V zemi, jejiž jmeno se nesmi vyslovovat

Königsberg je fčil Kaliningrad, přistav Pillau je Baltijsk. Insterburg Čerňachovsk, přimořske lazně Cranz a Rauschen su dnes Zelenogradsk a Světlogorsk, pohranični městečka Tilsit a Eylau se dneska menuju Sovětsk a Bagrationovsk. Cyp aby se v tym vyznal.

Kaliningrad - posadka ponorky a loděk si vyjela na vylet

„HALT! HAAALT!“ křičela na mě švarna celnica se zamračenym vyrazem v pysku.

Trochu mě překvapila. Kdyby to bylo v Německu nebo v Rakusku, očekaval bych, že přislušnica statni moci se mnu hovoři německym jazykem. Na polsko–ruskem hraničnim přechodu sem vyskyt tohoto krasneho jazyka přece enem neočekaval. Na jednu stranu mě potěšilo, že světa znala Polka považovala moju nearyjsku postavu za cosik podobneho germanskym bohum, na druhu stranu v jejim arogantnim hlasku bylo cosik, co naznačovalo problemy.

„Copak sem provedl, děvucho švarna?“ oslovil sem ju plynulu polštinu s ostravskym akcentem.


„Co tady chcete?“ odpověděla tež polsky. Nemam rad hlupe otazky. Co tak asi možete chtět na hraničnim přechodu?

„Idu pěšky do Kaliningrada,“ odpověděl sem ji s libeznym usměvem.


„Tady asi těžko, tento hranični přechod neni určeny pro pěši osoby,“ oznamila mi stryktně.


„A kery hranični přechod je určeny pro pěši osoby?“ vyzvidal sem na ni.


„Žadny. Do kaliningradske oblasti možete vjet enem autem, autobusem, na motorce nebo na kole.“

Obyvatelka zapadle vesničky v kaliningradské oblasti s autorem textu


To bylo nepřijemne. K hranici sem sice dojel autem, ale pětihodinova fronta na vystupu z šenghenskeho raja mě přivedla na myšlenku, že hranicu v klidu přejdu pěšky a par dnu budu jezdit stopem nebo maršrutkama. Plan se mi pomalu hroutil. Pomalu sem šmatlal zpět do země, kde zitra už znamena zitra a přemyšlal, jak z teho ven…

„HALT! HAAALT!“ křičela na mě uplně stejna celnica se zamračenym vyrazem v pysku o patnact minut později.

„Copak se robi, zas sem cosik provedl?“ přibrzdil sem u te načepyřene uřednice.


„Aha, to ste zase vy? Nevidite tu bilu čaru na zemi? U te musi každy zastavit a počkat, až mu pokynu. Kde ste zebral to kolo?“ zirala nevěřicně na rezavy vergl nespecifikovatelne značky s podhuštěnyma gumama bez brzd, kery nejlepši časy zažil někdy v dobach Edwarda Gierka.

„Kupil sem ho za sto zlotych. Řikala ste, že hranicu možu projet aji na kole, ni?“ nasadil sem překvapenu masku ostravskeho hňupa.


„To ano, ale řikala sem na KOLE! Na tomhle přece nemožete jezdit v cizině!“ krutila nevěřicně hlavu.


„Když na podobnem kole mohl trenovat Szozda, zvladnu to tež,“ prohlasil sem rezolutně.

Na ruske straně hranice byl klid, nikdo se ničemu nedivil. Usměvava policajtka mi popřala přijemny pobyt v Rusku a během patnacti minut sem byl v zemi, kde zitra už znamena včera. Stary vergl sem zamknul u prvniho pajzlu s pelmeňama. Ještě budu tento stroj potřebovat, až se budu vracat. A polskemu dědkovi, kereho sem ukecal ve stanku s vodkou, ho tež musim vratit. Za sto zlotych, což je litr vodky, se s nim sice rad rozlučil, ale nechtěl sem, aby měl špatne miněni o českych pocestnych, keři měni stare vergly za vodku.

Mimochodem, o tyden později sem ho potkal na stejnem mistě s flašku polske wyborove. Štastny to muž…

Kaliningrad, ukazka architektonyckeho brutalizmu socialistyckych dob

Do Pulnočneho kralovstvi bez viza

Ptate se, co mě tahlo do kaliningradske oblasti? Bylo to jednostranne zrušeni vizove povinnosti ze strany ruskych uřadu.

Podivejme se kusek zpatky: Česka republika měla s Ruskem bezvizovy styk až do roku 2002, kdy zme Rusum museli zavest vizovu povinnost jako sučast bruselskych dohod.

A tak když my zme zavedli viza Rusum, Rusko recipročně zavedlo viza nam. Bylo to drahe jak cyp, bylo to otravne a byrokratycke a neprospivalo to nikomu.

Tak temu bylo, mile děti, až do 30. června roka 2019, kdy oblibenec našich slunkařu, totalitni vladce Ruska, hlava vymazana, nedemogratycky utlačovatel narodu, okupant Krymu a strujce valky na Donbase vizovu povinnost zrušil a nahradil ju obyčejnu registračku na webu.

Bezplatny vstup slibuju rušti byrokrati vyřidit do 4 dnu a měl by mět platnost 8 dnu. To by mělo zatim stačit, bo zatim je možne takto vstupit enem do oblasti Vychodniho Pruska s hlavnim městem Königsberg (dočasně pod ruskou spravou pod nazvem Kaliningrad).

V řijnu by měla nasledovat Petrohradska oblast a po jakemsik zkušebnim provoze pry cele Rusko.

Člověk by si myslel, že česky občan bude všestranně informovany našima medyjama, aby se mohl bezplatně podivat do teho zleho Pulnočniho kralovstvi, osobně se seznamit s deficitem demogracyje, popovidat prostemu ruskemu mužikovi o vyhodach genderove rovnosti, ukazat mu přednosti pedofilie, homosexualizmu a naučit ho založit neziskovku a uspořadat duhovy pochod za prava jakesik odchylne ideologie.

Hotelovych restauraci se nemusite obavat. Su překrasne

Ale ono nic. Stat vyčkaval. Vyčkaval vic jak měsic. Informace o zrušeni vizove povinnosti nezveřejnily žadna medyja, mlčel rozhlas po dratě, mlčely kabelove televize, mlčeli novinaři a mlčely dokonce aji stranky Minysterstva zahraničnich věci, kere naše občany informovaly až počatkem srpna o tom, že už nemusi platit nesmyslnych 2.500,-Kč za nalepku v pase a čekat na ňu měsic.

Nerozumim temu. Opravdu zme zase ve statě, kde neni vhodne hovořit pozityvně o našich domnělych nepřatelach? Enem strany zme vyměnili. Kdysik se člověk nic nedozvěděl o prohnilem Zapadu, dneska je embargo na informace z Vychodu. Vypada to, že zme nepoučitelni.


Jak už sem psal, rušti uřednici slibovali vyřizeni elektronyckych viz zdarma do čtyř dnu, včetně vikendu. To sem si samozřejmě nemohl nechat ujit, otestovat byrokraty z dodržovani jejich vlastnich slibu. A tak kratce po pulnoci z patku na sobotu sem spustil stranky ruskeho minysterstva pro zahraniči, vyplnil odpovědi na jakesik nesmyslne otazky, naskenoval fotku a po dvaceti minutach odeslal žadost o vstup.

Uřednici mě zklamali. V utery odpoledne, tedy čtvrty den od podani žadosti, ležela vyřizena registračka v moji mailove schrance. Všechno potřebne pro cestu bylo k dyspozici.

Patřime tedy k jednomu z 53 statu, jehož občani možu bezplatně a bez zbytečnych byrokratyckych procedur vstupit do Kaliningradske oblasti byvaleho Vychodniho Pruska. Občani Spojenych statu severoameryckych třeba tuto možnost nemaju.

Jantarnyje - přijemne letovisko na vychodnim pobřeži

Enem mi teda furt vrta hlavu, co na tom našim uřadum tak vadi, že se o tym nesmi mluvit a samotnemu MZV trvalo přes měsic, než tyto informace zveřejnilo na svem webu, kde jinak reaguju v horizontu hodin na kdejaku blbost, kera se na minysterstvu odehraje.

Kaj byzme byli, kdybysme neměli ty fejsbučky, blogy a nekorektni weby a časopisy, diky nimž se tyto informace dostaly mezi lidi dřive než od nami placenych uředniku na MZV...

Maji radi vyzvy

Krajina Vychodniho Pruska je zvlaštně smutna. Male lesiky se střidaju s nekonečnyma pastvinama. Sem tam se pasu kravy, někde se rozkladaju nekonečne lany kukuřice, mnoha mista su ale zarostla jak džungla, na keru ruka hospodařa už tři čtvrtě stoleti nešahla. Enem vysoke stvoly bolševniku naznačuju, kdo a jakym zpusobem tady po valce hospodařil.

Metropoli Vychodniho Pruska, město Kralovec, založili v polovině 13. stoleti křižaci na počest svojeho tehdejšiho vudca – českeho krala Přemysla Otakara II. Přijeli vytrestat obyvatelstvo, kere mimochodem nikdy nepřijalo křesťanstvi, a když se je pokusil pro tuto viru ziskat pražsky biskup Vojtěch, jednoduše ho zabili. Mistni slovanske kmeny starych Prusu byly postupně germanyzovany, až jejich jazyk zaniknul a někdy na přelomu 17. a 18. stoleti zmizel. Mimochodem, pravě tento fakt, že vymizel jazyk pobaltskych Slovanu vedl Josefa Dobrovskeho a jeho souputniky k temu, že napsali dukladne rozbory jazyka českeho, o kerem byli přesvědčeni, že zmizi podobně jako jazyky baltskych Prusu. Mimochodem, I proto psali sva dila německy.

Na Berlin!!!

Ale pojďme zpět na pobřeži Baltu. Přestože jazyky meně životaschopnych kmenu zmizely, oblast samotna prosperovala bez problemu až do počatku dvacateho stoleti, přestože se přes ni několikrat prohnala pruska a ruska vojska, Napoleonovu armadu nevyjimaje. Prvni rana přišla s koncem Velke valky. Vychodni Prusko bylo odděleno od zbytku Německa tzv. koridorem, kery umožňoval Polsku přistup k Baltskemu mořu. Pro Němce to znamenalo komplikace obchodni aji cestovni. Na hranicach byli nuceni platit za svoje zboži clo a nemalym poplatkum byli vystaveni aji němečti cestujici na trase mezi Německem a Německem. Polsko bylo na zakladě Versailleske smlouvy povinno zabezpečit cestovani mezi Německem a Vychodnim Pruskem po železnici bez pasu a celních kontrol, pro silnični dopravu však bylo zapotřebi polske vizum a věci převažane v autě podlehaly celni kontrole, a jezdit se mohlo enem po vymezenych „tranzitnich“ silnicach.


Neochota řešit problem koridoru se nakonec 1. zaři 1939 stala zaminkou k rozpoutani konfliktu mezi Německem a Polskem, vstupem Anglie a Francie o dva dny později, a Ruska o 16 dni později, takže se z lokalniho konfliktu stal konflikt evropsky a později celosvětovy.

Hlavni město Kralovec, tedy Königsberg, bylo poškozeno ruskym bombardovanim v prvnich rokach valky. Nenavratne škody pak zpusobilo britske bombardovani v srpnu 1944, kere zničilo polovinu obytnych čtvrti stareho města. Cele město pak bylo zdemolovane v dubnu nasledujiciho roku po několikadennim utoku sovětskych vojsk pote, co Němci prohlasili město za nedobytnu pevnost. Rusove maji radi vyzvy. Nedobytna pevnost byla za štyry dny srovnana se zemi. Vice než dva miliony Němcu byly z oblasti vyhnane na Zapad. Chovani ruskych vojsk, kere se koncem roku 1944 ve Vychodnim Prusku poprve ocitly na uzemi nepřitela, nepatři ke kapitolam, keryma by se Rusove radi chlubili.

Možna aji proto je krajina Vychodniho Pruska tak zvlaštně smutna. Hodně zleho teho viděla…

Hřbitovy už davno zarostly, ale ty, kere zustaly, maju zvlaštni atmosferu

Město bez pamatek

Pokud mate radi hystoryju, Do Kralovca (Königsbergu, dnes Kaliningradu) raději nejezděte. Město bylo praktycky srovnane se zemi a v teto metropoli najdete enem par baraku, kere pamatuju dobu před rokem 1945. I když, pokud mate opravdu radi hystoryju, stejně tam pojedete. V centru města Rusove obnovili chram sv. Vojtěcha. Udajně proto, že je v ni hrob filozofa Immanuela Kanta. To je ten, kereho asi znate enem z citatu: „Dvě věci naplňují mou mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývám: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně...”

Když už teda v tom Kaliningradu budete, po pamatkach nepatrejte. Kralovsky zamek, zdemolovany za valky, nechal rozstřilat a srovnat se zemi sudruh Brežněv v roce 1968. Pokud se mermomoci budete pokušat vyfotit u jakesik stare zastavby z červenych palenych cihel, zajděte do muzea jantaru, spojite aspoň přijemne s užitečnym. Mimochodem, z celosvětovych nalezišť jantaru je 90% těchto zlatavych třpytivych šutru pravě z oblasti Vychodniho Pruska.

Rozhodně se ale musite vydat do menšich městeček, kere měly větši štěsti a valečne běsněni se jim vyhnulo. Nezapomeňte si zebrat aktualni mapu, bo Rusove přejmenovali naprosto všecky sidla do posledni vesničky. A tajak Königsberg je fčil Kaliningrad, přistav Pillau je dnes Baltijsk. Insterburg, sidlo Hindenburga za Velke valky je dnes Čerňachovsk, přimořske lazně Cranz a Rauschen su dnes Zelenogradsk a Světlogorsk a pohranični městečka Tilsit a Eylau se dneska menuju Sovětsk a Bagrationovsk. Cyp aby se v tym vyznal.

Každopadně buďte obezřetni. V přistavnim městě Baltijsk, sidle Baltske flotyly ruskeho namořnictva sem obdivoval nadherne valečne lodě, fajně poobědval a na bukingu našel krasně zrekonstruovany přistavni hotel na přenocovani.

Světlogorsk - mořske lazně a ukazka skvělě zrekonstruovane puvodni architektury

Recepčni v hotelu se na mě přijemně usmala a povida: ”Mohu vidět pisemne povoleni FSB, že možete nocovat v tomto městě?”


„Jake povoleni? Ja žadne povoleni nepotřebuju, pokoj mam rezervovany a platba už tež proběhla,“ zmohl sem se na slabu reakci, kera samozřejmě neměla šancu uspět.


„Je mi lito, bez zvlaštniho povoleni FSB tady nemožeme žadneho cizinca ubytovat, penize vam vratime na učet, z kereho byly odeslany.“


„A co tady mate tak zvlaštniho, že tu nemožu přespat?“ zeptal sem se otraveně, bo sem věděl, že babu nezlomim a budu muset vypadnut z města enem proto, že nemam jakysik hlupy papir.


„Baltskou flotylu, ponorkovu zakladnu, raketova vojska, jaderne zbraně, rakety Iskander, raketove systemy S-400 Triumf a Bastion, torpedove čluny, torpedoborce a raketove křižniky. Stači vam to?“ otazala se s bezbrannym usměvem ta dobra žena.

Na to, že to byla recepčni, byla nepřijemně přesně informovana. Kdo vi, jestli to vubec byla recepčni. Zalapal sem po dechu a odjel severnim směrem do mořskych lazni Palmnicken (dnes Jantarnyj) a Světlogorsk, kde zatim žadni vojaci ani raketove systemy rozmistěne nesu.

Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.