Z Kobylis až ke hvězdám

Patrně největší osobnost naší pop-hudby, která si dokázala vytvořit a udržet image noblesního elegána. Člověk, který celý život rozdává radost druhým. Byl ale Karel Gott vždy hodný, poslušný hoch, anebo spíš rebel, který si dokázal prosadit vášeň k malování, cestu ke zpěvu i přesto to, že zklamal svého otce? Co vše stálo za tímto fenoménem, živou národní legendou spojující celé epochy?

Karel Gott ve svém bytě v Kobylisích v roce 1967


Pepík Janota měl mezi námi kobyliskými kluky, tedy aspoň těmi, kdo ho znali, docela zvláštní status. Byl sice úplně stejně obyčejný jako my všichni, ale vedle toho byl obdařen něčím, co ho od nás všech odlišovalo. Co způsobovalo, že ho část party obdivovala a záviděla mu, část jím naopak opovrhovala a neměla ho ráda. Dlouho jsem si nebyl jist, na kterou stranu se přiklonit. Důvod jeho neobyčejnosti totiž spočíval mimo něj. Nebylo to v jeho vlastnostech, síle či slabosti, chytrosti či hlouposti – ale kvůli Karlu Gottovi. Jejich maminky se znaly, a tak Pepík čas od času dostával košile či jiné svršky po hvězdě rostoucí právě do obří velikosti, neboť právě vrcholila šedesátá léta.


Severní pražské předměstí si svého slavného spoluobčana nevšimlo o mnoho dříve než zbytek republiky. Teprve když ve třiašedesátém získal prvního Slavíka, najednou to byl „náš Karel“. My, kluci víc než o dekádu mladší než on, jsme o něm ovšem věděli už dřív. Jak jinak, než přes Pepíka Janotu. Občas nás na něj upozornil na ulici nebo na koupališti, když jsme si šli za pětadvacetník koupit krajíc chleba s hořčicí a on stál ve frontě před námi. „Hele, támhleten kluk bude slavnej, dejte na mě, já se s ním znám!“ Moc nám to neříkalo, spíš jsme si mysleli, že se vytahuje.


Ale pozorovali jsme ho – a opravdu byl trochu zvláštní. Choval se... no prostě jinak. Asi tím, jak nám Pepík prozradil, že se sice učí v ČKD, ale po večerech chodí hrát do nějaké kavárny „dole v Praze“. A jako by z něj ten nám zatím utajený svět nočních podniků nějak tajemně prosakoval. Kdoví. V tom třiašedesátém to ale najednou vybuchlo. A Karel Gott se stal „argumentem“, který mě možná zachránil od polepšovny. Měl jsem totiž ve škole problémy. Základní devítiletá škola Náhorní 525 byla mezi dalšími dvěma kobyliskými devítiletkami vyhlášená. Naše družstva vyhrávala basketbal i fotbal – no prostě grázlové.

V Kobylisích 1. června 1963


A taky že jo. V osmé třídě jsem začal vydávat školní časopis. Jmenoval se Hromosvod. To sice nezní zvlášť marketingově přitažlivě, ale muselo to tak být, vznikl jako reakce na Blesk, který vydávala pionýrská organizace. Rozdíl byl v tom, že „ONI“ dávali Blesk zadarmo a zůstával žactvem nerozebrán, zatímco „MY“ jsme jej prodávali po padesátníku (dva chleby s hořčicí!) – a za hlavní přestávku byla třicítka výtisků rozmnožených na „ormigu“ pryč. Tak nám ho zakázali. A my jsme ho přesto „pokoutně vytiskli (na libeňském OV KSČ, kde jsme se vydávali za pionýry) – a průšvih byl na světě. Vypadalo to, že mě šoupnou do „ústavu“. Vážně to byl malér – i když „zlatá šedesátá“ pomalým (politickým) táním právě dotekla do své půli.


Maminka musela do školy, aby s ní můj zločin projednali. Ředitel se jmenoval se Khun a byl to rozumný člověk. Bývalý národní socialista, který se sice po převratu „přešupačil, ale nyní již začínal nasávat blížící se změnu poměrů. Nejprve mamince oficiálně sdělil stanovisko „sboru“: „Musíme vašemu synovi dát dvojku z chování a ředitelskou důtku.“ Ale pak změnil tón. Na důvěrný. A tehdy to přišlo: „Kolegyně sice tvrdí, že váš kluk roste pro šibenici, ale já bych to tak zle neviděl. Já mám tyhle divoké kluky docela rád. Vemte si: chodil k nám třeba Karel Gott, také to s ním často nebylo zrovna jednoduché – a podívejte, je z něj Zlatý slavík!“


Nevím, jestli to maminku uklidnilo. Ale když jsem pak večer zpoza dveří vyslechl její referát otci o návštěvě školy a když došla k téhle větě, nadmul jsem se jako holub. Pepík Janota od té chvíle patřil k mým nejoblíbenějším kamarádům. Pak jsem Karla Gotta „naživo“ viděl jen párkrát. Přiblížit se k hvězdám nebývá jednoduché. Více než čtyřicet let poté jsem byl přítomen, když od prezidenta Václava Klause dostal (v roce 2009) na Pražském hradě vyznamenání.


O Kobylisích však nepadlo ani slovo. Určitě ani netuší, že jsme vyrůstali ve stejné pražské čtvrti, že jsme chodili do stejné základky. A už vůbec ne, že mě svým způsobem zachránil před polepšovnou. Ale že se pro mě – jako pak pro statisíce jiných – stal jistým vzorem, to je mu jasné. Protože sama doba nás vedla k tomu, že jsme „byli připraveni“. A jak sám mistr říká:

Doma nad dopisy od fanoušků 5. června 1963


Když je žák připraven, učitel se dostaví


Alena Hájková


Karle, ještě jako dítě školou povinné jsi se přestěhoval s rodiči z rodné Plzně do Prahy, do vily v Okrouhlické ulici v Kobylisích. Tady jsi začal navštěvovat základní školu a rovnýma nohama jsi tak stanul na poměrně drsném předměstí velkoměsta. Jak na tebe zapůsobilo?


Lavice čtvrté třídy byly tehdy plné živlů, se kterými jsem se v Plzni nikdy nesetkal a které mi začaly proto ihned imponovat. Mým nejlepším přítelem se stal Olda Bukovanský. Okouzloval mě zpupností a nepoddajností, jaké jsem nebyl schopen. Někdy se celé dny neukázal ve škole, a v ty dny pro mě výklady u tabule i škola ztrácely význam.


Nejspíš jsi věděl, že v Kobylisích neprožiješ celý život. Nebo ne? Kdy ses poprvé vydal do světa?


Od dětství jsem toužil po cestování, přitahovala mě vůně dálek. Svůj první výlet směr Cínovec jsem podnikl právě se zmíněným spolužákem Oldou. Skončilo to sice neslavně hned poté, co nás oba našla promrzlé tehdejší SNB. Přesto jsem byl svému spolužákovi vděčný za to, že mi ukázal pevnost, odhodlanost i neohroženost. Základní vlastnosti, pokud se chce člověk kamkoliv dostat, byť jen na sever Čech.

Doma v Kobylisích 3. čevna 1963


Když ti bylo asi patnáct, objevil si v sobě umělecké sklony. Přijetí na UMPRUM ti tehdy nevyšlo, což tě ale neodradilo, abys namaloval mnoho obrazů.


Moje první téma byl velký pohřeb zpracovaný olejem na plátně, kde jsem sám sebe vykreslil jako hráče na křídlovku. Otci nejen přišlo to téma depresivní, ale především se mu nelíbilo, že bych se vydal tvůrčím směrem. Představa, že by se nevyučil pořádnému řemeslu, byla pro tatínka nemyslitelná. Maminka pro mě naopak měla větší pochopení.


Při zkoušce na Umprum jsem dostal za úkol namalovat starou odřenou botu, o které jsem vůbec netušil, jak moc změní můj život. Právě proto, že mě na školu nepřijali. Rád maluji dodnes. Je to pro mě nejen inspirace, ale také relax, který je v tvrdém šoubyznysu potřebný. Je to také neustálá připomínka určité vyváženosti, protože nejen na obraze musí být vše v rovnováze.


První láska ale pokud vím nebyla z Kobylis, ale opět ze západních Čech, z Chebu, že?


Bylo mi patnáct a něžný cit k dívce jménem Vlasta natropil v mém srdci velký zmatek. Měla způsoby a chování, které byly podle mě ideální pro manželství. Já jsem jí tehdy neřekl, že jsem učeň, ale předstíral jsem, že se věnuji filmovému a divadelnímu herectví. Ztotožnil jsem se s hercem Oldřichem Novým, který pro mě už tehdy byl vrcholem mužské dokonalosti. Nakonec jí ale kamarádi prozradili, kdo jsem, a láska byla pryč.

Gottův dům v Okrouhlické ulici v Praze - Kobylisích (1967)


Vždycky jsi byl známý jako galantní a pozorný muž. Lze tyto vlastnosti získat výchovou, nebo nám jen dnes chybí ty správné vzory? A jsou vzory vůbec důležité?


Samozřejmě, že jsou. A samozřejmě, že vzory a výchova začínají u rodičů. Je důležité, aby člověk již od malička chtěl být noblesní, aby se chtěl krásně vyjadřovat, aby pokládal za přirozené zdvořile jednat s lidmi. Ale není to jen věc rodičů nebo školy, trochu to v člověku nějak musí být. Podle toho si své vzory vybírá. Už jako kluk pak asi bude ve filmech či v divadle obdivovat určitý – a ne jiný – typ herců, protože se od nich může učit, jak se chovají, jak jednají s ženami.


Je to jednoduché. Když mě film nebo kniha zaujmou, pak se chci podobat hrdinovi, kterého obdivuji. Třeba nechodit ošuntělý, ale někam vejít a udělat dojem. Mluvit tak zajímavě a hezky, aby mi lidé začali naslouchat. Když něco doopravdy chci, tak se vždycky objeví cesta, jak toho dosáhnout. Když žák je připraven, učitel se dostaví.


A ty tvoje vzory?

Už jsem o tom mluvil: Jako klukovi se mi líbil šarm Oldřicha Nového, okouzloval mě způsob, jak oslovoval ženy, jak to s nimi uměl. Ale to není o umění jako takovém, je to především o stylu. Třeba Jean Gabin nebo Rudolf Hrušínský. To byli lidé, kteří vůbec nehráli. Oni vůbec nemuseli hrát. Jejich tvář hovořila a člověk se domýšlel. V umění vůbec je dobré nechat diváka nebo posluchače se domýšlet. Je třeba nechat mu prostor pro fantazii, aby přemýšlel, co tím chtěl skladatel, básník nebo malíř říct. Kouzlo skutečného umění spočívá právě v té nedokončenosti, v té touze porozumět mu. Nesmí být přímočaré jako oznámení nějaké zprávy.


Je tomu tak i ve vztahu mezi mužem a ženou?


Určitě. Přitažlivé napětí mezi nimi může být trvalé – když zůstává mnohé nedořečeno a zahaleno tajemstvím.

Karel Gott ve svém bytě v Kobylisích 2. června 1963


Takže štěstí přeje připraveným?


Je to tak, jak říkám: Když je žák připraven, učitel se dostaví. Jako kluk jsem si nejprve přál být Tarzanem. Jenže se mi ale nepodařilo dostatečně vymakat svaly, tak jsem se rozhodl jít cestou šarméra typu Oldřicha Nového. S tím rozdílem, že neříkám: Zavřete oči, odcházím…, ale: Zůstávám...


Mnoho lidí od svých vzorů očekává, že i v soukromí jsou stejné jako na pódiu nebo ve filmu.


Zpěvák nebo herec může často vyvolat dojem, že každá žena při setkání s ním prožije něco úžasného. Jenže ve skutečnosti je to obvykle tak, že jenom textař nebo scénárista někomu prostě napsal text, který ženy okamžitě chytí za srdce. A pak se stane, že toho herce či zpěváka někde potkají a ukáže se, že je to normální člověk jako každý jiný, jen se umí více či méně lépe vyjadřovat a ví, jak zaujmout. To může přinést těžký okamžik. Anebo také ne. Pokud mohu soudit podle toho, jak o mě mluví všechny ženy, které jsem poznal, tak bych měl být spokojen. Žádná mě nepomlouvá, ať už jsme se rozešli jakkoliv. S tím pocitem se mi hezky žije a mohu se dívat lidem do očí.


Celý život děláš lidem radost. Co dělá radost tobě?


Radost pro mě je, že se daří to, čím se zabývám, a tím vlastně dělám i radost druhým. Jsem rád, že nejsem na světě zbytečný, že jsem něco platný. Na mém zpívání je to ostatně vidět nejlépe. My zpěváci a hudebníci máme to štěstí, že hned po vystoupení a většinou už přímo v jeho průběhu nám lidé projeví nadšení, pocítíme okamžitou odezvu publika. To je nádherný pocit. Sochař třeba vytvoří sochu, ale nedozví se okamžitě, zda a kolik radosti udělala. Není u toho, když jeho dílo bezprostředně působí.

Karel Gott se svými obrazy


Ne vždy se ale daří...


Samozřejmě. A když se nedaří, uvnitř se přímo trestám a bičuji, ale naoko jsem nad věcí. To je jako v pokeru. Je to dáno už mou profesí. Mým úkolem je v přesně danou dobu vstoupit na jeviště, a lidi pobavit bez ohledu na to, jak se momentálně cítím.


A nemělo by to tak být i v běžném životě?


To už by byla škola diplomatů. V běžném životě naopak musí člověk ukázat, že umí reagovat, že se umí rozzlobit, bránit se. Jinak by ho měli za hloupého naivku. Rozlišuji, co je v životě důležité, a co ne.


Jak?


To je věcí zkušeností a odhadu. Zkušeností ostatně není nikdy dost. Někdy si říkám, že už jsem se leccos naučil, a pak znovu vletím do pasti a udělám chybu, ze které se sice zase poučím, ale ta následující past vypadá zase úplně jinak. Ale to je právě na životě to krásné. Všechno je neopakovatelné. A svým způsobem je člověk stále na začátku. A měl by mít kdesi v sobě stále překvapené oči dítěte.

Máš ovšem pověst dokonalého profesionála, který, což není v tomto oboru zcela běžné, umí dobře vycházet se svým okolím. V čem spočívá toto umění?


V přirozenosti. A ta je člověku daná. Vykalkulovaná falešná diplomacie se rychle pozná. Jak a s kým jednat, je u mne věcí citu. Na každého nelze jít stejně. Důležité je odhadnout lidi předem.


Intuice?


Asi. A jistá zkušenost. A zájem o jiné, než jen o sebe. Nechám toho druhého mluvit a snažím se přeladit se na jeho frekvenci, pochopit ho. Přitom samozřejmě dávám najevo, že také mám svůj názor, že s ním nechci vycházet za každou cenu. Ale ne vždy to vychází. Jsou lidé, kteří mě nenávidí, aniž bych se s nimi setkal. Sami ani nevědí proč. Lidé, kteří vyzařují silnou auru a mají osobnost, často vyvolávají u jedněch respekt a u druhých nenávist. To nemá nic společného se závistí. Oni jen cítí tu sílu a vadí jim jiná frekvence naladění.

Ale na tom není nic strašného. Strašné je, když je člověk všem lhostejný. Když o něm nepřemýšlejí. Když říkají, že jim takzvaně nevadí. Tam není nic, žádná síla, o kterou se člověk může opřít. Ti, kteří něco dokázali, se z podstaty věci vždycky setkávali s rozporuplnými reakcemi. Lidé je buď nesnášeli, nebo milovali. A jen někteří se z toho dokážou poučit. Protože když je žák připraven...


Článek vyšel v měsíčníku MY 4/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.