Vítězná obrana Moravy

Muslimové se o průnik do středních Čech pokusili již několikrát. Pokusili se ve středověku dobýt i Svatý Hostýn?


Svatý Hostýn sice nepatří k zeměpisným velehorám, k těm duchovním však určitě ano. Toto svérázné poutní místo se stalo symbolem nejen náboženského uvědomění moravských katolíků, ale i obrany vlasti a tradičních hodnot proti agresorům a tyranům, ať už šlo o pohanské Kumány, muslimské Turky, novopohanské hitlerovce nebo marxleninské komunisty.

Svatý Hostýn z pohledu ptáka, či přesněji z pohledu dronu


Známý český historik a profesor Karlovy univerzity z přelomu 19. a 20. století Jaroslav Goll byl známý tím, že při zkoušce rád dával studentům otázku: „Pane (paní), jestlipak víte, jak vysoký je Hostýn?“ Když zkoušený začal z paměti lovit výšku hory, která podle oficiálních údajů činí 735 metrů, neuspěl. Goll požadoval odpověď, kterou obsahuje Rukopis královédvorský: „Hostajnov jest hora nevysoká.“ Širší citát této pasáže zní: „Ve vlasti, kdě Olomúc vévodí, jesti tamo hora nevysoká, nevysoká, Hostajnov jej imě: máti Božia divy tamo tvoří….“


Není předmětem tohoto článku zabývat se pravostí či nepravostí Rukopisů. Nám jde o pravost či nepravost něčeho jiného: lidové pověsti o tom, že místní obyvatelstvo se v době tatarského vpádu na Moravu v polovině 13. století uchýlilo na Hostýnskou horu a prosilo o pomoc Pannu Marii, jež zasáhla. A nejen o to, ale i o význam této lidové tradice pro formování národního povědomí a připravenost k obraně země a spoluobčanů před cizí agresí.


Legenda, nebo historický fakt?


Svatý Hostýn je spolu s Velehradem nejvýznamnějším poutním místem Moravy. S jeho vznikem je spojena pověst, jak se lid z Bystřice pod Hostýnem a okolí ve 13. století, když Tataři pustošili východní Moravu, uchýlil na Hostýnskou horu. Zde se usilovně modlil k Panně Marii o pomoc. A ona přišla...

Socha Panny Marie nad hlavním oltářem v hostýnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie


Příběh zní ve zkratce takto: Obyvatelé Bystřice a okolí, skrývající se před Tatary na nedaleké hoře, trpěli žízní. Vtom náhle vytryskl ze země pramen. To však nebyl jediný zázrak, jehož byli svědky. Rozpoutala se prudká bouře a blesky spolu s lijákem zpustošily tatarské ležení.


Tolik vypráví po staletí tradovaná pověst. Odkud se vzala a co je na ní pravdivé? Především nutno vědět, že na Hostýně již v dávnověku, jak dokazují archeologické nálezy, existovalo hradisko obehnané ochranným valem. V době osídlení našeho území keltskými kmeny sloužilo toto hradisko pravděpodobně jako pověstné keltské oppidum. Římský dějepisec Cassius píše ve 2. století dokonce o porážce římských legií pod Hostýnskou horou za vlády císaře Marka Aurelia.


Roku 1672 se objevuje zpráva o „starých valech nahoře”, od 19. století probíhá na Hostýně v tomto směru intenzívní archeologický výzkum. Je tedy přirozené, že i později v dobách ohrožení nepřátelským vojskem se místní obyvatelstvo uchylovalo právě do míst, kde existovaly zbytky jakéhosi ochranného opevnění.


Ale co s pověstí o Tatarech? Nejstarším písemným dokladem je Dalimilova kronika z počátku 14. století, hovořící o Tatarech poražených u Olomouce za vlády českého krále Václava I. (1230-53). Z druhé poloviny 14. století zde máme informaci kronikáře Přibíka Pulkavy z Radenína, jenž v podstatě přebírá zprávu Dalimilovu a uvádí rod Šternberků jako nejvíce se zaslouživší o vítězství nad Tatary. V 16. století kronikář Václav Hájek z Libočan, známý ovšem svým sklonem k fabulaci, popisuje údajnou bitvu u Olomouce a uvádí jméno hlavního hrdiny Jaroslava ze Šternberka. Těmto zprávám ale odporují kronikářské záznamy z Polska a Uher, které se nikde nezmiňují, že by Tataři (přesněji Mongolové) řádili na Moravě. Je známo, že mongolská vojska zvyklá na široširé stepní roviny se hor bála a vyhýbala se jim.

Na Hostýn se podle pověsti měli uchýlit obyvatelé před tatarskými nájezdníky


Přesto známý český vlastenecký jezuita Bohuslav Balbín v 17. století ve svém díle Diva Montis Sancti uvádí, s typickou barokní poutavostí a vyumělkovaností, pověst o Tatarech a zázraku na přímluvu Panny Marie na Hostýně jako historický fakt. Vymýšlel si? Chtěl tím pouze upoutat pozornost čtenářů? Literární historik Václav Flajšhans z počátku 20. století se domnívá, že ano. R. 1663 totiž vtrhli na jižní a východní Moravu muslimští Turci. Flajšhans tvrdí, že Balbín a jezuité toho využili, a aby povzbudili protitureckou náladu a odpor, vyfabulovali hostýnskou legendu o Tatarech ve 13. století. Tomu však odporuje fakt, že Balbínova kniha dostala církevní schválení ještě před vpádem Turků, nota bene jiný český pobělohorský kronikář Jan Jiří Středovský ve své práci „Rubinus Moraviae” několik let před Balbínem sděluje, že na Svatém Hostýně se konají velkolepé poutě k poctě Panny Marie, jež ve 13. století ochránila zemi před Tatary. Ve vídeňském archivu jsou kromě toho uchovány úřední listiny uvádějící, že v letech 1641-2 se na Hostýně zpovídalo u příležitosti četných poutí, jež tam byly organizovány na poděkování Panně Marii za vítězství nad Tatary ve 13. století, Hostýn sám je jako poutní místo uváděn již roku 1567. Máme zde i zprávu z generální vizitace olomouckého biskupa kardinála Františka z Dietrichsteinu z r. 1625, jež uvádí, že na Svatém Hostýně existuje již hodně dlouho „starobylá svatyně” (antiquum templum).


Dále z písemných dokumentů víme, že roku 1544 místní feudál Burian Žabka z Limberka povolal na Hostýn havíře, aby zde těžili stříbro – a ti tam postavili novou kapli ke cti Panny Marie. Proč by to dělali, kdyby tato hora již nebyla spjata s mariánskou úctou? Krom toho víme z archivních dokumentů, že před Bílou horou bystřický luteránský feudál Václav Bítovský z Bítova nechal zničit obraz Panny Marie Svatohostýnské, umístěný v tamní kapli na hoře. Obraz znázorňoval Matku Boží se širokým pláštěm, a pod ním zástupy lidí. Katolická hraběnka Marie Rottalová, sídlící v Holešově, jej nechala roku 1658 obnovit a umístila jej ve farním kostele v Bystřici pod Hostýnem.


Je proto evidentní, že pověst o Tatarech na Hostýně a zázraku Panny Marie si nemohl vymyslet až Balbín pod dojmem invaze Turků, lidová tradice o tom je mnohem staršího data. Nicméně to není dostačující odpověď na základní otázku: Byli Tataři pod Hostýnem, nebo nebyli?

Události spojené s Hostýnem zaznamenal vlastenecký kněz Bohuslav Balbín


Za vším hledej Kumány


Solidní historikové 20. století, jak shrnul výsledky jejich bádání Oldřich Králík, jsou zajedno v názoru, že k této události skutečně došlo. Nejednalo se ale o Mongoly, nýbrž o původně asijský kmen Kumánů, usazený v Sedmihradsku a Uhrách. Uherský král Béla IV. vpadl roku 1253 na jihovýchodní Moravu. Pohanští Kumáni, osvědčení válečníci, tvořili v jeho vojsku samostatné oddíly, přepadající, loupící a vraždící civilní obyvatelstvo. Kumáni se dostali dokonce až k Brnu a vyplenili rajhradský klášter. Kroměřížsko a Holešovsko, kde se nachází Sv. Hostýn, náleželo k těm územím, kde Kumáni řádili nejvíce. Byli podobni Mongolům, oblékali se jako oni a počínali si stejně krutě. Nevzdělaný lid, jenž slyšel o tatarských zvěrstvech v Polsku a v Uhrách, je proto s Tatary ztotožňoval.


Když tedy Dalimil a Pulkava ve svých kronikách píší o bitvě u Olomouce, jedná se nejspíše o Kumány, nikoli o Mongoly (Tatary), s nimiž svedli roku 1241 těžkou bitvu u Lehnice Poláci a slezský kníže Jindřich II., podporovaní též naším králem Václavem I. Kdyby se Mongolové ocitli na našem území, musela by být o tom v polských nebo v uherských pramenech alespoň nějaká zmínka. Zato však je v tehdejších našich pramenech, hlavně v úředních dokumentech, dostatečně zaznamenané řádění Kumánů na východní Moravě, k němuž však došlo o více než deset let později než bitva u Lehnice s Mongoly. Kumánské oddíly byly ale českými ozbrojenými oddíly na několika místech zastaveny a jejich postup dále na západ znemožněn. Definitivní konec kumánskému plenění učinil roku 1254 mír mezi králi Přemyslem Otakarem II. a Bélou IV.

Tataři


Nepřesnost pověsti tedy spočívá pouze v tom, že se nejednalo o mongolské Tatary, ale o Kumány z uherských a sedmihradských stepí, a že se vše odehrálo až o deset let později, než uváděla barokní literatura. Jinak není žádný důvod, proč této lidové tradici nevěřit. Kumáni se v oblasti Kroměřížska a Holešovska skutečně pohybovali. Je logické, že lid v obavě o život před nimi hledal útočiště. To nalézal, tak jako pokaždé, v zalesněných horách. Hostýnský vrch se k tomu hodil nejlépe, protože tam existovala torza starých opevnění.


A věrohodnost oněch zázraků? Podle Balbínova vyprávění zde vytryskl vodní pramen – ten je tam dodnes a jeho voda má léčivé účinky. A bouře, blesky, průtrž mračen? To jsou přeci normální přírodní jevy, čili ani to žádnou potíž s věrohodností lidové tradice nepředstavuje.

V jedné hře Divadla Járy Cimrmana se praví na adresu blanických rytířů: „Ta pověst nelhala.” Cimrmanovci to samozřejmě mysleli s ironickou nadsázkou. My ale, když vztahujeme tento výrok na hostýnskou pověst, to myslíme zcela vážně. O věrohodnosti svatohostýnské tradice není důvodu pochybovat.


Hostýnská tradice v době osvícenství a národního obrození


Protože na Hostýně často býval přímo nával poutníků, nechali pánové z Rottalu, majitelé holešovského a bystřického panství, postavit na posvátné hoře nový prostorný barokní poutní chrám v tzv. novořímském stylu – s centrální kopulí, podle vzoru tehdejších kostelů v Římě. Architektem byl Ignác Cyrani z Bolleshausu. Olomoucký biskup kardinál Ferdinand Troyer chrám slavnostně vysvětil roku 1748 za účasti zhruba 30 tisíc lidí. Nad hlavní oltář byl umístěn plastický reliéf zobrazující porážku tatarských vojsk od výtvarníka Bedřicha Eisensteina. Panna Maria má na něm pod nohama půlměsíc. Nejde jen o výjev z Apokalypsy, poslední knihy Bible, v níž je řeč o ženě s Měsícem pod nohama. Půlměsíc byl symbolem Osmanské říše. Kumáni ani Mongolové ve 13. století nebyli vyznavači proroka Mohameda, ale lid z Valašska, moravského Slovácka a z Hané si aktualizoval tuto starou pověst do současnosti, do doby turecké expanze. Roku 1622 Turci, spojenci uherského protestantského magnáta Bethlena Gábora proti Habsburkům, povraždili na východní Moravě několik tisíc prostých venkovanů a zhruba 10 tisíc žen, dívek a dětí odvlekli do otroctví. Roku 1663 si počínali podobně. Moravané tehdy stejně jako ve 13. století, prosili o pomoc Pannu Marii Svatohostýnskou, přezdívanou „ochrana Moravy”. Stala se v jejich myslích ztělesněním všech ideálů křesťanské civilizace, morálky a rodiny, které jim byly drahé a jež bylo nutno chránit před cizími vlivy, reprezentovanými agresivním islámem, jehož po zuby vyzbrojení vyznavači vraždili, loupili, mučili a unášeli děti do otroctví.

Osvícenecká politika Josefa II. se podepsala i na Hostýně


Chrám v roce 1769 vyhořel. Když byl po několika letech opraven, postihla jej ještě horší pohroma – osvícenský císař Josef II., známý rušitel klášterů, poutě na Hostýn roku 1784 zakázal. Kostel musel být odsvěcen a byla stržena střecha. Za poutě na Sv. Hostýn stanovily rakouské úřady tresty ve formě vysokých pokut, či dokonce vězení. Podle dobových zpráv na místě, kde se ještě nedávno tísnily davy zbožných poutníků, měly svá doupata lišky a hnízda sovy. Na zdivu rostly tráva a stromy, celá stavba se začala pomalu rozpadat. Teprve po napoleonských válkách, ukončených roku 1815, se úřady začaly opět chovat k poutníkům tolerantněji, nicméně nechtěly ani slyšet o obnově chrámu a poutní duchovní správy. Moravané se ale nevzdali. Obec Dubany na Prostějovsku požádala již roku 1809 o úřední povolení rekonstruovat na vlastní náklady zničený chrám – a k její iniciativě se připojila i řada dalších. Tento „tlak zdola” přinutil úřady k opětnému povolení poutí na Svatý Hostýn.


Chrám ale vyžadoval opravu od základů. Bylo také nutno obnovit Eisensteinův reliéf nad oltářem a pořídit novou mariánskou sochu. Největší zásluhu na tom mají především bystřický farář Bernard Reger a rajhradský benediktin Řehoř Volný. V roce 1845 mohl proto rajhradský opat Viktor Šlosar, uvědomělý český vlastenec, znovu vysvětit alespoň částečně opravený chrám. Na jeho rekonstrukci finančně přispěl i samotný císař Ferdinand V.


Na Hostýnskou horu opět začaly proudit davy poutníků, místo navštívil i olomoucký arcibiskup kardinál Bedřich Fuerstenberg. Hostýnské poutě nebyly jen manifestací náboženského přesvědčení moravských katolíků, ale též opravdového českého vlastenectví. Na Sv. Hostýně se kázalo v naprosté většině česky, výjimku tvořily jenom poutě německy mluvících obcí. Mnoho českých kázání bylo odvážně vlasteneckých a zdůrazňujících, že Panna Maria je především ochránkyní českého lidu a českého jazyka na Moravě.

Roku 1895 byla založena Matice svatohostýnská


Na Hostýně ale scházela řádná duchovní správa. Celebrovali a kázali buď kněží z Bystřice pod Hostýnem, nebo kněží doprovázející poutníky z různých koutů Moravy. Proto tehdejší kaplan z Příbora a velký příznivec hostýnských poutí Antonín Cyril Stojan, pozdější moravský arcibiskup a pověstný lidumil, jinak v 80. letech známý svými konflikty s rakouskými úřady kvůli svému vlastenectví, založil roku 1881 Družstvo svatohostýnské (od r. 1895 přejmenované na Matici svatohostýnskou), jehož cílem bylo vybudovat pomocí sbírek na Hostýnské hoře dům pro kněze. Iniciativa se zdařila, roku 1887 se na Hostýn nastěhovalo několik jezuitů v čele s páterem Janem Cibulkou, kteří se ujali duchovní správy poutí. Od roku 1891 byly uvedeny do provozu noclehárny pro poutníky, téhož roku zaznamenala tamní duchovní správa celkem 440 poutních průvodů z nejrůznějších konců Moravy. V roce 1897 navštívil Hostýn u příležitosti vojenských manévrů v Bystřici pod Hostýnem také císař František Josef I.


S tím vším byl spojen i stavební rozvoj Hostýna, což je zásluhou jednak tam působících jezuitů, jednak mons. A. C. Stojana, poslance říšského sněmu a od roku 1908 kroměřížského probošta, jenž si toto místo zvláště oblíbil. Mnohokrát organizoval sbírky ve prospěch chrámu a příslušenství, mnohokrát i osobně vedl poutě. Známá je z roku 1912 tzv. „cihlová pouť”, kdy každý z účastníků měl nést z Bystřice až na vrchol hory jednu cihlu na dostavbu poutního domu.


Nejvelkolepější akcí byla roku 1912 korunovace sochy Panny Marie na reliéfu nad hlavním oltářem, vykonaná olomouckým arcibiskupem kardinálem Františkem Bauerem. Hlavním organizátorem byl opět A. C. Stojan. Slavnosti se účastnilo minimálně 100 tisíc lidí. Pro tuto příležitost vytvořil malíř Viktor Foerster, bratr známého hudebního skladatele Josefa Bohuslava Foerstera, mozaikový obraz Panny Marie Svatohostýnské, umístěný nad hlavním vchodem do chrámu. Pod ním je nápis: „Vítězná ochrano Moravy, zůstaň Matkou lidu svému.”

Průčelí hostýnské baziliky


Význam Sv. Hostýna ve 20. století


Rozkvět tohoto poutního místa pokračoval i v době první Československé republiky. Oblíbeným jezuitským kazatelem a organizátorem duchovních cvičení se stal zejména P. Konrád Maria Kubeš, sídlící přímo na Sv. Hostýně. Proslulost získaly též poutě katolické tělovýchovné organizace Orel. Sv. Hostýn jako poutní místo se stal populární i v Čechách a na Slovensku. Stojanem založená Matice svatohostýnská pečovala o stavební rozvoj lokality, o ubytování poutníků a poskytování všech potřebných služeb.


Za nacistické okupace byly ale veškeré poutě zakázány, mohly se konat pouze individuálně. V archivech Gestapa se uchovaly stížnosti, že poutní slavnosti na Hostýně jsou tichou manifestací odporu. Poutní domy byly zrušeny a staly se sídlem Hitlerjugend. K novému rozkvětu poutí došlo znovu až po válce.


Po únorovém převratu se mariánská svatyně stala duchovním místem odporu proti totalitě. 28.-29. srpna roku 1948 zde proběhla velkolepá orelská pouť, přestože tělovýchovná organizace Orel již byla komunistickými úřady rozpuštěna. Šlo o velkou manifestaci svobody proti diktatuře a násilí. Mnoho jejích účastníků bylo pozatýkáno. V dubnu roku 1950 režim zlikvidoval všechny mužské řeholní řády v Československu, což postihlo i svatohostýnské jezuity. Okresní výbor KSČ v Holešově požadoval zavřít i samotný chrám a poutě zcela zakázat, jak učinil už Josef II. Komunistická moc ale nakonec přijala žádost premiéra a později prezidenta Antonína Zápotockého, aby Hostýn byl jako poutní místo zachován, ovšem s tím, že tam budou dosazeni tzv. míroví, tj. režimu oddaní kněží.


Poutě na Hostýn organizované farními úřady, spolky nebo obcemi byly ale stejně jako za Protektorátu zakázány, věřící mohli na horu chodit pouze individuálně. Z Bystřice nejezdila žádná hromadná doprava, což pro mnohé starší lidi bylo spojeno s fyzickými obtížemi (od vlakového nádraží je to zhruba 7 kilometrů do prudkého kopce). Poutní domy úřady zrušily, předělaly je nejprve na internát pro učně a potom na domov pro mentálně postižené děti. Poutníci tedy neměli možnost na Sv. Hostýně přenocovat. Přesto byl v poutním období od jara do podzimu každou neděli chrám přeplněn, mnoho lidí se ani nedostalo dovnitř. Sv. Hostýn tak podobně jako za nacismu představoval symbol tichého odporu proti totalitnímu režimu. Rovněž není náhodou, že protikomunistická skupina, jež se zformovala v tamním kraji, nesla název „Hostýnské hory”. Po roce 1989 se vše vrátilo do „normálu”, na Hostýn znovu přišli jezuité, obnovila se činnost Matice svatohostýnské a provoz poutních domů.


Tento vrch nepatří sice ke geografickým velehorám, zato k duchovním zcela určitě ano. Ono svérázné poutní místo se stalo symbolem nejen náboženského uvědomění moravských katolíků, ale současně i obrany vlasti a tradičních hodnot křesťanské civilizace proti agresorům a tyranům, ať už šlo o pohanské Kumány, muslimské Turky, novopohanské hitlerovce nebo marxisticko-leninské komunisty. Ani dnes nepřestává být tato symbolika Sv. Hostýna aktuální, ba dokonce se stává v souvislosti s přílivem muslimů do Evropy a s tlakem na likvidaci tradiční rodiny ze strany Evropské unie stále tím aktuálnější.


Dnešní odpověď na otázku profesora Golla z úvodu článku by tedy nejspíš zněla: „Hostýn je hora nevysoká co do nadmořské výšky, duchovně však ční v našem národě hodně vysoko.”


Článek vyšel v měsíčníku MY 4/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.