V zemi, jejiž jmeno se nesmi vyslovovat

Königsberg je fčil Kaliningrad, přistav Pillau je Baltijsk. Insterburg Čerňachovsk, přimořske lazně Cranz a Rauschen su dnes Zelenogradsk a Světlogorsk, pohranični městečka Tilsit a Eylau se dneska menuju Sovětsk a Bagrationovsk. Cyp aby se v tym vyznal.

Kaliningrad - posadka ponorky a loděk si vyjela na vylet

„HALT! HAAALT!“ křičela na mě švarna celnica se zamračenym vyrazem v pysku.

Trochu mě překvapila. Kdyby to bylo v Německu nebo v Rakusku, očekaval bych, že přislušnica statni moci se mnu hovoři německym jazykem. Na polsko–ruskem hraničnim přechodu sem vyskyt tohoto krasneho jazyka přece enem neočekaval. Na jednu stranu mě potěšilo, že světa znala Polka považovala moju nearyjsku postavu za cosik podobneho germanskym bohum, na druhu stranu v jejim arogantnim hlasku bylo cosik, co naznačovalo problemy.

„Copak sem provedl, děvucho švarna?“ oslovil sem ju plynulu polštinu s ostravskym akcentem.


„Co tady chcete?“ odpověděla tež polsky. Nemam rad hlupe otazky. Co tak asi možete chtět na hraničnim přechodu?

„Idu pěšky do Kaliningrada,“ odpověděl sem ji s libeznym usměvem.


„Tady asi těžko, tento hranični přechod neni určeny pro pěši osoby,“ oznamila mi stryktně.


„A kery hranični přechod je určeny pro pěši osoby?“ vyzvidal sem na ni.


„Žadny. Do kaliningradske oblasti možete vjet enem autem, autobusem, na motorce nebo na kole.“

Obyvatelka zapadle vesničky v kaliningradské oblasti s autorem textu


To bylo nepřijemne. K hranici sem sice dojel autem, ale pětihodinova fronta na vystupu z šenghenskeho raja mě přivedla na myšlenku, že hranicu v klidu přejdu pěšky a par dnu budu jezdit stopem nebo maršrutkama. Plan se mi pomalu hroutil. Pomalu sem šmatlal zpět do země, kde zitra už znamena zitra a přemyšlal, jak z teho ven…

„HALT! HAAALT!“ křičela na mě uplně stejna celnica se zamračenym vyrazem v pysku o patnact minut později.

„Copak se robi, zas sem cosik provedl?“ přibrzdil sem u te načepyřene uřednice.


„Aha, to ste zase vy? Nevidite tu bilu čaru na zemi? U te musi každy zastavit a počkat, až mu pokynu. Kde ste zebral to kolo?“ zirala nevěřicně na rezavy vergl nespecifikovatelne značky s podhuštěnyma gumama bez brzd, kery nejlepši časy zažil někdy v dobach Edwarda Gierka.

„Kupil sem ho za sto zlotych. Řikala ste, že hranicu možu projet aji na kole, ni?“ nasadil sem překvapenu masku ostravskeho hňupa.


„To ano, ale řikala sem na KOLE! Na tomhle přece nemožete jezdit v cizině!“ krutila nevěřicně hlavu.


„Když na podobnem kole mohl trenovat Szozda, zvladnu to tež,“ prohlasil sem rezolutně.

Na ruske straně hranice byl klid, nikdo se ničemu nedivil. Usměvava policajtka mi popřala přijemny pobyt v Rusku a během patnacti minut sem byl v zemi, kde zitra už znamena včera. Stary vergl sem zamknul u prvniho pajzlu s pelmeňama. Ještě budu tento stroj potřebovat, až se budu vracat. A polskemu dědkovi, kereho sem ukecal ve stanku s vodkou, ho tež musim vratit. Za sto zlotych, což je litr vodky, se s nim sice rad rozlučil, ale nechtěl sem, aby měl špatne miněni o českych pocestnych, keři měni stare vergly za vodku.

Mimochodem, o tyden později sem ho potkal na stejnem mistě s flašku polske wyborove. Štastny to muž…

Kaliningrad, ukazka architektonyckeho brutalizmu socialistyckych dob

Do Pulnočneho kralovstvi bez viza

Ptate se, co mě tahlo do kaliningradske oblasti? Bylo to jednostranne zrušeni vizove povinnosti ze strany ruskych uřadu.

Podivejme se kusek zpatky: Česka republika měla s Ruskem bezvizovy styk až do roku 2002, kdy zme Rusum museli zavest vizovu povinnost jako sučast bruselskych dohod.

A tak když my zme zavedli viza Rusum, Rusko recipročně zavedlo viza nam. Bylo to drahe jak cyp, bylo to otravne a byrokratycke a neprospivalo to nikomu.

Tak temu bylo, mile děti, až do 30. června roka 2019, kdy oblibenec našich slunkařu, totalitni vladce Ruska, hlava vymazana, nedemogratycky utlačovatel narodu, okupant Krymu a strujce valky na Donbase vizovu povinnost zrušil a nahradil ju obyčejnu registračku na webu.

Bezplatny vstup slibuju rušti byrokrati vyřidit do 4 dnu a měl by mět platnost 8 dnu. To by mělo zatim stačit, bo zatim je možne takto vstupit enem do oblasti Vychodniho Pruska s hlavnim městem Königsberg (dočasně pod ruskou spravou pod nazvem Kaliningrad).

V řijnu by měla nasledovat Petrohradska oblast a po jakemsik zkušebnim provoze pry cele Rusko.

Člověk by si myslel, že česky občan bude všestranně informovany našima medyjama, aby se mohl bezplatně podivat do teho zleho Pulnočniho kralovstvi, osobně se seznamit s deficitem demogracyje, popovidat prostemu ruskemu mužikovi o vyhodach genderove rovnosti, ukazat mu přednosti pedofilie, homosexualizmu a naučit ho založit neziskovku a uspořadat duhovy pochod za prava jakesik odchylne ideologie.

Hotelovych restauraci se nemusite obavat. Su překrasne

Ale ono nic. Stat vyčkaval. Vyčkaval vic jak měsic. Informace o zrušeni vizove povinnosti nezveřejnily žadna medyja, mlčel rozhlas po dratě, mlčely kabelove televize, mlčeli novinaři a mlčely dokonce aji stranky Minysterstva zahraničnich věci, kere naše občany informovaly až počatkem srpna o tom, že už nemusi platit nesmyslnych 2.500,-Kč za nalepku v pase a čekat na ňu měsic.

Nerozumim temu. Opravdu zme zase ve statě, kde neni vhodne hovořit pozityvně o našich domnělych nepřatelach? Enem strany zme vyměnili. Kdysik se člověk nic nedozvěděl o prohnilem Zapadu, dneska je embargo na informace z Vychodu. Vypada to, že zme nepoučitelni.


Jak už sem psal, rušti uřednici slibovali vyřizeni elektronyckych viz zdarma do čtyř dnu, včetně vikendu. To sem si samozřejmě nemohl nechat ujit, otestovat byrokraty z dodržovani jejich vlastnich slibu. A tak kratce po pulnoci z patku na sobotu sem spustil stranky ruskeho minysterstva pro zahraniči, vyplnil odpovědi na jakesik nesmyslne otazky, naskenoval fotku a po dvaceti minutach odeslal žadost o vstup.

Uřednici mě zklamali. V utery odpoledne, tedy čtvrty den od podani žadosti, ležela vyřizena registračka v moji mailove schrance. Všechno potřebne pro cestu bylo k dyspozici.

Patřime tedy k jednomu z 53 statu, jehož občani možu bezplatně a bez zbytečnych byrokratyckych procedur vstupit do Kaliningradske oblasti byvaleho Vychodniho Pruska. Občani Spojenych statu severoameryckych třeba tuto možnost nemaju.

Jantarnyje - přijemne letovisko na vychodnim pobřeži

Enem mi teda furt vrta hlavu, co na tom našim uřadum tak vadi, že se o tym nesmi mluvit a samotnemu MZV trvalo přes měsic, než tyto informace zveřejnilo na svem webu, kde jinak reaguju v horizontu hodi