Velká zlatá krádež

Osudy našeho národního zlatého pokladu v posledních sto letech připomínají doby, kdy kolonizátoři drancovali poklady Inků a Mayů: Němci, Švýcaři, Britové – a nakonec naši „národní bankéři“ a „zimní vláda“ Václava Havla.

Na počátku druhé světové války Československo fakticky zaniklo: Slovensko se osamostatnilo a českým zemím nejprve mnichovská dohoda Hitlera a Musoliniho s Británií a Francií odkrojila třetinu území, až nakonec vpád nacistů okleštěnou republiku změnil v Protektorát Čechy a Morava. Dokázat, že náš stát nadále existuje a přispívá k Hitlerově porážce, aby mohl znovu ožít, vyžadovalo nejen nesmírné úsilí domácího odboje a příslušníků naší armády v zahraničí na východní i západní frontě, ale také náročnou diplomatickou a politickou činnost. Což kromě jiného nebylo nic levného. Mnozí lidé si myslí, že náš odboj financovali západní spojenci, kteří nás v Mnichově zradili. Jenže to je hluboký omyl.


Zmrazené peníze ve Švédsku


Prezident Edvard Beneš po útěku do Anglie musel tento problém řešit přednostně. Poskytl symbolicky svůj profesorský plat a honoráře z přednášek v USA. Další prostředky mezi sebou vybrali naši krajané v Americe. Stahovaly se také například prostředky z našich zastupitelských úřadů v zahraničí, zejména ty určené pro „zvláštní účely“, dále peníze vojenské zpravodajské služby na několika zahraničních účtech. Nepodařilo se využít pouze prostředky uložené ve Švédsku. Velvyslanec Vladimír Kučera sice předal budovu a vkladní knížku Němcům, ale neznal k ní heslo, a tak ji Němci nemohli využít. Podle knihy Jiřího Šolce Ve službách prezidenta je tento zpravodajský fond dosud ve Švédsku uložen a spolu s úroky za ta desetiletí jistě představuje zajímavou částku. Jenže vkladní knížka beze stopy zmizela.

Pětapadesát tun našeho zlata bylo uloženo v Bank of England v Londýně


Dohoda s Londýnem


To hlavní však pokrývala československo-britská dohoda z 25. října 1940 o naší branné moci, která kromě organizace jednotek upravovala i způsob jejich financování. Konstatujme, že Britové si z tohoto úvěru účtovali vše, doslova i ponožky našich letců, kteří padli v bitvě o Londýn. Úvěr byl poskytnut na základě krytí československým zlatem uloženým v Bank of England. Jak se tam dostalo?


Do roku 1939 shromáždila naše Národní banka celkem 95 tun měnového zlata a z toho se rozhodla deportovat 85 tun do zahraničí. Část uložila prostřednictvím Banky pro mezinárodní vyrovnání v Basileji (byla vytvořena v roce 1930), a ta je v souladu s Youngovým plánem na redukci reparačních plateb s Německem investovala právě v této zemi. 55 tun bylo uloženo v Bank of England v Londýně.


A jaký byl osud našeho zlata?


Platili jsme jak mourovatí


Podle mnichovského diktátu jsme nejen ztratili podstatnou část území, ale ještě jsme museli Německu za odstoupení Sudet zaplatit. Již před 15. březnem 1939 bylo do Německa převedeno prvních 14 tun našeho zlata, a také další aktiva, například vozový park železnic a jiné komodity. Zločin byl tak doveden k dokonalosti: tím, že nám Němci ukradli Sudety, nárokovali si i adekvátní podíl národního bohatství, který tato část republiky vyprodukovala v minulém období.


Mimochodem, co se u nás také málo ví: Za vznik samostatného státu v roce 1918 jsme museli rovněž zaplatit - převzali jsme značnou část rakousko-uherského dluhu a podíleli se rovněž na rakouských válečných reparacích, byť se to oficiálně nazývalo „platbou za osvobození“. Poprvé se o tom Beneš zmínil až někdy v polovině dvacátých let. Rovněž tak jsme museli vyplatit Slováky v roce 1939, kdy jednostranným krokem vznikl Slovenský štát, protože rovněž požadovali rozdělení majetku. A pak už to šlo ráz na ráz:

Budova Národní banky Československé v Bredovské ulici (dnes ulice Politických vězňů)


Okamžitě při vstupu německých vojsk do Prahy se v onom osudném patnáctém březnovém dni 1939 objevila v Československé národní bance německá delegace, která požadovala clearingový převod našeho měnového zlata, deponovaného v zahraničí, do Říšské národní banky. „Dohoda“ o tom byla podepsána 18. března 1939. Šlo o dvě žádosti o převod zlata z Bank of England. Ta však odmítla převést zlato, které bylo vedeno na přímém účtu naší Národní banky, protože britský ministr financí John Simon vydal dva příkazy – 15. a 17. března – o blokaci československých aktiv.


Za naše zlato bomby na Londýn

Avšak nastal problém s 28 tunami našeho zlata, deponovaného v Bank of England, formálně však na účtu švýcarské Banky pro mezinárodní vyrovnání. Basilejská banka byla vyzvána, aby převedla československé zlato z účtu Československé národní banky na Říšskou banku – a Basilej vyhověla. Z osmadvaceti tun bylo 23 tun převedeno z účtu č. 2 na účet č. 17 (příkaz přišel 20. března a v následujících dvou dnech byl proveden). Se zbytkem se čile obchodovalo, takže již 31. března byl účet zcela prázdný.


Britskou vládu sice varovala její velvyslanectví v Praze a v Paříži, aby všechny transakce zablokovala, ale než problém vzali politici Jejího Veličenstva na vědomí, už vlastně nebylo co řešit. Pozdějise britský ministr zahraničí lord Halifax a ministr financí John Simon vyjádřili, že to bylo třeba zastavit, ale „neudělalo SE to“. Veřejnost by se o této vládní řekněme v uvozovkách liknavosti ani nedověděla, nebýt novinářů, kteří už v polovině května případ odhalili.


Vyvolalo to prudkou reakci v parlamentu a Winston Churchill tehdy prohlásil, že to byl vlastně druhý Mnichov. Vždyť v okamžiku, kdy Británie zaváděla brannou povinnost a zvyšovala daně, se šest milionů liber ve zlatě převedlo do Německa, které je vrátilo v podobě bomb na Londýn. Vedení Bank of England se vymlouvalo, že přece muselo dbát příkazů svých klientů a tím klientem byla přece formálně Banka pro mezinárodní vyrovnání, nikoli Československá národní banka.

Peníze byly mj. potřebné na naše vojáky ve Velké Británii


Úvěr na boj Zbylá část našeho měnového zlata v londýnské bance posloužila k tomu, že Velká Británie přistoupila k uzavření dohody s československou prozatímní vládou a poskytla jí úvěr 7,5 milionu liber. To umožnilo Benešově vládě vytvořit naše vojenské jednotky a rozvíjet činnost k obnovení státní samostatnosti. Byl to úvěr, který měl být splacen po válce a byla to rovněž garance na poskytnutý úvěr, protože zlato mělo v té době hodnotu právě oněch 7,5 milionu liber. Exilový ministr financí Eduard Outrata a bývalý ředitel Národní banky Malík sice navrhovali, aby se zlato uchovalo na poválečnou rekonstrukci, ale Beneš jim odpověděl, že nevydají-li se všechny prostředky na boj proti Německu, žádná poválečná rekonstrukce ani nebude.


To sice zní logicky, ale jinou záležitostí bylo, jak se s těmito prostředky hospodařilo. Mnohdy jistě účelně, ale současně je faktem, že někteří naši představitelé v Londýně si nechali hradit zbytečně drahé bydlení, exiloví ministři a úředníci pobírali platy srovnatelné s britskými či dokonce vyšší, někteří do hrazených výdajů zahrnuli i náklady na své milenky a tak dále.


Platili jsme i za mrtvé


Je pravda, že jsme si osvobození natvrdo zaplatili. Platili jsme za to, abychom mohli vytvořit v Británii exilovou politickou strukturu i vlastní vojenské jednotky. Ty sice bojovaly v rámci britské armády, ať už letectva či pozemních jednotek v Africe, ale třeba letci vytvořili čtyři československé perutě (tři stíhací, jedna bombardovací), jimiž prošlo celkem 2500 mužů. Tím mělo být vyjádřeno, že jsme samostatný stát se svou armádou. Naše perutě a vojáci přece nebojovali jen za Anglii, ale také za nás, za totální porážku Hitlera.

Tím bylo zdůvodněno, že exilová činnost politiků i bojové nasazení našich jednotek prý musely být hrazeny z našich vlastních prostředků. Včetně bomb, které nesly na svých palubách bombardéry v náletech na Německo. Podobně probíhalo financování našich exilových tajných služeb, jak o tom napsal generál František Moravec ve své knize Špion, jemuž nevěřili.


Pokud se týče dalších osudů našeho zlatého pokladu, byly sice dramatické, ale k našemu tématu se nevztahují. Podrobně je popsal Stanislav Motl ve své knize Kam zmizel zlatý poklad naší republiky. O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi. Jen ještě poznamenám, že „zlatá“ historie se táhne až do roku 1982, kdy jsme Británii uhradili 24 milionů liber a USA 81,5 milionu dolarů za znárodňování a za to jsme dostali zpět 18,4 tuny zlata.


1998: Děsivý konec zlatého pokladu

Abych byl přesnější: ten problém se táhne až do současnosti. Jak zjistil Stanislav Motl, v roce 1992, když se republika dělila, disponovala podle oficiální informace 102 tunami zlata. To se rozdělilo mezi Českou a Slovenskou republikou v poměru 2:1. Při konečném vyrovnání nám zůstalo 63 tun.


Po úmorném a dlouhém pátrání kolega Motl zjistil, co se stalo v roce 1998 – v době Tošovského „zimní vlády“ jmenované Václavem Havlem po „sarajevském atentátu“ na Václava Klause. Většinu tohoto zlata Národní banka (které Josef Tošovský předtím šéfoval) nesmyslně prodala za cenu podstatně nižší, než byla o čtyři, pět let později. Zdůvodnění znělo, že úloha zlata jako uchovatele hodnoty prý už patří minulosti.


Zkusme tedy počítat. Z 300 dolarů za trojskou unci v době prodeje cena o pár let později přesáhla 400 dolarů a dále rostla. O deset let později se vyšplhala na 1300 dolarů za trojskou unci! Abych byl přesný: 14. února 2018 stála 1 unce 1334,70 dolaru neboli 27 385,78 korun, 14. května 1314 dolaru. Unce představuje 31,103 gramu.

Zlaté rezervy v trezoru NBČ


Z oficiálního sdělení z března 2007 vyplývá, že nyní má Česká národní banka v mincích 5,64 tun, ve slitcích 1,68 tun a nealokovaného zlata v objemu 5,62 tun. K tomu dodám, že ještě v osmdesátých letech jsme měli 16 tun zlata v mincích, které se poděly bůhví kam. Možná se prodaly za cenu zlatých slitků, ačkoliv tyto mince měly nevyčíslitelnou historickou hodnotu.


O prodeji našeho zlatého pokladu rozhodla rovněž Bankovní rada České národní banky. Bez souhlasu našich vrcholných politických orgánů „národní bankéři“ až na relativní pakatel rozprodali naše zlaté rezervy, o jejichž zpětné získání jsme usilovali 37 let, a které byly především výsledkem národních sbírek.


Měly tvořit náš zlatý poklad, stejně cenný jako jiné národní historické symboly, třeba korunovační klenoty. Už přece nemáme krále, tak kdy prodáme i je? Je to stejný argument, jako ten, s nímž v září 1998 muži, kteří se nemuseli nikomu zodpovídat, prodali větší část našeho zlatého pokladu, včetně historicky neocenitelných vzácných mincí z dob, kdy vznikalo naše království.

Článek vyšel v měsíčníku MY 7/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon