Fotbalový fenomén

Aktualizace: před 3 dny

Františka Pláničku obdivoval celý fotbalový svět. Fenomenální gólman a skromný dříč, jehož příjem nedosahoval výše dnešních třetiligových šutérů.


Zázračný brankář? Tak znělo první dilema, jež ve 30. letech 20. století řešili fotbaloví novináři v souvislosti s Františkem Pláničkou. Tím druhým byla otázka, zda je nejlepším světovým gólmanem on, nebo Španěl Ricardo Zamora.

Plánička v akci


Malé pivo


Na svět přišel před 115 lety, přesněji 2. června roku 1904. Jako většina tehdejších kluků chtěl být fotbalistou – a samozřejmě útočníkem. Začínal na spojce, jenže „jakmile byl soupeř silnější, byl jsem poslán z nepochopitelných důvodů a proti své vůli do branky,“ vzpomínal později.


Brankářský post mu ale úplně cizí nebyl. Už jako školou povinný chodíval na sparťanskou Letnou, kam to měl z domova blízko, aby za brankou sledoval styl chytání brankáře Zadáka. Později mu učaroval ještě žižkovský Klapka, od nějž pochytil tzv. robinsonádu, jež ho později proslavila po celém světě. To už nastupoval pravidelně mezi třemi tyčemi SK Bubeneč a svou fotbalovou budoucnost si spojoval právě s poslední instancí na hřišti. A se Spartou, pro kterou jeho nerozumné mladické srdce hořelo láskou převelikou.


Horoucí cit však zchladili lidé ve vedení letenského klubu. Někdy v roce 1922 si ho pozvali na zkoušku. Hned u vchodu ho zpražil správce stadionu dnes již proslulým výrokem: „Tak z toho nic nebude, mladej pane. My tady nepěstujeme malý piva ani v kantýně. […] Tamhle u sousedů na Slávii možná potřebujou ještě někoho menšího než Cháňu.“ Pak sice toto „malé pivo“ na stadion vpustil (a činil tak ještě dalšího půl roku), leč „výboři“ klubu nakonec rovněž usoudili, že nikoho „pod míru“ potřebovat nebudou.


U sousedů na Slávii 172 cm vysokým mladíčkem nepohrdli. Vypozorovali talent, který v Pláničkovi dřímal, a podepsali. Za 800 Kč tak od Bubenče koupili možná nejdražší „malé pivo“ na světě, zcela určitě však nejlepšího brankáře své historie a jednoho z nejskvělejších hráčů naší kopané vůbec.

František Plánička


Řeč čísel


Plánička byl fenomén, nad jehož schopnostmi žasli diváci po celém světě. Noviny pěly ódy na jeho výjimečný brankářský um, útočníci odcházeli ze hřiště celí špatní z toho, jak je „Planika“ vychytal i v těch nejvyloženějších šancích. V zájmu zdůvěryhodnění podobných superlativů přidejme něco málo statistiky: Plánička chytal v 1253 utkáních, v nichž inkasoval 1073 branek, což činí průměr 0,86 gólu na zápas. Vzhledem k tomu, že tehdy neexistovaly propracované defenzivní systémy a celé týmy se nezakopávaly před vlastní šestnáctkou tak jako dnes, ba naopak se hrávalo na pět útočníků střílejících jako u Verdunu, zní tato informace jako pokračování Jiráskových Starých pověstí českých. Čísla však nelžou, Plánička je měl přesně takováto.


Ani následující odstavec nepochází z Jiráskova pera, pouze odráží holá fakta. Plánička pobíral měsíční plat 1200 Kč, až v závěru kariéry si polepšil na 2800 Kč. K tomu bral prémie ve výši 200 Kč za výhru v lize, 1000 Kč za výhru nad Spartou, o něco více při úspěchu ve Středoevropském poháru a pár tisíc coby podpisový bonus při prodloužení smlouvy.


Jistě, měl vyšší plat, než činil tehdejší celostátní průměr, stejně se ale člověk v porovnání s dneškem, kdy i průměrní borečci ze 3. ligy pobírají mnohonásobně víc, neubrání hořkému úsměvu. Do toho pracoval na osobním oddělení Všeobecného penzijního ústavu, a jelikož tam měl o 230 Kč méně než předtím u soustruhu, klub mu rozdíl doplácel. A při cestách za klubovými či reprezentačními povinnostmi do zahraničí si musel brát dovolenou…

Plánička před svým vozem


Pláničkův styl


Než abych se snažil jinými slovy vyjádřit to, co popsali mnozí autoři Pláničkových medailonků, nechám napřed hovořit obránce L. Ženíška, jenž před ním odkopal více než 300 zápasů: „Kromě přirozeného nadání to byla příkladná poctivost v přípravě, maximální soustředěnost při zápase a blesková reakce na každou situaci. Franta téměř vždycky věděl už napřed, co útočník v dané situaci provede. […] Bylo velmi těžké Frantu překvapit. Vždycky byl připraven. Dalším velkým kladem byla jeho fyzická připravenost. Měl velkou sílu v rukou. Nepamatuji se, že by Frantovi vypadl míč. I když byl mokrý, ani se mu v rukou nepohnul. Jako by jej svíraly kleště. Pověstná byla Pláničkova pružnost, výslednice vzorné životosprávy a tuhého tréninku. Franta byl znamenitý sprinter. Když jsme běhali stovku na čas, byl vždy mezi prvními. V tréninku se nenašla disciplína, v níž by nevynikal. A byl snad jediným hráčem mužstva, o kterém byl Dědek (tj. trenér John Madden, pozn. autora) přesvědčen, že se nikdy neuleje.“


Plánička byl prototypem vzorného profesionála. Nekouřil, nepil (ani malé pivo), na tréninku si přidával, s oblibou na sebe nechal hodinu střílet ze všech pozic a úhlů, což pak zúročil v utkání samotném. Na jedno ligové (s Bohemkou), dost důležité, jak říkal, si odskočil od svatebního stolu…


Jeho doménou byla robinsonáda čili skok po míči, zákrok, který u nás na začátku století jako první předvedl Angličan Robinson a který Plánička dovedl k dokonalosti. Zajímavé bylo, že balony chytal holýma rukama – prý by v rukavicích ztratil cit – a z velké části „do koše“. Téměř každý však „špendlil jak motýla“, jak by řekl Vlasta Burian.


Vůbec se nerozpakoval vrhat se protihráčům hlava nehlava pod nohy. Že si z těchto střetů odnesl řadu zranění, snad ani není třeba podotýkat. Vyražené zuby, otřesy mozku, zlámaná žebra, to byly důsledky Pláničkova hašení nebezpečí v podobě soupeřových šancí. Hlavně však stovky vyražených či lapených střel, stovky zmařených šancí a výher ve zdánlivě ztracených duelech. „Naše zázračné mužstvo už není zázračné, zázračný je jen jeden fotbalista – František Plánička,“ oslavoval výkon čs. gólmana, jenž znemožnil střelce slavného rakouského Wunderteamu, vídeňský tisk. „Plánička byl ohromný, za kolik mu jen vděčí jeho mužstvo,“ přidal se jindy tisk italský. „Plánička – nejlepší brankář, jakého kdy Anglie viděla,“ básnil pro změnu ten ostrovní. Celý svět nám toto „malé pivo“ záviděl, pivaři, vinaři, pijáci whisky i abstinenti.

Zápas s Brazílií na mistrovství světa ve Francii roku 1938 dochytal se zlomenou rukou


I se zlomenou rukou


O slavném prvním mistrovství světa v roce 1934, na němž podával nadpozemské výkony, píšeme na jiném místě tohoto čísla. Čtyři roky poté narazil náš tým na šampionátu ve Francii ve čtvrtfinále na Brazilce. I po 120 minutách to bylo 1:1, a poněvadž se penalty tehdy nekopaly, o postupu měl rozhodnout nový duel. Do něj ale Plánička nenastoupil. V tom předchozím, v němž opět zachytal přímo závratně, utrpěl po střetu s Perraciem frakturu loketní kosti. Přesto s tímto zraněním dochytal zbytek zápasu, tj. 35 minut…


Tento jeho 73. reprezentační duel (většinu z nich odehrál s kapitánskou páskou), nepočítáme-li propagační mač zkraje září, byl i jeho posledním oficiálním zápasem vůbec. Pak už chytal jen za „staré pány“ Slávie, a to stejně obětavě jako zamlada.


Ten úplně „poslední hvizd“ uslyšel 20. července 1996…


„Kopanou jsme žili, milovali jsme ji, obětovali jí vše. Proslavit svou vlast bylo naší největší radostí, pýchou a snad se budete divit, i největší odměnou,“ bilancoval po letech dobu, kdy náš fotbal patřil mezi nejlepší a on sám byl úplně nejlepší. Prostě Zázračný brankář. Nebo prostě zázrak?


Článek vyšel v měsíčníku který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.