Z Kobylis až ke hvězdám

Patrně největší osobnost naší pop-hudby, která si dokázala vytvořit a udržet image noblesního elegána. Člověk, který celý život rozdává radost druhým. Byl ale Karel Gott vždy hodný, poslušný hoch, anebo spíš rebel, který si dokázal prosadit vášeň k malování, cestu ke zpěvu i přesto to, že zklamal svého otce? Co vše stálo za tímto fenoménem, živou národní legendou spojující celé epochy?

Karel Gott ve svém bytě v Kobylisích v roce 1967


Pepík Janota měl mezi námi kobyliskými kluky, tedy aspoň těmi, kdo ho znali, docela zvláštní status. Byl sice úplně stejně obyčejný jako my všichni, ale vedle toho byl obdařen něčím, co ho od nás všech odlišovalo. Co způsobovalo, že ho část party obdivovala a záviděla mu, část jím naopak opovrhovala a neměla ho ráda. Dlouho jsem si nebyl jist, na kterou stranu se přiklonit. Důvod jeho neobyčejnosti totiž spočíval mimo něj. Nebylo to v jeho vlastnostech, síle či slabosti, chytrosti či hlouposti – ale kvůli Karlu Gottovi. Jejich maminky se znaly, a tak Pepík čas od času dostával košile či jiné svršky po hvězdě rostoucí právě do obří velikosti, neboť právě vrcholila šedesátá léta.


Severní pražské předměstí si svého slavného spoluobčana nevšimlo o mnoho dříve než zbytek republiky. Teprve když ve třiašedesátém získal prvního Slavíka, najednou to byl „náš Karel“. My, kluci víc než o dekádu mladší než on, jsme o něm ovšem věděli už dřív. Jak jinak, než přes Pepíka Janotu. Občas nás na něj upozornil na ulici nebo na koupališti, když jsme si šli za pětadvacetník koupit krajíc chleba s hořčicí a on stál ve frontě před námi. „Hele, támhleten kluk bude slavnej, dejte na mě, já se s ním znám!“ Moc nám to neříkalo, spíš jsme si mysleli, že se vytahuje.


Ale pozorovali jsme ho – a opravdu byl trochu zvláštní. Choval se... no prostě jinak. Asi tím, jak nám Pepík prozradil, že se sice učí v ČKD, ale po večerech chodí hrát do nějaké kavárny „dole v Praze“. A jako by z něj ten nám zatím utajený svět nočních podniků nějak tajemně prosakoval. Kdoví. V tom třiašedesátém to ale najednou vybuchlo. A Karel Gott se stal „argumentem“, který mě možná zachránil od polepšovny. Měl jsem totiž ve škole problémy. Základní devítiletá škola Náhorní 525 byla mezi dalšími dvěma kobyliskými devítiletkami vyhlášená. Naše družstva vyhrávala basketbal i fotbal – no prostě grázlové.

V Kobylisích 1. června 1963


A taky že jo. V osmé třídě jsem začal vydávat školní časopis. Jmenoval se Hromosvod. To sice nezní zvlášť marketingově přitažlivě, ale muselo to tak být, vznikl jako reakce na Blesk, který vydávala pionýrská organizace. Rozdíl byl v tom, že „ONI“ dávali Blesk zadarmo a zůstával žactvem nerozebrán, zatímco „MY“ jsme jej prodávali po padesátníku (dva chleby s hořčicí!) – a za hlavní přestávku byla třicítka výtisků rozmnožených na „ormigu“ pryč. Tak nám ho zakázali. A my jsme ho přesto „pokoutně vytiskli (na libeňském OV KSČ, kde jsme se vydávali za pionýry) – a průšvih byl na světě. Vypadalo to, že mě šoupnou do „ústavu“. Vážně to byl malér – i když „zlatá šedesátá“ pomalým (politickým) táním právě dotekla do své půli.


Maminka musela do školy, aby s ní můj zločin projednali. Ředitel se jmenoval se Khun a byl to rozumný člověk. Bývalý národní socialista, který se sice po převratu „přešupačil, ale nyní již začínal nasávat blížící se změnu poměrů. Nejprve mamince oficiálně sdělil stanovisko „sboru“: „Musíme vašemu synovi dát dvojku z chování a ředitelskou důtku.“ Ale pak změnil tón. Na důvěrný. A tehdy to přišlo: „Kolegyně sice tvrdí, že váš kluk roste pro šibenici, ale já bych to tak zle neviděl. Já mám tyhle divoké kluky docela rád. Vemte si: chodil k nám třeba Karel Gott, také to s ním často nebylo zrovna jednoduché – a podívejte, je z něj Zlatý slavík!“


Nevím, jestli to maminku uklidnilo. Ale když jsem pak večer zpoza dveří vyslechl její referát otci o návštěvě školy a když došla k téhle větě, nadmul jsem se jako holub. Pepík Janota od té chvíle patřil k mým nejoblíbenějším kamarádům. Pak jsem Karla Gotta „naživo“ viděl jen párkrát. Přiblížit se k hvězdám nebývá jednoduché. Více než čtyřicet let poté jsem byl přítomen, když od prezidenta Václava Klause dostal (v roce 2009) na Pražském hradě vyznamenání.


O Kobylisích však nepadlo ani slovo. Určitě ani netuší, že jsme vyrůstali ve stejné pražské čtvrti, že jsme chodili do stejné základky. A už vůbec ne, že mě svým způsobem zachránil před polepšovnou. Ale že se pro mě – jako pak pro statisíce jiných – stal jistým vzorem, to je mu jasné. Protože sama doba nás vedla k tomu, že jsme „byli připraveni“. A jak sám mistr říká:

Doma nad dopisy od fanoušků 5. června 1963


Když je žák připraven, učitel se dostaví


Alena Hájková


Karle, ještě jako dítě školou povinné jsi se přestěhoval s rodiči z rodné Plzně do Prahy, do vily v Okrouhlické ulici v Kobylisích. Tady jsi začal navštěvovat základní školu a rovnýma nohama jsi tak stanul na poměrně drsném předměstí velkoměsta. Jak na tebe zapůsobilo?


Lavice čtvrté třídy byly tehdy plné živlů, se kterými jsem se v Plzni nikdy nesetkal a které mi začaly proto ihned imponovat. Mým nejlepším přítelem se stal Olda Bukovanský. Okouzloval mě zpupností a nepoddajností, jaké jsem nebyl schopen. Někdy se celé dny neukázal ve škole, a v ty dny pro mě výklady u tabule i škola ztrácely význam.


Nejspíš jsi věděl, že v Kobylisích neprožiješ celý život. Nebo ne? Kdy ses poprvé vydal do světa?


Od dětství jsem toužil po cestování, přitahovala mě vůně dálek. Svůj první výlet směr Cínovec jsem podnikl právě se zmíněným spolužákem Oldou. Skončilo to sice neslavně hned poté, co nás oba našla promrzlé tehdejší SNB. Přesto jsem byl svému spolužákovi vděčný za to, že mi ukázal pevnost, odhodlanost i neohroženost. Základní vlastnosti, pokud se chce člověk kamkoliv dostat, byť jen na sever Čech.