Vždy v odboji

Autor slavné Analýzy 17. listopadu 1989 Miroslav Dolejší patřil mezi muže určené k likvidaci (MUKL), proto v komunistických kriminálech strávil za otřesných podmínek velkou část svého života. Podle některých historiků je se svými téměř 19 lety, strávenými v 8 různých věznicích, nejdéle žalářovaným politických vězněm bolševického režimu u nás.

Miroslav Dolejší (výjimečně na svobodě)


Narodil se před 90 lety 20. listopadu 1931 ve Velkém Přítočně u Kladna. Vyučil se strojním zámečníkem v SONP Kladno, následně vystudoval Vyšší školu strojnickou. V roce 1951 byl ze studií vyloučen a poslán do Tábora nucených prací na kladenském dole Gottwald. Záminkou pro perzekuci se stalo jeho chování během studentského večírku v klubovně Československého svazu mládeže, kde vedl řeči proti vládnoucí komunistické straně, které doprovodil vyvěšením britské vlajky v klubovně. Navázal kontakt i se skupinou národně demokratického odboje a chystal se aktivně do odbojové činnosti zapojit. Nakonec se však rozhodl pro emigraci. Po nepodařeném útěku za hranice byl zatčen StB a po 15 měsících vyšetřovací vazby, kde byl podroben mučení, byl odsouzen Státním soudem v Praze k 23 rokům vězení za velezradu a špionáž (obžaloba původně navrhovala trest smrti). Do propuštění na základě amnestie prezidenta Novotného v květnu 1960 prošel těmi nejtvrdšími věznicemi a uranovými lágry.


Po začátku normalizace v roce 1969 byl propuštěn ze zaměstnání pro svou činnost v organizaci politických vězňů K-231 v době Pražského jara. Půl roku marně sháněl místo a pak začal pracovat na stavbě pražského metra. V červnu 1976 byl znovu zatčen a obviněn za pokus o vyzvědačství, ohrožení státního, hospodářského a služebního tajemství. Přestože mu špionáž nebyla nikdy dokázána, byl v roce 1977 odsouzen Městským soudem v Praze na 11 let ve druhé nápravné skupině. Před soudním jednáním držel tři měsíce protestní hladovku. Závažný zdravotní stav a názor lékařů, že brzo zemře, vedly v roce 1985 k jeho propuštění před uplynutím trestu. Z vězení se v důsledku týrání, bití, hladovek a brutálního zacházení vrátil s podlomeným zdravím. Celkem ve vězení strávil 18,5 roku.


Právě pobyt za mřížemi byl pro něho, jak sám vzpomínal, největší školou života. Zejména v padesátých letech se ve věznicích a pracovních lágrech setkal s mnohými osobnostmi, patřícími k politické, církevní a podnikatelské elitě, které komunisté uvěznili. Rozhovory s bývalými vysokými diplomaty, stejně jako zpravodajci či bankéři, kteří odsouzeni k vysokým trestům mluvili ve vězení zcela otevřeně o zákulisí světa mezinárodní politiky i velkých financí, mu pomohli pochopit souvislosti mnohých dějů a událostí u nás a ve světě. Jeho analytický mozek strojaře a později i jednoho z prvních kybernetiků u nás (před svým druhým uvězněním v polovině sedmdesátých let napsal rozsáhlou studii o počítačových systémech) ho předurčil k odhalování světa za oponou, jehož trpké plody v podobě dnešní globální vlády sklízíme.

Miroslav Dolejší ve vězení


Na počátku 90. let byl rehabilitován a stal se členem Konfederace politických vězňů a pracovníkem Federálního ministerstva vnitra, kde působil v prověrkových komisích. Měl tak možnost setkat se s mnoha vysoce postavenými pracovníky komunistického bezpečnostního aparátu a díky zvláštnímu pověření od Konfederace politických vězňů měl exkluzivní přístup do archivů ministerstva vnitra. Zde pracoval s dokumenty, včetně těch označených jako tajné či přísně tajné, které později využil při sepsání analytického materiálu Analýza 17 listopadu 1989 určeného původně pouze pro interní potřebu Konfederace politických vězňů. Pod vlivem okolností a tlaků, především z okolí Václava Havla, jež proti němu rozjelo rozsáhlou mediální kampaň, se v říjnu 1990 rozhodl předat svou analýzu médiím k publikaci, což některá nezávislá média k nelibosti Hradu učinila. Později se věnoval vlastní publicistické činnosti. V důsledku podlomeného zdraví a mediálního lynče ze strany tzv. liberálních demokratů zemřel v červnu 2001 ve věku 70 let.


Protože jeho analýza nové polistopadové generaci známa není a pamětníci tehdejších událostí na ni možná již zapomněli, přinášíme některé úryvky, které stojí za to si čas od času připomenout.


Východiska


Základní mystifikací je tvrzení že 17. 11. 1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70 a založení Charty 77.


Tento závěr dokládají tato fakta:


1) K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným, dezorientovaným a víceméně loajálním obyvatelstvem proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa – SSSR, jejíž síla nebyla otřesena.


2) Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických stran - více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy programů, přesun skrytých kádrových rezerv do vedení a naopak, atd.).


3) Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž někteří členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak, často formálně, pronásledováni či krátce před převratem vězněni, což bylo taktické opatření pro získání věrohodnosti a popularity v očích veřejnosti, prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem.


4) Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocením Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocení Německa a byly s ním synchronizovány.


5) Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě.

Základní mystifikací je trvzení, že 17.11. 1989 došlo v ČSSR ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ


Politický převrat v Československu ani politika vlády Václava Havla nejsou v žádném případě autonomní záležitostí Československa, nýbrž součástí kontextuální politiky SSSR - USA pro Evropu.

S odstupem měsíců se však stalo zřejmým, že masakr na Národní třídě byl předem připraven a že byl koncipován jako signál k zahájení převratu. Po něm byla iniciativa okamžitě předána Chartě 77 – to dokazuje, že v přípravách existovala spolupráce (mimo mnoha dalších důkazů). Charta ihned po masakru převzala iniciativu rozšířením sdělení slečny Drážské o smrti studenta Šmída, která se ukázala jako desinformace. Tento kritický bod spojení Charty 77 a zasvěcené části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních politických tajemství.

Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu komunistického mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech. K tomu účelu vznikla kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společné komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových vlád. Mocenskou stabilitu během změn probíhajících ve východní Evropě zajišťovaly všude armádní složky řízené sovětským GRU, rozvědkou generálního štábu Rudé armády.

Prohlášení všech převratových vlád o národním porozumění nebyla aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou rehabilitace komunistů k jejich další účasti na moci. Byla diktována dohodami SSSR – USA (KGB – CIA). Za tím účelem už 12 let před tím byla politicky iniciována koncepce lidských práv a prosazen její význam (1976), o nějž se pak dohody velmocí spolehlivě opíraly.

V polovině roku 1988 bylo informováno o přípravě převratu v Československu 12 lidí z nejvyššího orgánu KSČ. V říjnu 1989 se tento počet zvětšil přibližně na 90 lidí, z nichž většina nebyla přímo z aparátu KSČ.


Naprostá většina členů KSČ byla převratem a ztrátou své moci překvapena a označovala postup svého vedení za zradu. Od února do dubna 1990 nastalo v řadách členů KSČ znatelné uklidnění díky informacím, které jim zprostředkovalo vedení až na úroveň okresních výborů.

Došlo k všeobecnému pochopení faktu, že moc 1,7 milionů členů KSČ, 250 tisíc mužů plně vyzbrojené armády, 60 tisíc mužů FMV, 150 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a půl milionu občanů sympatizujících s režimem, nebyla poražena, a že události jsou taktickou formou změn, jinak v krátké době neproveditelných.


Nikdo z vedoucích funkcionářů starého ani nového vedení KSČ nepomýšlel na převrat, protože předání zjevné moci a ústup do ústraní bylo direktivou moskevského vedení Světového komunistického hnutí. Stalo se zcela zřejmým, že Moskva by žádný pokus o zpětné převzetí moci KSČ nepodpořila, naopak by se postavila proti němu. Ve stejném smyslu byly vydány rozkazy jednotkám sovětské armády na území Československa, k nimž byli už počátkem listopadu 1989 vysláni důstojníci Rudé armády se zvláštním posláním. Charta 77 v čele s Václavem Havlem dodržela s podporou zakonspirované části StB všechny dohody o průběhu převzetí moci i o další neveřejné spolupráci s KSČ (zprostředkováno Obrodou). Za účelem mezinárodní kontroly dodržení těchto dohod se Československo stalo od listopadu 1989 zpravodajsky a kontrarozvědně otevřenou zemí.


Sjednocená Evropa


Jedním z nejvýznamnějších atributů politiky Václava Havla je úsilí směřující k podpoře sjednocovací politiky v Evropě. Muž, který nerozumí politice jednoho malého státu, se stal vykladačem koncepcí politiky kontinentu.


Sjednocení Evropy není a nemůže být záležitostí pouhých sjednocovacích technik, protože všechny takové pokusy v minulosti skončily nezdarem a katastrofami. Evropská krize současnosti, po dvou světových válkách a 45 let trvající rusko-americké okupaci, je v podstatě psychicko-morální povahy. Oběma světovým válkám se patrně nebylo možné vyhnout, avšak státnická vedení mohla zabránit tomu, aby cíle válek utonuly v paroxysmu mas a v manipulaci neevropských manažerů nebo stranických byrokratů.


Je nejvýš pravděpodobné, že za několik desetiletí se bude v Evropě vládnout podle zásad naprosto se lišících od parlamentní demokracie, a tento fakt by neměl být už nyní pouštěn ze zřetele a ignorován.


Z geopolitického hlediska bude mít základní vliv na utváření Evropy očekávané vyplynutí Ruska z rámce Evropy a jeho participace spolu s USA na ovlivňování poměrů na euroasijském kontinentě. Z tohoto hlediska jsou Havlovy výroky o míru a morálce nekonsekventní.

Jeden ze zahraničních architektů listopadového převratu v roce 1989 u nás George Soros s Václavem Havlem


Cílem vítězů 1. světové války, především USA, bylo rozbití velkých mocenských států a zničení jejich vlivu v Evropě: Rakousko-Uherska, Německa, Ruska a Turecka. V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví. Likvidace všech těchto pilířů mocenské stability byla základní podmínkou úspěšnosti světového nástupu amerického mezinárodního kapitálu do takto uvolněného prostoru a jeho politické projekce: Internacionalizace světa, jeho socialisace, oslabení a později odstranění velmocenského postavení Evropy v něm (zbavení zámořských kolonií) a její postupné podřízení kosmopolitním neevropským cílům, až po globalisaci světa pod vedením levicových liberálů USA.


Antagonismus socialismu a kapitalismu, SSSR a USA, splnil svůj účel tím, že rozdělil svět, vysál nezměrná území a nezměrné počty obyvatel a odstranil heterogenitu světa z počátku 20. století. Nyní je jako nepotřebný odvolán.


Zmanipulované a z vnějšku řízené obyvatelstvo Evropy se zděšením sleduje nepochopitelné sjednocování Německa, vládu přejmenovaných komunistů ve středu Evropy, na jihu i na východě, klade otazníky za všechno, co charakterizuje boj o moc v Rusku, udiveně sleduje rychlost a snadnost proměn, které jim nedovolují pochopit a vysvětlit, co se kolem nich děje.


Naprostá většina Evropanů pociťuje potřebu oprostit úsilí o duchovní a kulturní solidaritu lidstva od podivností pacifismu, internacionalismu a kosmopolitismu, které Evropu vnitřně ničí a kazí a jejichž hlasatelem se stal V. Havel. Duchovní jednota Evropy stojí nad, ale i mimo politické boje a nad i mimo fakt, že existují války. Klást požadavek, že se Evropané musejí vzdát svého bojovného ducha, že se musejí podřídit pacifickému míru v zájmu světa, aby bylo dosaženo duchovní a kulturní beztvarosti, může být pouze axiomatem nesmyslné logiky, odporující smyslu evropských dějin. Ještě osudnějším axiomatem je vnucovaná domněnka, že je nutno vzdát se silného a vyhraněného svérázu národů a nahradit jej bezbarvou, stereotypní duchovní jednotou Evropy nebo zdánlivou jednotou politickou, vojenskou a hospodářskou, jak o to usiloval bolševický internacionalismus a americký kosmopolitismus posledních 45 let. Naopak: jen Evropa sestávající ze silných, svérázných a sebevědomých národních jednotek s jasně vyhraněným charakterem může prospět vytvoření vysoké společné duchovnosti, která, stejně jako nebyla zničena posledními dvěma světovými válkami a téměř půlstoletou okupací, nebude zničena ani jinými válkami a okupacemi, kterým snad bude ještě Evropa v budoucnosti vystavena.


Konsolidační snaha se týká především Evropy a jejím zakončením se má stát politické, vojenské a hospodářské sjednocení kontinentu pod vedením nadnárodní demokratury, která bude v labyrintech tzv. zastupitelské demokracie ve svých rozhodnutích svými voliči zcela nekontrolovatelná. To nutně povede k hlubokému odcizení.

Limity možností


Faktická světová moc je neviditelná a projevuje se řízením oběhu peněz a finančními operacemi, které pak dávají výraz politice. Světovým rozměrem této působnosti jsou určeny hranice a možnosti každého odporu proti směru, jímž je řízen osud lidstva a jednotlivých států. Komunismus i kapitalismus vytvořily konzumní společnost, která je řízena výlučně regulací oběživa. Na této bázi bude probíhat každý proces, který na sebe může vzít jakoukoli zprostředkovací podobu. Důsledkem je odlidštění.


Peníze nepředstavují žádný individuální vztah ke svému držiteli a nepředstavují ho, jejich držba neznamená rozvoj některých osobnostních vlastností jeho individuality, protože samy nemají žádnou individualitu. Existují jen jako předmět, jehož se lze mechanicky zmocnit a který lze právě tak dobře ztratit. Držiteli však poskytuje všeobecnou vládu nad společností, nad celým světem požitků a činností. Peníze dělají z každého člověka něco, čím sám o sobě není. Být a jevit se se stalo dvěma rozličnými pojmy. Nikdo tu nemůže prokázat svou skutečnou totožnost.

Penězům však chybí jakékoli kvantitativní určení. Kvantitativní zvětšování je jediným způsobem jsoucna a pohybu, které peníze mají – nekonečného pohybu. Jejich trýzeň je v neschopnosti sebeuspokojení – s každým novým přírůstkem nabývají nových hranic, nového omezení, které se nesnášejí s jejich podstatou. Bezměrnost je jejich pravou mírou: protiklad mezi jejich existencí (jejich určitým množstvím) a jejich pojmem (bezměrnost) je nekonečný, nezprostředkovatelný. To je zdroj jejich neuhasitelné žízně a nevyčerpatelné energie a aktivity.


Uvedené principy byly jednou z příčin nynějšího ústupu komunismu a jeho stažení ze světové politiky: Stalinova a později Brežněvova koncepce hospodářské a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se původně očekávalo, a volný trh na Západě zplodil konzumní společnost, ovladatelnou totálně a s menšími riziky.


Národní ekonomiky neexistují, existuje pouze světová ekonomika, jejíž řízení je určováno konsorciem 14 světových bank. Tento jediný fakt rozhoduje o suverenitě států a nezávislosti jejich politiky, protože toto konsorcium vlastní, řídí, nebo alespoň kontroluje 72 procent veškerého světového oběživa.


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi zde (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době).