Věrozvěsti známí i neznámí

První státní svátek na prahu léta nám každoročně připomíná osobnosti soluňských bratrů, spjatých se samotnými počátky naší kultury a státnosti.


Státní svátky obvykle vnímáme jako vítaný čas odpočinku a pracovního volna, o osobách a událostech, jež připomínají, však často míváme jen jaksi vybledlou, školsky strnulou představu. O svátku, který je v občanském kalendáři zapsán jako Den slovanských věrozvěstů, to platí měrou vrchovatou. Mnozí z nás si asi vybaví obraz dvojice ctihodných kmetů s prorockými plnovousy, kteří přinesli našim předkům dary víry a gramotnosti, avšak, o pestrých životních osudech těchto světců a legendárních až pohádkových příbězích, které se s jejich působením spojují, víme většinou jen pramálo.

Sousoší sv. Cyrila a sv. Metoděje v Třebíči


Když se roku 863 moravský kníže Rostislav obrátil na byzantského císaře se žádostí, aby vyslal na Moravu křesťanskou misii, byl to projev charakteristické a životně důležité schopnosti rozhlížet se při obhajobě „národních zájmů“ takříkajíc do všech světových stran. Právě to tehdy popuzovalo představitele franské říše, kteří byli zvyklí považovat středoevropskou oblast za sféru svého zájmu. Není proto divu, že se snažili klást dílu byzantských misionářů do cesty překážky. Přesto byla misie mimořádně úspěšná a hned v prvních letech zasáhla všechny vrstvy slovanského obyvatelstva, od urozených dvořanů a bojovníků, až po prosté zemědělce. Bylo to dáno především schopnostmi obou bratří, kteří stáli v jejím čele.


Proč někteří nemohou Cyrilu s Metodějem „přijít na jméno“


Narodili se ve městě Soluni (dnes Thésaloniké) v jižní Makedonii. V okolí tohoto města tehdy žila početná slovanská enkláva, a bratři díky tomu znali slovanský jazyk již z rodného kraje. Někteří badatelé dokonce soudí, že jejich matka, o které ovšem víme z pramenů jen to, že se jmenovala Marie, mohla být slovanského původu. Naopak jejich otec, Leon Soluňský, byl urozený Řek a zastával vysoký úřad drungária, čili vojenského zástupce místního knížete. Starší z bratří kráčel řadu let v otcových stopách. Byl mužem praxe a činu, budoval vojenskou a dvorskou kariéru a stal se dokonce na čas císařským místodržitelem, takzvaným archontem, v jedné byzantské provincii. Později se mu však tento způsob života začal jevit příliš mělkým a podle příkladu svého mladšího bratra se rozhodl pro duchovní dráhu. Původně se jmenoval Michael, teprve po vysvěcení na jáhna přijal jméno Metoděj.

Vyslání mise na Moravu si vyžádal osobně sám kníže Rostislav


Kolem jmen obou věrozvěstů je ostatně docela velký zmatek. Metodějův mladší, hluboce vědecky založený a jazykově mimořádně nadaný bratr, je rovněž známější pod svým řeholním jménem Cyril. Původně se jmenoval Konstantin, jelikož se ale od mládí vyznačoval pronikavým intelektem a duchovními zájmy, byl svými současníky nejčastěji oslovován přezdívkou „Filosof“. Aby toho nebylo málo, bývají bratři ve staročeských pramenech, až do půlky devatenáctého století, označováni i staročeskými variantami jejich jmen v podobě Crha a Strachota. První ze jmen je slovanskou odvozeninou od jména Cyril, druhé vzniklo z mylného překladu jména Methodios (mylně odvozovaného od latinského výrazu metus = strach).


Zázrační archeologové


Jako vzdělaný a jazykově vybavený kněz byl svatý Cyril často vysílán na diplomatické i misijní cesty. Asi nejznámější z takových cest před odchodem na Moravu byla výprava k národu Chazarů, sídlícímu u Kaspického moře. Během této cesty zažili bratři zvláštní dobrodružství, jež podle legendárního podání provázela řada zázračných příhod. Dozvěděli se totiž, že mezi křesťany na Krymu se udržuje úcta k místu, kde prý kdysi zemřel mučednickou smrtí jeden z prvních papežů, žák apoštola Petra svatý Kliment, a rozhodli se ostatky tohoto svatého muže vypátrat.


Svatý Kliment působil v papežském úřadě někdy mezi lety 88–97 po Kristu. V době pronásledování křesťanů za vlády císaře Trajána byl zatčen, a když odmítl zapřít křesťanskou víru, byla mu prý uvázána řetězem na krk lodní kotva jako závaží a s ní byl svržen do moře, kde utonul. Cyril s Metodějem pociťovali k tomuto světci hlubokou úctu a vydali se na udané místo. Podnikli proto dalekou cestu, při níž trpěli žízní, a jediná studna, kterou nalezli, byla otrávená. Svatý Cyril však modlitbou způsobil, že se voda očistila a ztratila svou jedovatost. Když pak na místo dorazili, opět použili sílu modlitby, mořská voda prý ustoupila a na ostrůvek bylo možno dojít suchou nohou. Tam potom za zpěvu zbožných žalmů zahájili výkopy a po nějakém čase skutečně nalezli kostru s kotvou na krku. Objev z této své „archeologické“ výpravy bratři odvezli nejprve do Konstantinopole, později na Moravu, kde uložili část ostatků v nově zakládaných kostelích, a nakonec do Říma, kde dávný papež Kliment nalezl místo posledního odpočinku. Na úctu k tomuto světci, kterou Cyril s Metodějem šířili, však dodnes upomínají názvy některých našich lokalit, například Hory svatého Klimenta u Osvětiman, a svatoklimentská zasvěcení starobylých kostelíků na Moravě i v Čechách.

Úcta k sv. Cyrilu a sv. Metodějovi je u nás nerozdělitelně spojena s posvátným Velehradem


Slované a Svatý grál


Po návratu z misijní cesty k Chazarům působil svatý Cyril ve škole při konstantinopolském chrámu Svatých apoštolů. Tehdy za ním, jako za známým znalcem cizích jazyků, přišli duchovní z chrámu Hagia Sophia, aby jim přeložil nápis v neznámém písmu, který se nacházel na povrchu zvláštního kamenného kalicha. Tradovalo se o něm, že byl vyroben v Jeruzalémě již za dob krále Šalamouna.


Jak nám vypráví staroslověnský životopis svatého Cyrila, světec prý brzy rozpoznal, že nápis je v písmu hebrejském a samaritánském a jeho písmena jsou zpřeházena do různých šifer. Nakonec odhalil, že nápis skrývá veršované proroctví prozrazující, že to byla právě tato nádoba, které Kristus používal při poslední večeři. Byl to první z mešních kalichů, památný grál, do něhož při ukřižování na Golgotě zachytili Kristovi blízcí jeho krev. Tato epizoda Cyrilova životopisu je vůbec nejstarší literární zprávou o dochování Kristova kalicha v celé evropské literatuře. Pozoruhodný je i drobný detail. Text na kalichu zmiňuje také, že číše je vyrobena „Pánu na okoušení, ze kmene jiného“. Tento obrat se v cyrilometodějských pramenech objevuje vícekrát (například v staroslověnském textu známém jako Pochvala sv. Cyrila), a to vždy v souvislosti s působením věrozvěstů u moravských Slovanů. Oni jsou zde chápáni jako onen „jiný kmen“, nově povolaný do společenství křesťanských národů, jenž jim má dát novou chuť. Na epizodu s kalichem v Cyrilově životopise navazuje zpráva o tom, že byli s bratrem povoláni, aby se chopili misijního díla na Velké Moravě.

Palládium chránící české země měl dát sv. Metoděj jako dar při křtu české kněžně Ludmile


Starodávný původ ochranného obrazu země české


Ve Staré Boleslavi, na místě smrti svatého Václava, je po staletí uchováván kovový medailon s reliéfem Madony s dítětem, známý jako Ochranný obraz čili Palládium české země. Zpracování reliéfu je gotické, ze čtrnáctého století, tradice a legendy mu však připisují ještě starší původ - spojují jej již s působením Cyrila a Metoděje. A skutečně, mezi českými památkami gotické doby nenajdeme nic, co by formou tuto drobnou památku připomínalo, zatímco v řeckém prostředí se lze setkat s řadou starobylých ikon opatřených kovovými reliéfními částmi, které kompozicí i materiálem staroboleslavské Palládium připomínají. Představa, že současné Palládium je přepracováním starší památky byzantského původu, proto vůbec není neopodstatněná.


Podle legendy věnoval Palládium svatý Metoděj jako dar při křtu české kněžně Ludmile, která jej později předala svému vnuku Václavovi. Možná jde o popis reálných událostí, možná ale také o vyjádření obrazné. Obsah této tradice je ovšem jasný a platný. Velká Morava podlehla již na konci devátého století kombinaci hrubé síly a nepřátelských intrik. Svatý Cyril zemřel a byl pohřben v Římě. Hrob svatého Metoděje není s jistotou identifikován. Jejich odkaz však v žádném případě nezahynul, ale jako onen Metodějův dar byl po staletí předáván, žil za svatého Václava, rozvíjel se v Sázavském klášteře či v pražských Emauzích a byl Karlem IV. vtělen do královské koruny. Spojuje Moravu, Čechy a Slezsko s celým slovanským světem a žije i dnes. Je jím náš jazyk, křesťanská tradice a tisíciletá státnost. Dary věrozvěstů, které si nyní, začátkem léta, připomínáme.


Článek vyšel v měsíčníku MY 7/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.