Zázraky, kolotoče a prach dalekých cest

Není to ještě tak dávno, co vitríny kuchyňských kredencí zdobívaly památky z poutí - perníková srdce, papírové růže, svaté obrázky…


Tradice poutí je u nás velmi starobylá, jejich konání se vázalo ke konkrétním datům různých církevních svátků. Atrakce, které poutě doprovázely, patřily společně s oslavami posvícení k nejoblíbenějším lidovým radovánkám. Podstata poutí, jak samo jejich označení napovídá, leží ale v něčem jiném: v putování.

Věk u poutníků nehraje žádnou roli


Lidé různých kultur a v různých částech světa měli od nepaměti ve zvyku navštěvovat místa, která byla nějakým způsobem, ať už historicky nebo symbolicky, spojena s počátky jejich víry či s působením jejich vůdců, učitelů, proroků. Lidé putovali na hory, k pramenům řek či do posvátných hájů a měli tato místa v úctě. Pro hinduisty má takový význam řeka Ganga, pro starozákonní Židy hory Oreb a Sion, pro muslimy Mekka.


Patrně nejvíce se ovšem tento zvyk rozšířil v křesťanství. V jeho počátcích to byly především zbožné pouti do Svaté země, tedy návštěva Jeruzaléma a dalších míst spjatých se životem Ježíše Krista, brzy ale také místa spojená s působením či smrtí apoštolů a ostatních světců. Putovalo se do Říma, k uctění památky svatých Petra a Pavla, či do španělského Santiaga de Compostela, ke hrobu apoštola Jakuba Většího.


Takové poutě byly při středověkém způsobu cestování samozřejmě dosti náročné i nebezpečné, a dostupné jen omezenému počtu věřících. Proto se vedle těchto „velkých“ poutí začaly v jednotlivých zemích rozvíjet také domácí poutní tradice. U nás jsou takovými národními poutními místy například Stará Boleslav, moravský Hostýn, Svatý Kopeček u Olomouce či Svatá Hora u Příbrami. Přibývaly ale i poutě místního významu jako Kájov na Českokrumlovsku, Lomec na Strakonicku, valašská Zašová a velké množství dalších. Věřícím se doporučovalo navštěvovat ve výroční den svátku některého světce kostel jemu zasvěcený, kde se konala poutní mše. Tak je vedle slavných poutních chrámů vlastně každý katolický kostel jednou v roce „poutním místem“ a v kdejaké vsi se proto stále ještě slaví pouť.

Svatý Hostýn je stále místem častých poutí


Co bylo příčinou dávné obliby poutí? Především to byly důvody duchovní povahy - poutník se během cesty modlí, rozjímá a obětuje námahu a nepohodlí své víře. Za druhé tu byl rozměr společenský - poutě jsou příležitostí setkávání lidí z různých obcí a míst, často i značně vzdálených. A konečně také psychologická stránka věci - poutě jsou srozumitelným symbolem cesty lidského života, s jeho radostmi, obtížemi, překážkami a cílem – místem věčného odpočinku. Poutní místo s duchovní posilou a stinným chrámem, často v blízkosti studánky či pramene, je svým způsobem obrazem nebe. A k tomu také patří veselost a radovánky – pouťové atrakce a pamlsky.


Máti Boží divy činí


Nejvíce známých poutních míst je zasvěceno Panně Marii. K nejslavnějším patři italské Loreto, Mariazell v Rakousku či francouzské Lurdy. Jejich vznik je často spojen s legendami a zázraky. V italském Loretu jsou například uchovávány části rodného domu Panny Marie, které sem byly přepraveny z judského Nazareta. Podle legendárního podání se tak stalo se zázračnou pomocí andělů. Renesanční architekt Bramante zapracoval pozůstatky tohoto domku do zdobné kaple, známé pak jako Svatá chýše. Její věhlas byl za barokních časů takový, že na různých místech Evropy vznikaly dokonce její kopie, pro věřící, kterým byla cesta do Itálie nedostupná. Nejznámější česká „Loreta“ se nachází v sousedství kapucínského kláštera na pražských Hradčanech a získala si zvláštní proslulost i tklivou melodií své originální zvonkohry.

Pražská Loreta upomíná na domek Panny Marie, jež andělé přenesli do italského Loreta


Také u nás bývají mariánská poutní místa spojena se zprávami o zázracích a zjeveních. Hostýnské poutě například připomínají zázračnou pomoc Panny Marie v bojích s tatarskými nájezdníky ve třináctém století. Na Svaté Hoře u Příbrami zase chovají dřevořezbu Madony, jejímž autorem prý byl mladý Arnošt z Pardubic (pozdější pražský arcibiskup a rádce Karla IV.) Měla být připomínkou zázračné ochrany Panny Marie, jíž se dostalo jednomu z Arnoštových předků v boji s přesilou loupežníků.


Většina poutních míst, velkých i malých, uchovává nějakou takovou konkrétní památku. Relikvii, obraz, sochu. Tyto památky pak bývají označovány buď podle typu proseb, s nimiž se pojí místní poutě, například obraz Panny Marie Dešťové na pražském Vyšehradě, nebo podle místa: mluví se o Madoně Roudnické, Panně Marii Kájovské a podobně. V lidovém prostředí tak někdy vznikla podivná a jinak nesrozumitelná slovní spojení. Obraz Panny Marie ze západočeského poutního kostela v obci Skoky dal například vzniknout rčení vyjadřujícímu údiv: „Panenko skákavá!“


Nedej zahynouti


Některé poutě a památky mají především místní charakter, jiné mívají význam celonárodní. Tak je tomu například v polské Čenstochové. V českých zemích je samozřejmě předním poutním místem pražský Svatovítský chrám s hrobem svatého Václava a dalších českých světců a králů.

Palladium zemí českých putovalo krátce po válce pražskými kostely


Od dávných dob je ale cílem poutníků místo Václavovy smrti, Stará Boleslav, kde byl též uchováván kovový medailon s plastickým obrazem madony, známý jako paládium (čili záštita) české země a národa. Legendární podání o něm vypravuje, že je byzantského původu a dostala jej kněžna Ludmila při svém křtu od Cyrila a Metoděje. Před smrtí jej pak věnovala svému vnukovi Václavovi (+ 929), který jej nosil na zbroji či na korouhvi v čele vojska.


To propojuje mariánský medailon s úctou k našim světcům i s dávnou staroslověnskou tradicí a velkomoravským Velehradem. Cesta z Prahy do Staré Boleslavi bývala oblíbenou poutní trasou a v baroku ji zdobilo 44 poutních kapliček, z nichž se však do dnešních dnů dochovalo jen několik. Tradice nicméně trvá a výrazně ožívá zejména o státním svátku 28. září, kdy se ve Staré Boleslavi koná svatováclavská národní pouť.


Duchovní aspekt poutí se často prolíná s vlastenectvím. „Měřit krajinu“ kroky vlastních nohou nejlépe pomůže pochopit význam pojmu „vlast“ a putování cestou duchovně „prošlapanou“ generacemi dávných předků je vstupem do proudu historie. To bylo zřetelné zejména za těžkých dob druhé světové války a německé okupace, kdy se slavné pouti ke kostelíku svatého Vavřinečka na Chodsku staly skutečnými demonstracemi národního odporu.


Všechno se to kroutí na Matějské pouti


Legendární zprávy o zjeveních a zázracích nebyly spojovány jen s mariánskou úctou, ale i s jinými světci a poutními místy - poutní kaple na hoře Říp připomíná zázračnou pomoc nebes českému vojsku v boji s vojskem německého krále Lothara III. roku 1126. Pouti do Sázavského kláštera zase směřovaly k divotvornému obrazu svatého Prokopa. Nad hrobem svaté Zdislavy v Jablonném došlo k mnoha uzdravením…

Matějská pouť na původním místě v pražských Dejvicích v roce 1934


Zázračná událost ostatně stojí i za vznikem Matějské pouti v Praze. Podle legendy byl prý český kníže Boleslav II. na lovu v šáreckém údolí napaden medvědem se žhnoucíma očima. V nejvyšší nouzi se knížeti zjevil bělovousý stařec, udeřil medvěda holí, a ten se rozplynul jako dým. Pak stařec Boleslavovi prozradil, že je apoštol Matěj a že onen medvěd byl ve skutečnosti zlý duch, který na sebe vzal zvířecí podobu, aby knížete zahubil. Potom stařec zmizel. Kníže dal z vděčnosti založit na místě, kde se to stalo, kostel zasvěcený svatému Matěji. O světcově svátku pak do kostela putovali lidé z okolí a po poutní mši se konaly bujaré veselice a proslulé trhy. Tato tradice se udržovala po celá dlouhá staletí. V moderní době se ovšem Matějské poutě od původního duchovního významu vzdálily obsahově i místně. Nejprve se stánky a atrakce přemístily do Dejvic a nakonec do prostoru výstaviště v Holešovicích, přičemž v éře socialismu nesměl být původní motiv veselice zmiňován. Po úpravách církevního kalendáře v sedmdesátých letech minulého století byl prozměnu církví přesunut svátek svatého Matěje z tradičního února na květen. Vznikl tak určitý zmatek, a mnozí lidé si proto už ani nespojují pojem Matějská pouť s putováním, ale jen s kolotoči a houpačkami, což je škoda.


Atrakce ovšem také patří k věci, a vždy k ní patřily! Zápisy pamětníků 19. století připomínají množství kramářských stánků, komediantských produkcí a ohromných houpaček o poutích v Praze a okolí. U Matěje nad Šáreckým údolím, na Vyšehradě, na Proseku, i jinde. Venkovské poutě zase vtahují do hry i jednotlivé domácnosti. Konají se slavnostní obědy, peče se tradiční pečivo. Lidé se navštěvují, hostí. Ještě v letech po druhé světové válce bylo zvykem, že lidé žijící na známých poutních místech nabízeli možnost noclehu a pohoštění poutníkům, kteří přijeli na místní pouť. Navazovaly se kontakty, vznikala přátelství.


K poutím zkrátka patří obojí, vážný motiv a obsah i prostá světská radost. Chybí-li jedno, jde o zábavu poněkud bezduchou, chybí-li druhé, jde o tradici vypreparovanou a neživotnou. Při pohřbech za starých časů hrála kapela cestou na hřbitov smutně, cestou ze hřbitova však vesele. Podobně je tomu i s tradicí poutí, k níž patří obojí, protože symbolizuje život. Časný i věčný.


Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.