Velikonoční beránek a jarní pomlazení

Pomlázka, kraslice a zvony, které odletí do Říma, než se opět slavně rozezní – to všechno skrývá hluboký smysl, na který bychom neměli zapomenout


„V České republice se udržuje barbarský velikonoční zvyk, muži bijí ženy holí!“, napsala před časem americká novinářka, šokovaná nekorektností našeho folklóru. Ale i u tuzemských feministek, sucharů a mravokárců, je jeden z našich nejoblíbenějších zvyků terčem nepochopení a kritiky. Jako žena proto cítím potřebu prohlásit: Pomlázku, jakož i další velikonoční zvyky, si vzít nenecháme!

Barokní socha Ježíše Krista na oslu


Konec zimy bývá v našich krajích často chladný, šedivý a rozvleklý, což má dopad i na naše duševní rozpoložení. Není divu, že naši dávní předkové vždy s nedočkavostí vyhlíželi příchod jara a nejrůznějšími obyčeji vítali životodárné sluneční světlo a „zmrtvýchvstání“ přírody. Zrod nového života byl v lidové představivosti po staletí spojen s obrazy kvetoucích ratolestí, zvířecích mláďat a se symbolem vejce, který důvěrně známe i dnes v podobě tradiční kraslice. Tato symbolika svým obsahem dobře korespondovala s klíčovými momenty křesťanské víry a přirozeně splynula s oslavou velikonočních svátků, připomínajících smrt a vzkříšení Ježíše Krista.


Svátek nejsvětější


Pro věřící křesťany jsou Velikonoce nejvýznamnějšími svátky vůbec. V členění církevního roku jim předchází čtyřicetidenní půst, tedy vážné období duchovní přípravy, kdy se věřící omezují v jídle a zábavách. Zvláštní význam má poslední týden postního období, označovaný jako Svatý nebo Pašijový. Jeho jednotlivé části byly od pradávna spojeny též s určitými lidovými obyčeji.


Začíná Květnou nedělí, kdy jsou v kostelích svěceny větvičky jívy (takřečené kočičky) na připomínku Kristova slavného příjezdu do Jeruzaléma, kdy mu lidé mávali zelenými palmovými ratolestmi. Podle líčení Nového zákona jeruzalémský lid nejprve Ježíše vítal, pod vlivem jeho mocných nepřátel z chrámové velerady se však situace brzy změnila. V následujícím týdnu byl Kristus zatčen, nespravedlivě odsouzen a potupně ukřižován, za souhlasu davu, v němž asi byli i mnozí z těch, kteří ho původně vítali. Slavnost Květné neděle tak na jedné straně připomíná Ježíšův majestát očekávaného Spasitele a na straně druhé nestálost a vrtkavost přízně davu. Posvěcené svazky „kočiček“ z Květné neděle si věřící po mši odnášejí do svých domovů, kde tvoří charakteristickou jarní ozdobu. Za starých časů bývaly obvykle zasouvány za kříž nebo svatý obrázek na stěně.

Adorace kříže při velkopáteční liturgii


Příběh Kristovy smrti se odehrává v kulturním a náboženském prostředí starozákonního Izraele, a to v období roku, kdy Židé slavili svátek zvaný Pascha. Připomínali si jím dávné vysvobození z egyptského otroctví. Při tomto svátku tradičně obětovali mladé beránky. První křesťané proto Ježíše, pokorně přijímajícího nespravedlivou a krutou smrt, připodobňovali právě k obětovanému beránkovi. Označení Agnus Dei (Beránek Boží), jež se stalo jedním z Kristových symbolických pojmenování, je zmíněno v textu mešního obřadu a rozšířilo se ve všech křesťanských národech. Zobrazení „beránka Páně“ pak najdeme v umělecké i lidové výtvarné tvorbě. Je vlastně hlavním „odznakem“ Velikonoc a také na českém velikonočním stole obvykle nemůže chybět tradiční beránek z piškotového těsta.


Ale ještě zpět k poslednímu postnímu týdnu, který je podle zmíněné biblické oběti „paschy“ označován jako Pašijový. V některých místech se během tohoto týdne hrávaly pašijové hry, tedy dramatizace událostí Kristova Ukřižování (např. v Polici nad Metují, v Hořicích, ale i v Praze). Podstatnou roli v příběhu sehrává zrada jednoho z Kristových učedníků, Jidáše Iškariotského. Ta se odráží v mnoha našich folklorních zvycích, neboť zrada byla právem po staletí považována za jednání hodné nejhlubšího opovržení a Jidáš, který zradil samotného Krista, se stal prototypem a synonymem zrádce vůbec.


Jidáš a jidáše


Den, kdy se Jidáš smluvil s Ježíšovými odpůrci, že jim svého mistra za třicet stříbrných zradí, byl v českém lidovém prostředí označován jako Škaredá středa. Obchůzky, hry a tradiční výstupy dětských koledníků během pašijového týdne jsou dodnes na některých místech spjaty s postavou Jidáše, kterou obvykle představuje hoch oblečený v nápadné masce (např. ve Vraclavi, Stradouni a jinde). Tyto obřadní hry s „Jidášem“ končívají jeho úprkem, pronásledováním ostatními koledníky a symbolickou „smrtí“, jenž spočívá v odmaskování a spálení „Jidášova“ kostýmu. Odráží se v tom osud novozákonního Jidáše, který byl po své zradě štván výčitkami svědomí a nakonec se oběsil.


V Pašijovém týdnu se také dodnes na mnoha místech peče tradiční medové pečivo zvané jidáše. V různých krajích se setkáme s rozličnými typy a tvary tohoto pečiva, které nicméně vždy nějak odkazují k Jidášovu příběhu. Buď mají podobu všelijak spleteného provazu či uzle, čímž upomínají na Jidášovo oběšení, nebo podobu oválné taštičky, jejíž plocha je ozdobena dírkami, které mají připomínat třicet stříbrných penízů, jež si Jidáš smluvil za svou zradu.

Z liturgie na vigilii Bílé soboty, rozžatá svíce symbolizuje vzkříšeného Krista


Další den Pašijového týdne je známý jako Zelený čtvrtek. Byl to poslední den, který Ježíš před svým zatčením trávil se svými apoštoly. V předvečer smrti s nimi zasedl ke sváteční večeři, kdy se podle starozákonního zvyku jedl beránek a zelené byliny. Patrně z toho je odvozen název tohoto dne v našem folkloru i obyčej vařit zeleninová jídla, dnes nejčastěji jídla se špenátem. Zelený čtvrtek má mimořádný význam z hlediska původu křesťanské mše. Její formu, totiž obřadné rozdělování chleba a vína, Kristus ustanovil podle biblického líčení právě při své poslední večeři.


Zvony utichnou...


Počínaje Zeleným čtvrtkem zmlknou na znamení vážnosti chvíle všechny kostelní zvony i zvonky užívané při mši, a jsou nahrazeny dřevěnými řehtačkami a klapačkami. Dětem se s nadsázkou říkávalo, že „zvony odletěly do Říma“, což na jednom svém malebném velikonočním obrázku zvěčnil Josef Lada v podobě hejna okřídlených zvonů letících po nebi nad českou krajinou. Jelikož zvuk kostelních zvonů byl v minulosti často jedinou časomírou, bývala na závěr postního období umísťována velká řehtačka přímo na kostelní věž, odkud její zvuk ohlašoval hodiny. Tento zvyk je také ještě v některých místech dodržován (např. v Chřibské u Děčína). Jinde se místo toho vydávají se stejným posláním k pravidelným obchůzkám skupiny dětských koledníků - řehtačů a jsou za tuto svou službu odměňovány pamlsky i drobnými penězi (např. v Třemošnici, ve Zdibech u Prahy, ve Staré Boleslavi a jinde). Tyto zpravidla chlapecké kolektivy mívají od pradávna ustavenou vnitřní hierarchii podle věku. Vedoucí skupiny bývá označován jako pán a má právo na největší část „honoráře“, za ním následuje půlpán a pak ostatní. V některých oblastech se vůdci řehtačů také říkalo po vojensku generál, kaprál a podobně.


Řehtačky a klapačky přešly z kostelního inventáře do lidového prostředí, kde se jim dostalo řady různorodých typů. Základem řehtačky, někde též zvané hrkačka, je vždy ozubené kolečko a pružný dřevěný plátek, který při pohybu kolečka naráží na jeho zuby a vydává charakteristický zvuk. Kolečko je na malých řehtačkách roztáčeno držadlem pomocí jedné ruky, větší řehtačky jsou roztáčeny pomocí kliky a koledníci je nosí na krku. Největší řehtačky mívají formu trakářku, jehož kolo vydává zvuk, když je během jízdy roztáčeno. Klapačky mívají podobu prkénka posazeného kolmo na jednoruční rukojeti. Ta prochází středem prkénka a na jejím konci je v ní kolmo umístěna osa s dřevěným kladívkem. Jednoduchým pohybem vpřed a vzad se kladívko překlápí a vydává dutý „dřevěný“ tón.


Řehtání či hrkání a obchůzky jeho provozovatelů trvají po tři dny, kdy se nepoužívají zvony, tedy od Zeleného čtvrtka až do konce půstu.

Na českých vesnicích se od pradávna chodí o Velikonocích s hrkači, trakači a řehtačkami


Dodnes si "mejeme ruce"


Vraťme se ale ještě k Pašijovému týdnu a příběhu Ukřižování. V noci po Zeleném čtvrtku byl Ježíš zatčen a následujícího dne souzen římským místodržitelem Pilátem, trýzněn a zabit na kříži. Připodobnění obětnímu beránku se tak bolestně naplnilo. Den Ježíšova ukřižování nese tradiční označení Velký pátek a věřící v tento den dodržují nejpřísnější půst. Jednotlivé epizody Velkého pátku, od Kristova odsouzení až po smrt na kříži, jsou námětem vyobrazení, jež mají vést ke společnému rozjímání a jež jsou známa jako zastavení Křížové cesty. Často se s nimi setkáváme ve formě nástěnných maleb v poutních kapličkách umístěných v krajině. Znalost celé pašijové látky bývala v české kultuře tak rozšířená a samozřejmá, že mnohé termíny či obrazy pronikly do obecného povědomí a daly vzniknout ustáleným pojmům a rčením. Tak například výraz „já si meju ruce“, ve smyslu, že s nějakou podezřelou věcí nechci nic mít, vznikl z gesta, které použil Pilát při Ježíšově odsouzení, aby naznačil, že vydal rozsudek smrti proti svému přesvědčení pod nátlakem velerady.


Po Ježíšově smrti bylo jeho tělo uloženo v hrobě. Sobota, označovaná jako Bílá, je časem ticha, kdy z duchovního hlediska doznívá drama Velkého pátku. Zároveň se ale konaly přípravy na oslavu vzkříšení, která je vrcholem velikonočních svátků. Koná se v podvečer či v noci a začíná svěcením ohně před kostelem. Oheň je zde symbolem světla a nového života. Zapaluje se od něj velká vosková svíce, takzvaný paškál, jež se pak používá v kostele během bohoslužeb po celý rok, až do dalších Velikonoc. Světlo ohně a svíce rozhání temnotu, tak jako nástup jarního slunce zahání zbytky zimy. V průběhu mše Bílé soboty začnou opět vyzvánět zvony a radostně znějí varhany. Půst je ukončen, začíná veselý čas svátků.

Radost a hojnost