsme si nevšimli, že umřel Stalin a že máme truchlit, protože celé muzeum je potažené černou látkou. Náhle se objevili esenbáci, a my jsme před nimi prchali. Honili nás kolem dvou vodních nádrží, které tam zůstaly od války. Nejrychlejší z nich byl dlouhán, kterému jsme říkali „Holič.“ Koho chytil, toho odvedl na „Krakáč“ což byla služebna SNB v Krakovské ulici, a tam ho ostříhali téměř dohola! To by pro mne byla hrozná potupa, protože jsem měl účes od Emana Kodýma, na kterém jsem si opravdu zakládal. Ostatně právě podle něj se jmenoval známý účes „Na Emana“, a protože jeho holičství bylo v Havelské ulici, tak se zástřih na krku nazýval „Na Havla“.


Eva Olmerová, která již z esenbáckým odchytem měla smutné zkušenosti, si sundala střevíce na jehlách, chytila mně za ruku a křikla: poběž, znám únikovku! U popelnic v rohu byly malé plechové dveře do chodby, kde byla kotelna zdravotního ústavu, a dál vedla chodba do průchodu, který ústil do Palackého ulice, a tak jsme byli zachráněni. Eva mi řekla, abych přišel na slezinu k Tučkům na Smíchov. Tam jsme se pak pravidelně scházeli. Měli tam piano, u kterého mne a ještě kamaráda Luboše učila perfektní sbory k písničkám, které zpívala. To byla ještě ve svých devatenácti letech naprosto zdravá a zpívala jak u nás nikdo jiný. Je to neštěstí, že z toho období neexistuje ani jedna nahrávka!


Desky s plícemi


Ve Vršovicích bydlel kluk, kterému jsme říkali Dogan. Ten si pořídil soupravu výkonných antén, aby mohl pokud možno co nejlépe chytat zahraniční stanice, hlavně tu, jejíž jméno jsme komolili na „Junik.“ Ve skutečnosti šlo o rozhlasovou stanici pro americké vojáky, a anglická výslovnost města Mnichov, kde měla sídlo, zněla „Mjůnik“. Mimo jiné se tam hrála skvělá country. Vlastně se ještě ani nenazývala country, ale podle charakteru se používaly názvy jako například Western swing. My jsme pro ty písně používali zjednodušený název „kovbojárny.“

Trampská romance s písněmi Westmenů, Racků a dalších trampských skupin z 50 let


No a ten podnikavý kamarád Dogan si v různých zdravotnických zařízeních sehnal rentgenové snímky, z nichž vyráběl jakési gramofonové desky. Postrádaly sice obvyklou etiketu, ale zato tam člověk viděl třeba ledviny, plíce nebo nějakou zlomeninu! Ale byli jsme šťastní, že jsme sehnali něco, co se nám líbilo. Ti, co se později chtěli naučit nějakou americkou muziku, to ovšem měli podstatně snazší. Objevily se už první magneťáky a další a další vymoženosti. Dneska stačí chytrý mobil, a tam naskočí kytarista, prstoklady, text a harmonie požadované písně.


Oblíbené prostory pro hudební produkci v padesátých letech byly pro nás třeba nakládací rampa před peronem nádraží v Braníku. Když jsme tam s Evou Olmerovou hráli, přišlo pět set lidí a koncert trval tak dlouho, než to esenbáci rozehnali.


Bezpečnější byly dobytčáky - vagony, ve kterých se cestovalo na osady. Tam byla opravdu skvělá atmosféra, na kterou dodnes rád vzpomínám. Samozřejmě na osadách to bylo bez cenzury a bez formalit. Ani žádný komunista si tam nedovolil cokoliv namítat, i když se na většině osad vyskytovali. Trampské písně totiž dost často opěvovaly mnohá americká místa. Bohužel restaurace musely přerušit provoz tam, kde byly větší sály, protože bylo nežádoucí, aby se tam konaly trampské akce.


V roce 1956 jsem na vojně v Plzni založil kvartet „Chrapot“, se kterým jsme vyhráli celostátní kolo soutěže AST (Armádní soutěž tvořivosti). A to přesto, že jsme měli v programu některé americké melodie. Tvrdili jsme ale samozřejmě, že je to naše vlastní tvorba nebo málo známá skladba od Jaroslava Ježka. Texty jsme si dělali sami nebo jsem také zpíval písničku „Yambalaya“ v němčině s tím, že pochází z NDR…


A po vojně? No, to už končila padesátá léta, a zase se pozvolna začalo rozjasňovat!


Článek vyšel v měsíčníku MY 7/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.