Trnitá cesta

Teskné bučení ubohých dobytčat, hnaných každý podzim několik stovek kilometrů do Bavor, představovalo pozoruhodný zvukový doprovod cesty Čechů do civilizované Evropy. Přes více než dvě století trvající snahy historiků a archeologů o poznání počátků českých dějin jsou výsledky bádání jazykovědců, historiků i archeologů mírně řečeno nevalné. Neznáme ani jméno, jímž Slované v Čechách nazývali svou zemi, protože v latinsky psaných pramenech zaznívají jen různé varianty latinského názvu Bohemia (Boiohaemum, Behaimare).

Frankové na nás měli neustále zálusk

Nevíme ani, jak říkali sami sobě, ani jakým jménem je nazývali jejich sousedé, neboť písemné prameny (až na jednu výjimku) důsledně používají termín Bohemani či Bohemi. Jediným vybočením z obecného úzu je langobardská kronika Chronicon Gothanum, v níž jsou obyvatelé Čech Langobardy, kteří s nimi v roce 806 u nás bojovali, nazýváni Beowinides, tedy Bójští Slované. Je to zvláštní, protože v týchž latinských kronikách a letopisech zaznívají slovanská jména všech slovanských kmenů v našem sousedství – Srbů, Glomačů, Daleminců, Milčanů, Veletů, Korutanců, Moravanů…

Chutě Karla Velikého

A také nic nevíme o politickém uspořádání Čech. Při pohledu zvenčí se zdálo, že Bohemi vůči vnějšímu nepříteli vystupují jednotně s jediným vojevodou v čele, ale zároveň prameny mluví o pěti až čtrnácti knížatech. Archeologické nálezy dokládají, že slovanské osídlení v té době zhruba odpovídalo rozsahu pravěké ekumeny na sklonku pátého století před naším letopočtem, tedy za doby jejího největšího rozsahu. Lze proto odhadnout velikost populace na nejméně 200 000 lidí. V Čechách na počátku devátého století existovalo relativně velké množství hradišť, která jsou dosti slušně archeologicky prozkoumána, ale nevíme nic o důvodech jejich vzniku ani o vzájemných vztazích jednotlivých regionů. Leccos se sice dá odvodit z pozdějších událostí a zpráv, leccos tušíme, ale současný stav poznání je takový, že na většinu výše naznačených historických otázek může dát odpověď spíše básník než vědec. Nicméně jediným spolehlivým historickým faktem té doby zůstává, že císař Karel Veliký se rozhodl podrobit si naše území.


V roce 805, ve druhé polovině srpna, když i pod horami konečně svezli poslední snopy pod střechu, vtrhla do Čech ze tří stran, od západu, severu i jihozápadu francká vojska, jimž nevelel císař Karel, ale jeho syn stejného jména, nazývaný Karel Mladší. Ze západu údolím Ohře táhly hlavní francké síly pod jeho vedením, z jihu Bavoři a ze severu Sasové, Srbové a Veleti. Nepřátelský vpád obyvatele země trochu zaskočil, protože to bylo poprvé, kdy ve své nové vlasti museli čelit něčemu podobnému. Naštěstí se vojska pohybovala dost pomalu a při pohledu na takové množství bojovníků se všichni stáhli buď za hradby svých hradů, nebo prostě utekli do lesů a skal.

Vojska Karla Mladšího postupovala údolím Ohře


Francké pokusy dobýt hrady překvapivými útoky neuspěly. V této fázi války se jednotlivé pochodové proudy delším obléháním nezdržovaly, neboť spěchaly na předem domluvené místo setkání v rovině na dolním toku Ohře. Odtud spojená armáda zamířila do středu země, aby tam svedla rozhodující bitvu s českým vojskem. K velkému překvapení Franků a všech národů jim podřízených Bohemi s nimi nebojovali. Po zkušenostech, které jejich bojovníci získali v tažení proti Avarům před čtrnácti lety, se rozhodli počkat, až nepřátelům dojdou zásoby.


Karel Mladší tedy přikázal, aby oblehli a pokusili se dobýt hrad vojevody Lecha, kterého považoval za krále Bohemanů. Mezitím všechny tři části jeho vojska plenily úrodnou krajinu na obou březích Vltavy a Labe. Frankové vypalovali vesnice, loupili a ničili zásoby obilí, káceli ovocné stromy a zabíjeli rolníky, pokud je nalezli v lesích. Když jejich řádění trvalo měsíc, vojevoda se na to nevydržel nečinně dívat z bezpečí svého hradu a jednoho dne za svítání překvapivě zaútočil na nepřátelský tábor. Neuspěl a byl zabit. Několik dnů poté Frankové zrušili obléhání a vydali se na zpáteční cestu za neustálého loupení, pálení a příležitostného vraždění.


Zbytek podzimu celá země napravovala válečné škody. Rolníci znovu postavili svá skromná obydlí, snažili se osít pole ozimem, aby se tak ochránili před pokušením sníst osivo v hladovém konci zimy. Ženy a děti vzaly útokem les a posbíraly všechny jedlé plody, včetně bukvic a žaludů. Jak už to v podobných situacích bývá, přišla mimořádně krutá zima se spoustou sněhu a velikými mrazy, střídanými několika oblevami, což způsobilo, že část ozimů vymrzla. Jaro začalo pozdě, bylo studené a suché, léto naopak deštivé, takže se urodilo méně obilí než v předchozím roce. A na konci srpna se znovu objevila nepřátelská vojska.

Pipinův tribut


Tentokrát táhla jen ve dvou proudech, z jihozápadu a jihu, protože Sasové se účastnili války proti Srbům a na jaře roku 806 zabili knížete Miliducha, dříve svého spolehlivého spojence. Dosáhli tak toho, že se jim ostatní srbská knížata poddala. Výpravu nevedl Karel Mladší, ale italský král Pipin, další z císařových synů, který se teprve v únoru téhož roku stal vládcem Bavorska a části Avarie. Pipina doprovázeli až z Itálie jeho langobardští válečníci, pro které se tato válka stala výletem do jejich kmenové minulosti, neboť Čechy představovaly jednu ze zemí, v nichž před staletími žili během svého tažení na jih. Ani tentokrát neproběhla žádná větší bitva, jen drobné šarvátky.

Karel Veliký se synem Pipinem Italským, jemuž česká knížata slíbila platit tribut


O to důkladněji však nepřátelé plenili a pustošili krajiny, kterými prošli. Měli k tomu ještě jeden závažný důvod – Bavorsko postihla neúroda a hrozil tam hladomor, proto obilí nalezené v českých vsích neničili, ale snažili se je odvážet. V průběhu bojů se Němci snažili dobývat hrady, v čemž ale neuspěli, na druhé straně Češi rozptýlení v jednotlivých pevnostech se nedokázali postavit nepříteli s dostatečně silným vojskem v poli. Po více než měsíci této podivné války král Pipin se svými sbory odtáhl zpět do Bavor, aniž Čechy pokořil. Frankové se velmi obávali jejich odvetných akcí, proto císař Karel vydal nařízení pro Sasko, že v případě českého útoku na říši vždy dva Sasové vystrojí do boje třetího a vyšlou jej bránit napadenou část země.


Česká knížata však své protivníky znovu zaskočila. Hned po skončení bojů se sešla na sněmu a rozhodla, že se Frankům poddají. Vedla je k tomu obava o osud země a jejího lidu. Po dvou letech pustošení, pálení a ničení by se snadno mohlo stát, že třetí nepřátelský vpád příští rok pak vezme obyvatelům postižených krajů naději na úrodu a následný hladomor zahubí více lidí než ta nejkrutější válka. Jak při jiné příležitosti napsal jeden francký letopisec – nezkrotil je meč, ale spíše hlad. V českém případě opodstatněná obava z hladu.


Češi tedy vypravili poselstvo do Řezna a vyslechli si podmínky krále Pipina. Byly tvrdé – měli uznat svou porážku a každoročně odvádět poplatek, který obnášel 120 volů a 500 hřiven stříbra (126,5 kg). Sněm knížat na tyto podmínky přistoupil a následně je schválil i sněm všech svobodných mužů, který také určil, jak bude poplatek vybírán mezi jednotlivými knížectvími. Tribut vynucený franckými útoky začala česká knížata – v rámci zachování elementární sebeúcty – označovat jako dobrovolné dary králi Franků, a poctivě je platila všem německým panovníkům, kteří měli sílu si ho případně zase vynutit. Čas, který si Češi tak draze vykupovali, využili k vybudování systému obrany celé země, který se později dokázal účinně vypořádat i s vpády početnějších nepřátel z více směrů. Nu, a teskné bučení ubohých dobytčat hnaných každý podzim několik stovek kilometrů do Bavor představovalo pozoruhodný zvukový doprovod cesty Čechů do civilizované Evropy.


Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2020, který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon