Zásadový pragmatik Přemysl Otakar I.

Aby se vyhnul vazalskému postavení, volil Přemysl Otakar I. politiku „více azimutů“ a proměnlivých spojenců. Svému synovi pak naši zem nepředával ve stavu rozháraného knížectví, jaký zde panoval v době, kdy se vlády ujímal on, ale silné a respektované monarchie. Dlouhá řada českých králů po něm tak měla na čem stavět.

Český král Přemysl Otakar I.


Když byl v roce 1158 českému knížeti Vladislavu II. císařem udělen královský titul za pomoc při dobývání odbojného města Milána, zdálo se, že suverenita země je do budoucna zajištěna. Titul byl totiž označen za dědičný, na rozdíl od privilegia našeho prvního krále Vratislava z roku 1085, u něhož se jednalo jen o osobní poctu. Odhaduje se, že přibližně v době získání královské důstojnosti se Vladislavovi narodil první syn z druhého manželství s Jitkou Durynskou, který dostal jméno Přemysl odkazující k bájnému zakladateli dynastie. Nikdo nemohl tušit, jak dlouhá a strastiplná cesta jej čeká, až bude otcovo slibné dědictví obhajovat. A už vůbec ne, že kombinací býčí houževnatosti, obratné politiky všech azimutů a odvahy k nečekaným tahům nezřídka hraničícím s věrolomností bude v celkovém výsledku mimořádně úspěšný.


Rozkol mezi Čechy a Moravou


Král Vladislav zjevně přecenil pevnost svého státnického díla, když roku 1172 abdikoval ve prospěch svého nejstaršího syna z prvního manželství, aniž považoval za nutné předem informovat císaře Fridricha Barbarossu a žádat jej o svolení. Tento syn Bedřich se sice ujal vlády jako král, avšak císař ho prohlásil za pouhého knížete, následovaného četnými Bedřichovými sourozenci, kteří se tím podle stařešinského řádu posloupnosti vrátili do hry o knížecí stolec. Naše země vstoupila do temného čtvrtstoletí hlubokého rozvratu. František Palacký jej popsal jako neutěšenou dobu, kdy „desaterým změněním panovníka za čtyřmecítma (24) let a vkládáním se cizinců do vnitřních záležitostí českých, trháním starých úvazků právních, sobectvím, pychem, lstí a zradou na vše strany, konečně odbojem, válkami a bezvládím vlast naše octla se v propasti bídy bezedné a snížena na takový stupeň politické nevážnosti, že stála ještě hůře nežli pod Boleslava II. syny neblahé paměti (míněna tím krize z let 999–1004)“. V tomto období došlo i k nebezpečnému rozkolu mezi Čechami a Moravou. V roce 1182 povýšil císař zemi moravskou na markrabství a Konráda Otu s markraběcím titulem uznal za říšského knížete, což umožňovalo právní výklad, že Morava je říšským lénem nepodléhajícím pražskému knížeti. O tři léta později došlo ke krvavé bitvě mezi Čechy a Moravany u Loděnice na Znojemsku, po níž poražení Moravané uznali na mírovém jednání v Kníně roku 1186, že Morava stále je, tak, jako doposud byla, českým lénem, přičemž jí zůstává status markrabství.

Smíření Přemysla Otakara s bratrem Vladislavem Jindřichem


Kněžici Přemyslovi vyneslo soupeření s bratry o moc dvojí pobyt ve vyhnanství, nejprve v letech 1173–1179, znovu pak v letech 1193–1197. Během prvního exilu v Míšni se roku 1178 oženil s dcerou zdejšího markraběte Adlétou Míšeňskou, čímž spojil své zájmy se saským rodem Wettinů. Druhému vyhnanství pak předcházelo epizodní převzetí knížecí moci (1192–1193), kdy začal používat druhé jméno Otakar, jež je odvozeno ze starogermánského Odoaker, latinsky Odoacerus. Bezesporu nejznámějším nositelem tohoto jména byl germánský král Itálie, jehož uchvácení moci nad Římem v roce 476 se považuje za symbolický začátek středověku. Jiné vysvětlení nabízí Dalimilova kronika, podle níž vzniklo spojením slov „Otto“ a latinského „carus“, jež znamenalo „Otovi milý“ či „Otou oblíbený“. Myšlen je v dané souvislosti princ Ota Brunšvický a vzhledem ke spojeneckým vazbám v době raných devadesátých let nelze tuto možnost rozhodně vyloučit.


Jednou s tím (tou), podruhé s oním (onou)


Náhlou smrt císaře Jindřicha VI. Štaufského v roce 1197 využil Přemysl Otakar jako příležitost, aby se vrátil s vojenskou družinou do Čech a sesadil bratra Vladislava Jindřicha z knížecího stolce, třebaže tento proti němu postavil mnohem silnější vojsko. Večer před bitvou však pražský biskup Daniel II. zprostředkoval schůzku obou bratrů, jejímž výsledkem byla dohoda, že Přemysl Otakar se stane českým knížetem a omilostní všechny příbuzné, kteří ho v nedávné i vzdálenější minulosti zradili, Vladislav Jindřich pak vezme za vděk Moravou coby markrabě.


Překvapivá dohoda konečně přinesla kýženou vnitropolitickou stabilitu a staronový kníže neprodleně obrátil pozornost ke složitému dění v říši, aby z něj vytěžil maximum možného k upevnění českého státu navenek. O korunu římského krále se totiž rozhořel boj mezi Štaufy a Welfy, na jedné straně reprezentovanými Filipem Švábským, bratrem zesnulého Jindřicha VI., na straně druhé Otou Brunšvickým. Přemysl Otakar se plnou vahou svého politického vlivu i vojenské síly přiklonil na stranu Filipa Švábského, za což byl odměněn v roce 1198 královskou korunovací z rukou mohučského arcibiskupa, a to na základě dědičného titulu uděleného před čtyřmi desetiletími jeho otci.


Ještě téhož roku se rozhodl po dvacetiletém manželství odvrhnout svou manželku Adlétu, k čemuž mu biskup Daniel II. vystavil dekret o neplatnosti manželství od samého počátku z důvodu čtvrtého stupně příbuzenství (bratranec a sestřenice ze třetího kolena). Otázkou zůstává, zda král o incestu věděl od začátku a mlčel, dokud mu manželství vyhovovalo, nebo zda prelátovi zadal úkol nalézt jakýkoli důvod k anulaci manželství, když mu přestalo vyhovovat. Incestní zápověď v té době ještě sahala až do sedmého stupně příbuzenství, a tak se v urozených kruzích většinou dala nalézt či vykonstruovat pokrevní přízeň, která představovala překážku manželství.

Druhá žena Přemysla Otakara I. Konstancie


V roce 1199 se Přemysl Otakar I. podruhé oženil s princeznou Konstancií, dcerou uherského krále Bély III. V otázce, co ho k tomu vedlo, také není mezi historiky jasno. Jedni poukazují na královu vášeň pro mladé krasavice, jíž Konstancie na každý pád byla, druzí zase zdůrazňují, že k majestátu krále se už nehodila dcera pouhého markraběte, nýbrž jen žena královské krve. Ponížená Adléta se ale odvolala k papeži Inocenci III., který biskupův nález zrušil, potvrdil platnost původního manželství a králův nový vztah označil za cizoložný. Další komplikací z Říma bylo papežovo potvrzení legitimní volby Oty Brunšvického římským králem v roce 1201, po němž se Přemysl Otakar rozhodl k přechodu do jeho tábora. O dva roky později již významně přispěl k vojenské porážce Filipa Švábského, načež obdržel od Oty Brunšvického potvrzení všech panovnických výsad. V dubnu 1204 pak byla naše vlast papežem Inocencem III. zapsána mezi křesťanská království. Na podzim se však štaufská strana zmátořila, Filip vojensky udeřil a welfská koalice se začala rychle rozpadat. Než se rok uzavřel, český král opět změnil tábor, a kromě toho, zřejmě s ohledem na vztahy s Římem, přijal zpět svou první ženu Adlétu. Její sokyně Konstancie ovšem u dvora zůstala, i když v poněkud nejasném postavení.


Zlatá bula sicilská


V roce 1205 král využil svého manželského návratu a udobření s Míšní k provdání dcery Markéty z prvního manželství za dánského krále Waldemara II. Jako Dagmar Dánská zanechala česká princezna Markéta v dějinné paměti severského království úctyhodnou stopu. Krátce nato porodila Konstancie králi syna Václava a znovu vystřídala po jeho boku Adlétu. Obnovený spor se Svatým stolcem, nyní ovšem podstatně ostřejší, ukončila až Adlétina smrt v roce 1211, po níž bylo královo druhé manželství legitimizováno včetně všech již dříve narozených dětí.


Zmatky v říši mezitím nebraly konce. Filip Švábský byl v roce 1208, krůček od konečného vítězství, patrně z osobních důvodů zavražděn, a vláda tím spadla do klína již odepisovanému Otovi. Vztahy mezi ním a Přemyslem Otakarem ale tentokrát zůstaly na bodě mrazu. Během dalších dvou let dokázal Ota Brunšvický, už jako císař, docela ztratit papežovu podporu rázným vstupem do italských záležitostí.

Inocenc III. vyzval říšská knížata k nové volbě a český král na jeho výzvu pohotově zareagoval zformováním dostatečně silné koalice volitelů pro krále Obojí Sicílie Fridricha II. Štaufského, syna císaře Jindřicha VI. Ten pak vyplul z Neapole do Janova a dále koňmo do Basileje, kde v září 1212 vydal Přemyslovi Otakaru I. slavnou Zlatou bulu sicilskou. V jejím názvu se odráží skutečnost, že ji Fridrich II. podepsal jako sicilský král a „předběžně zvolený“ či „očekávaný“ král římský a opatřil pečetí sicilské koruny. Shrnovala a potvrzovala ustanovení několika starších, dílčích listin, jež se větším dílem nedochovaly, v první řadě právo domácí volby dědičného krále, symbolický rozsah jeho povinností k říši, nedělitelnost Čech a Moravy, neporušitelnost zemských hranic a královské právo uvádět do úřadů oba biskupy, pražského i olomouckého.


U zrodu Zlaté buly nestál se vší pravděpodobností úmysl dlouhodobě zakotvit a vyztužit českou státnost, leč okamžitá politická potřeba. Text vznikl nejspíš v pražské dvorské kanceláři jako odpověď na pokus císaře Oty Brunšvického sesadit Přemysla Otakara z trůnu a nahradit ho synem z prvního manželství Vratislavem, který žil u příbuzných v Míšni. Do Basileje byl zřejmě doručen v utajení diplomatickými kanály cisterciáckého řádu, konkrétně spojkou mezi klášterem v Plasích a řádovým střediskem ve francouzském Cîteaux. Lze předpokládat, že „holobrádek z Capue“, Fridrich II., text potvrdil bez dlouhého pročítání a rozvažování nad jeho významem a důsledky, jednoduše jako protihodnotu klíčového spojenectví, jež mu český panovník poskytl.

Zlatá bula sicilská se stala jedním z nejzásadnějších dokumentů v našich dějinách


Zmíněné symbolické povinnosti k říši obsahovaly poněkud zvláštní ustanovení postrádající dodnes uspokojivé vysvětlení o povinné účasti českého krále na říšských sněmech pořádaných v Norimberku, Bamberku a v případě zastupování zájmů polské koruny také v Merseburku. Prakticky se ale Přemysl Otakar I. po roce 1212 dobrovolně účastnil mnoha říšských sněmů konaných jinde, namátkou jmenujme Řezno, Augšpurk, Cheb, Altenburk nebo i vzdálené lotrinské Méty. Povinnost poslat 300 jezdců, nebo zaplatit 300 hřiven stříbra na cestu zvoleného římského krále za císařskou korunovací do Říma nebyla splněna vlastně nikdy, dokonce ani napoprvé v roce 1220, kdy byl světskou hlavou západního křesťanstva korunován sám Fridrich II. Štaufský.


Většinou se má za to, že číslo 300 nebylo myšleno matematicky, ale v biblické symbolice jako vyjádření plnosti. Český panovník měl zkrátka poskytnout jezdce nebo peníze v množství dostatečném či přiměřeném politické váze království. Trvalo půldruhého století, než císař a král Karel IV. docenil význam Zlaté buly sicilské, nechal zhotovit její přesný opis, který pak vedle několika málo dalších pergamenů ze svatovítského skriptoria slavnostně potvrdil jako státoprávní fundament země.


Konsolidace moci


Dramatických patnáct let, kdy král věnoval zahraniční politice bezmála všechnu pozornost, přineslo zásadní konsolidaci českého státu a umožnilo, aby se v dalších letech dostala do popředí domácí problematika. V první řadě šlo o zajištění nástupnictví pro syna Václava zasnoubeného s Kunhutou Štaufskou, dcerou Filipa Švábského a sestřenicí Fridricha II. Král si dobře uvědomoval, že obecné právní záruky bez konkrétních osobních a politických sankcí nepostačují, a tak v dostatečném předstihu uspořádal volbu následníka trůnu českými předáky a zajistil její uznání v říši. Byl si rovněž vědom síly zvykového práva z knížecích dob, které za jeho mládí celkem snadno dočasně zatlačilo psaný právní řád do pozadí, a rozhodl se tudíž preventivně zbavit moci Děpoltice, nejvlivnější z vedlejších větví rodu Přemyslovců, kteří spravovali Kouřimsko, Čáslavsko a Chrudimsko.

Náhrobek Přemysla Otakara I. z dílny Petra Parléře ve svatovítské katedrále


Hlava rodu Děpolt III. (česká podoba jména Theobald) se odmítl svého postavení vzdát, načež král sáhl po řešení ohněm a mečem. V roce 1223 byla dobyta, rozbořena a vypálena druhá, takzvaná děpoltická Kouřim a Děpolt III. padl při její obraně. Podle Dalimilovy kroniky tím král splnil svou hrozbu, že Děpolta z jeho sídla „vykouří“, a tato skutečnost se stala základem pro pojmenování města. Zajímavé je, že stejným způsobem zanikla už první, zlická Kouřim, v souvislosti s vyvražděním Slavníkovců v roce 995. Konkurenční Kosmův výklad jména města však nesouvisí s jejím koncem, nýbrž s bájným založením, kdy vojvoda Lech odtud měl dávat kouřová znamení o místě svého usídlení bratru Čechovi do kraje pod Řípem. Podotýkám, že nejpozději roku 1261 byla založena třetí Kouřim nepřerušeně trvající až do dnešních časů.


Veliké diplomatické úsilí král vyvinul ve věci sňatku dcery Anežky, ale veškerá jednání, námluvy, nabídky věna v nevídané výši, intriky, a dokonce dvě trestné výpravy proti rakouskému vévodovi Leopoldu VI. Babenberskému se spolehlivě minuly účinkem. Jako by Bůh chtěl králi ukázat, že i jeho moc má své hranice a že s Anežkou má jiné úmysly. Princezna se nakonec z vlastního rozhodnutí stala nevěstou Kristovou, zakladatelkou řádu Křižovníků s červenou hvězdou a uznávanou autoritou v královské rodině. Sedm století po své smrti byla svatořečena, ale to už je jiná kapitola našich dějin.


Král Přemysl Otakar I. zemřel v roce 1230. Synovi Václavu I. Jednookému předal silnou a respektovanou monarchii v srdci Evropy, která se takřka v ničem nepodobala rozháranému knížectví, v němž se vlády ujímal. Dlouhá řada českých králů po něm tak měla na čem stavět.


Více se o českých panovnících dozvíte v knize Hlavou státu z Boží milosti, vydané nakladateltsvím Česká Citadela. Knihu si můžete objednat na info@ceskacitadela.cz, ‭nebo na telefonu 777 583 483


Článek vyšel v měsíčníku MY 1/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.