Vynalezli Němci atomovou bombu jako první?

Proč nacisté do posledních chvil čekali na novou zbraň, která vývoj války zázračně obrátí? Pracovali na ní ovšem také Američané. A málokdo ví, že u prvního atomového výbuchu – pokud to opravdu byl první výbuch jaderného pekla – asistoval jeden Čech…

Členové Alsos Mission rozebírají reaktor v Haigerlochu

10. února 1946 přejela přes Rozvadov kolona tří těžkých nákladních aut, speciálního ženijního vozu a velitelského automobilu s asi dvanácti Američany (včetně fotografa a novináře), dvěma Francouzi a jedním Němcem s tvrzením, že eskortují německého vězně doprovázeného Francouzi. Ještě týž den odpoledne se ubytovali v pražském hotelu Alcron. Druhý den brzy ráno vyrazila kolona z Prahy na jih. Přes Davli, Štěchovice a Hradištko dorazila k lesu nazývanému Dušno, a zastavila až nad roklí řečenou Závistská.


Tak popisuje událost, od níž se odvíjí naše vyprávění, Václav Junek v knížce Poslední teutonská lest (Olympia 2014). Jiný autor, americký spisovatel Geoffrey Brooks v knize Hitlerovy hrozné zbraně (Hitler´s Terror Weapons) zase popisuje, jak se v dubnu 1945 po téže silnici hnala jiná kolona. Vyjela z berlínského Ústavu císaře Viléma a doprovázela ji zvláštní jednotka Waffen-SS Otto Skorzenyho. Vezla bedny se všemi německými projekty jaderných a biochemických zbraní.


Konvoj dojel na místo 21. dubna, přepravky byly rozděleny na balíky, ukryty ve skále a vchod byl vyhozen do povětří. Vypověděl o tom po válce v americkém zajetí generál SS, který tuto akci ještě s jedním důstojníkem SS přežil, protože zvláštní jednotka Wehrmachtu poté zastřelila všechny, kdo dokumenty pomáhali ukrýt.


Ačkoliv se obvykle dokumenty odtajňují po třiceti, některé po padesáti letech, na archivy s informacemi o německých tajných zbraních z druhé světové války stanovili Američané embargo 80 let. Musíme si tedy ještě šest let počkat, než se dozvíme víc. Pokud ovšem embargo znovu neprodlouží…

Kniha Geoffreyho Brookse „Hitlerovy hrozné zbraně“


Utajení na osmdesát let


Koncem října 2007 se na německém knižním trhu objevila kniha německého historika Rainera Karlsche, který tvrdí, že se mu v bývalých sovětských a spojeneckých archivech podařilo objevit dokumenty svědčící o tom, že Němci přece jen před koncem války vyzkoušeli „hybridní taktickou jadernou nálož“. Stalo se tak prý v noci 3. března 1945 v Durynsku (dnes jedna ze spolkových zemí). Nálož zničila asi 500 metrů čtverečních a vyvolala takové světlo, že „se při něm daly číst noviny“. A také zabila několik set válečných zajatců a vězňů koncentračního tábora.


Problém je, že Karlsch neuvádí žádné další přímé důkazy, většinou jde o svědectví laiků nebo informace z druhé ruky. Okamžitě se ozvala řada vědců, kteří tvrdí, že i kdyby se na uvedeném místě nějaký výbuch uskutečnil, v žádném případě to nemohla být německá atomová bomba. Karlsch na to reagoval výrokem, že chtěl především vyprovokovat nové bádání v této oblasti.


Určité podezření vyplývá ale též z faktu, že zajaté německé vědce z jaderného výzkumu Britové internovali na Farm Hall v Anglii, kde je vyslýchali. Protokoly rovněž dosud nejsou odtajněny – nejdříve na ně bylo uvaleno padesátileté embargo, které bylo poté prodlouženo o dalších třicet let. Co tak tajného se v nich skrývá?

Plukovník Boris Pash (vlevo), velitel americké zpravodajské skupiny Alsos Mission


Mnohé prozradil již zmíněný Geoffrey Brooks v knize Hitlerovy hrozné zbraně (česky v roce 2008). Autor měl přístup k množství tajných materiálů, které Spojenci po válce shromáždili. Je vůbec jedním z prvních, který podrobněji popisuje, kolik Hitlerových vojenských, vědeckých a průmyslových tajemství soustředil tzv. Spojený výbor pro zpravodajské cíle (JIOC – Joint Intelligence Objectives Committe), vytvořený po vylodění spojenců v Normandii.


Pro shromažďování a třídění tohoto materiálu byla ve Washingtonu zřízena samostatná vládní agentura, Úřad technických služeb. Ta konstatovala, že se podařilo shromáždit desetitisíce tun materiálu, který byl následně roztříděn na více než milion položek. Historie nezná obdobný případ, kdy by se podařilo zabavit tak rozsáhlou a nezničenou dokumentaci poraženého státu. Americké Národní letecké zpravodajské středisko zaznamenalo, že jen na letišti Wright Field při třídění 1500 tun materiálu, na němž se podílelo na 300 lidí, se do anglického jazyka přidalo 1500 nových termínů. „Technické vědomosti z těchto dokumentů způsobily revoluci v americkém průmyslu,“ poznamenává Geoffrey Brooks.


Pátrací akce


Američané už během války vytvořili zvláštní skupinu Alsos Mission s téměř neomezenými pravomocemi, jež pátrala po německém jaderném tajemství. Velitelem byl jmenován Boris Pash, syn ruských emigrantů, který zajišťoval bezpečnost Manhattanského projektu (amerického vývoje atomové bomby). Dostal se však do konfliktu s šéfem projektu generálem Lesliem Grovesem zejména kvůli Robertu Oppenheimerovi. Pash ho chtěl pro jeho levicovou minulost z projektu odstranit, Groves si ale bez tohoto německého vědce další práci na projektu vůbec nedokázal představit, byl jeho klíčovou osobností.

Rekonstrukce jaderného reaktoru, který Němci postavili během II. světové války


Konflikt se vyřešil přesunutím Pashe na jinou funkci. Vědecké velení v Alsos Mission převzal žid holandského původu Samuel Goudsmit, který našel po dobytí Štrasburku v listopadu 1944 v jedné místnosti místní univerzity v odpadkovém koši roztrhaný dopis, který ustupující německé jednotky omylem nespálily. Někteří historici upřesňují, že to bylo v kanceláři profesora Weizsäckera. Šlo o zprávu popisující stav výzkumných prací do léta 1944. Když si ji Američan přečetl, napsal Grovesovi, že „Německo je ve výzkumu daleko za námi a Hitlerem ohlašovaná zázračná zbraň nemůže být atomová bomba“.


Pash s Goudsmitem však měli jiné vodítko: laboratoř v Haigerlochu. Tam skutečně našli tuny uranu a odeslali je do USA. Američané obsadili Haigerloch 21. dubna 1945, ale devět dní předtím se ve Stadtilmu zmocnili Dübnerovy laboratoře. Komando Alsos Mission mělo spadeno především na Hechingen, kde mělo být centrum tajných německých laboratoří včetně Heisenbergova atomového reaktoru. Městečko však patřilo pod francouzskou okupační zónu. Plukovník Pash se ovšem dlouho nerozmýšlel a rozhodl se, že tam projedou pancéřovými vozy dříve, než do městečka vstoupí Francouzi.


Na místě okamžitě zajali Otto Hahna a další vědce. Werner Heisenberg krátce předtím odjel do Bavorska. Nechtěl se dostat do rukou Francouzů, tak ho dostali Britové. Poté Američané začali s demontáží reaktoru, který sem byl převezen z berlínského Fyzikálního ústavu císaře Viléma, aby nebyl zničen spojeneckými nálety. Zde byl ukryt v hluboké jeskyni.

Otto Hahn, objevitel jaderného štěpení, který se podílel na německém jaderném programu


Záhadné výbuchy


Zájem Američanů se nesoustřeďoval jen na Hechingen, ale celé údolí Jonasthalu, k němuž patřila městečka Arnstadt, Ohrdruf a zámek Wachsenburg. Toto místo v Durynsku poblíž Erfurtu se stalo centrem německého jaderného programu. Tam se také nacházely podzemní chodby, kde měli Němci údajně vyrábět tajné zbraně, s nimiž chtěli ještě na poslední chvíli změnit chod války. Sem se také měl z Berlína přemístit Hitler. Odtud řídil poslední operace proti Spojencům. Němci údolí urputně bránili a vchody do mnohých chodeb zasypali explozemi.


Zda tu Američané něco našli, nikdo neví. Proto také dosud není jednoznačně zodpovězena otázka, zda Němci mohli mít jadernou zbraň či nikoli. Zmíněný Angličan Brooks z nalezených dokumentů a výpovědí zajatých německých specialistů vyvozuje, že Němci k rozluštění tajemství atomového výbuchu dospěli. Jeden z nich, uváděný pod jménem Zinsser, odborník na exploze v atmosféře, popisoval test, který se odehrál 11. října 1944 u ostrova Rujana a který měl všechny znaky atomového výbuchu.


Následovaly další pokusy, o nichž existují záznamy očitých svědků a také hlášení britských tajných služeb. Jeden popisuje velitel zkušebního zařízení zbraní SS: „Viděl jsem hodně explozí, největší v roce 1917, když jsme vyhodili do vzduchu francouzský zákopový komplex s 300 000 tunami dynamitu, ale to, co jsem zažil s tímto malým množstvím atomu, bylo děsivé. To byla řvoucí, hřmící a ječící obluda se záblesky ve vlnách. Začalo to jako hurikán, pak přišlo tak strašné horko, že nám hrozilo udušení…Země byla černá a zuhelnatělá…“

Jediný dochovaný náčrtek schématu německé „uranové bomby“


Na tom však experimenty nekončily. Brooks popisuje, co se stalo začátkem března 1945 v Ohrdrufu. Odvolává se na svědectví Kláry Wernerové. Jejich domácím přítelem byl zmocněnec říšského ministerstva pošt a zvláštních projektů OKW, který k nim často chodil na kávu. Večer 4. března je pozval do věže, aby se podívali směrem k vesnici Röhrensee:


„Náhle se rozsvítily stovky blesků. Exploze uvnitř zářila rudě a žlutě navenek tak jasně, že se při tom světle daly číst noviny. Trvalo to jen krátkou dobu. Padla zase tma, potom přišel hurikán a pak vše utichlo.“


Druhý den si ona i ostatní obyvatelé vesnice stěžovali na bolení hlavy a tlak v uších. Při tomto výbuchu byli použiti jako pokusní králíci vězni z koncentračního tábora v Ohrdrufu. Jeden z nich, který to v táboře přečkal, později vypovídal, že následující den musel pomáhat při kremaci několika stovek ohořelých těl. Podle paní Wernerové následovaly další zkoušky na Rujaně, 12. a 16. března, které vykazovaly všechny znaky jaderné exploze.


Tento odborník nebyl v Alamogordo, a nemohl tedy vědět, jak vypadá atomový výbuch – a přesto se jeho popis naprosto shodoval s tím, co viděli očití svědkové 16. července 1945 na americkém polygonu v Novém Mexiku nebo co později zažili Japonci v Hirošimě a Nagasaki. Odpovídají tomu i záznamy pokusů prováděných profesorem Heisenbergem v Lipsku. Podle těchto vědců skutečně šlo o atomovou reakci s výbušnou silou jedné kilotuny v elementární bombě s olověným pláštěm, aby byl ztlumen dopad.

Zkouška první americké jaderné bomby u městečka Alamogordo 16. července 1945


Pokud tato nálož přesáhla ekvivalent jedné tisícitunové bomby TNT, jak atomovou bombu charakterizoval generál Leslie Groves, pak by skutečně Němci měli ve výrobě atomové bomby prvenství – jen již nestihli její finalizaci pro válečné využití.

Podivná plavba ponorky U-234

Poslední tečkou za touto záhadou by mohl být osud německé ponorky U-234. Do služby byla zařazena 2. března 1944 pod velením čtyřiatřicetiletého kapitána Johann-Heinricha Fehlera.


V puntičkářsky přesném seznamu nákladu nechybělo na 43 tun plánů letadel, přístrojů, zbraní a zdravotnických potřeb, 5 tun munice, 6 tun zařízení pro ponorkové základny, tuna pošty, rozmontované tryskové letadlo ME-262 – a 559 kilogramů oxidu uranu. Kromě toho bylo na palubě jedenáct pasažérů, z toho dva japonští a sedm německých důstojníků a dva civilní inženýři od firmy Messerschmitt. Dvanáctý, generál Luftwaffe Ulrich Kessler, specialista na rakety, který se měl stát německým vojenským atašé v Tokiu, nastoupil v Kristiansandu. Tam totiž potřebovali ponorku opravit po srážce s jinou německou ponorkou. Do Japonska proto vypluli až 15. dubna 1945.


Ponorka však nedorazila do cíle, musela se totiž vyhýbat různým nástrahám spojenců. Uprostřed Atlantiku ji zastihl rozkaz Hitlerova nástupce admirála Dönitze, aby všechny německé ponorky dopluly do přístavů spojenců. Kapitán Fehler se ale raději vynořil na hladinu a vzdal se americkému torpédoborci Sutton, s nímž připlul do Portsmouthu.

Německá ponorka U-234 poté, co se vzdala americkému námořnictvu


Náklad oxidu uranu si přijel prohlédnout sám Oppenheimer – a právě tento uran byl prý použit k výrobě první americké jaderné bomby shozené na Hirošimu. Je však otázkou, zda to někdo nenapsal jen proto, aby mohl ironicky poznamenat, že německý uran (z Jáchymova) se tak přece jen dostal do Japonska, kde ho předtím marně požadovali po Němcích. Je také nejasné, proč se kapitán Fehler tak lehce vzdal Američanům, když víme, že některé ponorky ještě relativně dlouho po válce převážely nacistické pohlaváry do jihoamerických zemí, aby unikli spravedlnosti.


Jasnější než tisíc sluncí


Nicméně koncem června 1945 byla plutoniová bomba Gadget hotova a připravovalo se její odpálení v prostoru vojenské základny u městečka Alamogordo západně od Los Alamos. V rámci tohoto testu nazvaného Trinity byla postavena třicetimetrová ocelová věž a na ni umístěná bomba byla odpálena 16. července 1945 v 5:29:45 ráno, s devadesátiminutovým zpožděním kvůli nepřízni počasí.


Právě tam vzniklo pověstné označení „jasnější než tisíc sluncí“, které vyslovil Oppenheimer při pohledu na světelný efekt (a pak je použil Robert Jungk jako titul své knihy). Ve vzniklém žáru se věž vypařila, vytvořil se trychtýř o průměru 400 metrů a hloubce až 8 metrů z tvrdé skloviny, v niž se proměnil roztavený písek. Připomínal zelené sklo a protože se podobně roztavil i v okolí několika set metrů, začalo se mu říkat trinitit – podle názvu celého pokusu.


V okruhu půldruhého kilometru bylo vše živé spáleno. Tlaková vlna rozbíjela okna až do vzdálenosti 130 kilometrů, doprovodné efekty byly viditelné 200 kilometrů od epicentra. Sloup kouře a prachu, který se vytvořil ze světelné koule a dosáhl stratosférické výšky 13 kilometrů, měl tvar pověstného hřibu, symbolu všech pozdějších jaderných výbuchů. Vědci i vojáci byli nadšeni. Výbuchu předčil všechny jejich výpočty.

„Otec atomové bomby“ Robert Oppenheimer obhlíží výsledky jaderného testu Trinity


Čech byl u toho


Nemohu zde vyjmenovat plejádu slavných vědců (tehdejších a budoucích nositelů Nobelových cen), kteří se onoho 16. července 1945 na polygonu Alamagordo v Novém Mexiku podíleli na odpálení jaderné bomby. Chtěl bych se však zastavit u jednoho jména: Georg Placzek.


Narodil se v rodině majitele textilní továrny v Ivančicích u Brna. Nekráčel však v otcových šlépějích, dal přednost vědecké dráze. Získal celosvětové uznání za řadu studií a objevů v oblasti jaderné fyziky. Vytvořil teorii Ramanova rozptylu, teorii spekter polyatomických molekul, teorii rozptylu světla v kapalinách. Podílel se na objevu jaderného štěpení, spoluzaložil obor fyziky neutronů a jeho práce jako dlažební kostky doplňovaly stavbu oné pomyslné cesty, vedoucí k jadernému reaktoru a nakonec k atomové bombě. Kromě Oppenheimera ovlivnil i další vědce – například Frische a Nielse Bohra. Prvního přivedl ke štěpení uranu, druhého pak k objevu, že pomalými neutrony lze štěpit jen uran 235.


Byl jedním z nejbližších spolupracovníků a přátel Roberta Oppenheimera, vedoucího amerického Manhattanského projektu. A byl to právě on, kdo zbavil Oppenheimera iluzí o komunismu a fakticky ho přivedl k tomuto programu. Ale nejen to. V padesátých letech, když v USA začaly „hony na čarodějnice“ (stíhání Američanů pro neamerickou činnost), byl v roce 1954 Oppenheimer obviněn McCarthyho výborem z neloajality a zbaven všech státních funkcí. A byl to právě český vědec Georg Placzek, který amerického učence podržel, a nakonec přispěl k jeho plné rehabilitaci v roce 1963.


Placzek pracoval pro americký jaderný projekt nejprve v Montrealu, ale pak působil s Oppenheimerem rok v Los Alamos jako vedoucí teoretického oddělení. S devětadevadesátiprocentní jistotou lze také tvrdit, že byl jediným přímým československým svědkem výbuchu první americké atomové bomby 16. července 1945. Jedno procento nejistoty spočívá v tom, že neexistoval, nebo se nedochoval, úplný seznam všech přítomných. Existuje jen jedna fotografie, ale ta je příliš nejasná, aby na ní bylo možno Placzka stoprocentně identifikovat.


Za války byl Placzek britským občanem a 11. června 1945 získal občanství americké. V lednu 1946 nahradil Hanse Betheho v čele teoretické skupiny. Los Alamos opustil ze zdravotních důvodů v červnu 1946. Poté dva roky pracoval ve výzkumné laboratoři Electric Company v Schenectady, od roku 1948 se stal členem slavného Institute for Advanced Study v Princetonu. V roce 1953 přednášel v Miláně a Římě, roku 1955 získal Guggenheimovo stipendium, aby mohl rok působit na univerzitě v Římě.

Na Manhattanském projektu se podílel i československý občan Georg Placzek


Snad


Georg Placzek zemřel v roce 1955 v Curychu za okolností, které dlouho nebyly vyjasněny. Svědectví shromážděná z okruhu Placzkovy rodiny, z dobových nekrologů i od Placzkových kolegů však ukazovala s vysokou pravděpodobností na sebevraždu, související zejména s vážným dlouhodobým psychickým onemocněním. Nedávno nalezené forenzní a lékařské dokumenty hypotézu sebevraždy potvrzují. Upřesňují, že bezprostřední příčinou smrti bylo srdeční selhání, způsobené silným předávkováním barbituráty. Zemřel v (dnes již neexistujícím) curyšském hotelu Im Park, kde bylo jeho tělo nalezeno o den později. V Curychu také dne 14. října 1955 proběhl pohřeb a kremace. Až někdy po roce 1989 popel Georga Placzka spočinul na loučce curyšského hřbitova Sihlfeld.


Stejně jako byly dlouho nejasné okolnosti jeho smrti, tak někteří vrhají pochybnost na českost Georga Placzka. Vždyť se prý učil na německých školách, studoval a pracoval po celé Evropě, a nakonec v Kanadě a USA. V Ivančicích se však narodil a sem se vracel, pokud ještě žili jeho rodiče a sourozenci, než zahynuli v nacistických koncentračních táborech. Proto není žádný důvod, proč bychom se neměli hlásit k tomuto mimořádnému vědci, který se podílel na vytvoření první americké jaderné bomby. Respektive tří, každé jiného typu.

Teprve v roce 2005 byla v Ivančicích na Placzkův rodný dům zasazena pamětní deska. Dodnes však zůstává otázkou, zda tento „náš člověk“ byl jedním z těch, kdo poprvé spatřili jaderné peklo vyrobené lidskýma rukama, nebo jestli do výhně zkázy již před nimi pohlédli Hitlerovi vědci.


Není to úplně banální otázka. Pokud by odpověďna ni byla kladná, pak Hitlerova „zázračná zbraň“ minula svět vskutku jen „o fous“. A nechávala by prostor k úvahám o tom, že jsme květnové připomínky osvobození vůbec nemuseli znát – na rozdíl od reality jaderné války. Snad zůstane navždy jen noční můrou naší civilizace.


A tajné archivy se snad přece jen někdy otevřou.


Článek vyšel v měsíčníku MY 5/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.