Zářijové teze Petra Žantovského

„Rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři...“ – kolik z nás si tuhle říkanku ještě vybaví ze svého dětství, kdy všechno bylo jinak (anebo vlastně ne – a už je to tu zase?). Říjnová revoluce se odehrála v listopadu, její vůdce Lenin se jmenoval Uljanov, jeho hlavní ideový oponent Trockij se jmenoval Bronštejn a jeho nástupce Stalin zase Džugašvili. A to celé v zemi, kde zítra již znamenalo včera. Nicméně nechme si tato věhlasná historická ohlednutí na některé z příštích tezí. Dnes jsme rovnýma nohama v září, kdy kromě hvězd na nebi a mravního zákona v (alespoň některých z) nás září i jiná data, fakta či jejich protagonisté.

Petr Žantovský


Mimochodem, málokdo možná ví, že staročeské označení tohoto měsíce bylo zářuj nebo zářij, což znamená „za říje“; odvozování od slunečního záření je pouze lidovou etymologií. A mluvě již o ní, neodpustím si přípodotek: Lidová etymologie bývá vysvětlována jako mylný výklad objasňování původu slova, na základě jen formální nebo významové podobnosti, nerespektující zákonitosti vývoje jazyka, které studuje etymologie vědecká.


Například peklo může být chápáno jako „místo, kde se peče“, i když slovo pochází ze staršího výrazu pro smůlu či dehet. Trpaslík bývá odvozován od slovesa trpět, i když pochází ze staroslověnského „trьpęstъkъ“ – tj. ten, kdo měří tři pěsti. Sousloví panický strach je oficiálně derivátem jména řeckého bůžka Pana, který strašil pastýře. Českou lidovou etymologií však bývá přiřazováno ke slovu panic. Dokonce i Mistr Jan Hus (údajně vědecky mylně) vysvětloval slovo svatba jako „sva dva“ (jsme dva). No ale řekněte: což nejsou občas ty lidové etymologické chybky půvabnější a živější, než suchá exaktní pravda? A tak je to v životě s ledasčím, chce se dodat.


Čeština je krásný jazyk. V něm září může znamenat jméno měsíce, ale též označení stavu oslnění něčím opravdu neobvyklým, na roční době víceméně nezávislým. Bylo by nesprávné nepřipomenout například fakt, že Velký listopad 1989 (jak dojemná shoda se svrchu uvedenými revolučními událostmi) započal již v září toho roku. Ne však pro nesoulad gregoriánského a juliánského kalendáře, nýbrž z důvodu změny zahraničněpolitické orientace tehdejšího socialistického Maďarska. To totiž už v srpnu, konkrétně devatenáctého, povolilo do té doby nevídanou akci zvanou Panevropský piknik.

János Kádár


Spočíval v tom, že se na tři hodiny otevřela rakousko-maďarská hranice poblíž Neziderského jezera a města Šoproně, čehož mohly využít stovky zájemců o beztrestný přechod do západní Evropy. Tato jednorázová akce předznamenala zářijové definitivní otevření hranic mezi Kádárovým gulášovým socialismem a mnohdy jen naivně vysněnou idylou pečených holoubat do úst padajících na západ od přestřižených drátů. Pikantní podrobností je, že od onoho památného 19. září 1989 využili Maďarsko k přechodu na západ hlavně občané někdejší NDR.


Naše tehdejší – ještě zelenkovsko-čmolíkovsko-riškovská média věc tehdy podávala jako zradu socialismu a dštila na adresu Kádárovu síru zhruba tak velkou, jakou dnes schytává Viktor Orbán z Bruselu. Kdyby ti nebozí soudruzi v již jen nakrátko významných funkcích věděli všechno, co víme dnes, možná by se divili (třeba se ti bruselští budou brzy divit také, nikomu nerostou stromy do nebe).


Jistou osobitou podrobností onoho Panevropského pikniku byl totiž fakt, že jej organizovala instituce zvaná Panevropská unie vedená posledním následníkem rakouského trůnu Otto von Habsburkem. Týmž, který se jen nedlouho poté promenádoval po českých a moravských městech (již zpolistopadovatělých) v doprovodu šéfa Sudetoněmeckého Landsmannschaftu Bernda Posselta (Milošem Zemanem druhdy trefně přezdívaného Hitler po výkrmu) - a teprve čerstvě ochmýřeného adepta akademických (a jak dnes již víme, i politických) disciplín Petra Fialy, tehdy šéfa moravskoslezské „divize“ Habsburkovy Panevropy.


A aby nebylo absurdit málo, vůdčím protagonistou české sekce Panevropy byl tehdy (před dvěma lety zesnulý) Rudolf Kučera, v normalizačních létech (do roku 1978) člen komunistické strany a odborný pracovník Ústavu pro filozofii a sociologii Československé akademie věd, kam nastoupil hned po studiích v (pro slušné lidi opravdu těžkém prověrkovém) roce 1970. Inu Hrabě Coudenhove-Kallergi (autor ideje dovozu migrantů pro vznik „euro-negroidní rasy“) zřejmě bděl nad kádrovým výběrem svých následovníků nějak liknavě...

Otto von Habsburg jako řečník při jednání Panevropské unie


Nechme projednou Panevropu spát, už se stačila sama – přetvořená a zpotvořená administrativní mašinou Evropské unie dostatečně „historicky znemožnit“, jak říkal císař Rudolf II, smutně spěchající za hraběnkou Stradovou v nemanželské lože... Pohleďme – jako již tradičně – na to, čím měsíc září vyniká pro podivuhodné mezinárodní instituce, rozhodující zpravidla svévolně a nikým nepověřeny o tom, co je a není dobro, jehož je tolik nám třeba.


Tak příkladně 6. září slavíme Světový den bahňáků. Nic proti tomu, fauně je zapotřebí péče a ochrana, a to i když zhusta skončí na pekáči. Takoví bahňáci (Charadrii) jsou ptáci brodivého typu. Mají převrácené rodičovské role; u druhů, kde se o mladé stará samec, je výraznější pohlavní dimorfismus, samice je pestřejší. Jestli to není ten pravý důvod, proč mají onen Mezinárodní den, na rozdíl třeba od ptakopysků či Blbounů nejapných, na něž žádný Mezinárodní den trestuhodně nevybyl. A přitom aspoň těch druhých se kolem nás vyskytuje jistě množství větší než malé...

Bahňák


15. září je zase Celosvětový úklidový den. Oficiálně spočívá v něčem podobném, co kdysi podnikalo užitečné hnutí Brontosaurus. Totiž v úklidu nepořádku, vytvořeného člověkem v přírodě, která za to nemohla a nedokázala se ani bránit. Být to však na mně, rozšířil bych působnost tohoto Dne úklidu na nepořádek mnohem širší a globálnější. Jen si představte, oč pořádněji by vyhlížely dnes mnohé radnice, parlamenty či vlády, kdyby byly zbaveny svinčíku, který tam za poslední léta, zdá se, zapustil kořeny!


Konečně máme v tom směru dlouholetou tradici. Když se lidem právem znelíbilo osazenstvo takových institucí, skončilo neslavně pod jejich okny. Příkladně slavná druhá pražská defenestrace z roku 1483 se konala právě v září, a to čtyřiadvacátého.


Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.