Z uprchlíka poradcem prezidentů

Mimořádný politik, historik a publicista Josef Kalvoda plul celý život – doma i v emigraci – proti hlavnímu proudu. Nejspíš i proto se o něm příliš nemluví.


Byl jednou z nejpozoruhodnějších osobností poúnorové emigrace. Širší veřejnosti není příliš znám nejen proto, že čtyřicet let mohl publikovat jen v exilových nakladatelstvích. Ale ani v polistopadové éře nepatřil ke zrovna protežovaným autorům. Letos 15. ledna si připomínáme Kalvodovy nedožité devadesáté osmé narozeniny.

Profesor Josef Kalvoda


Co bylo příčinou jeho neoblíbenosti u před i polistopadových vládců? Nabízí se, že to byl především jeho nekompromisní vztah k historické pravdě, kterou ve svých přednáškách, článcích a knihách hájil, vhod či nevhod, bez ohledu na to, zda zapadala do konstrukcí elit na obou stranách železné opony.


Pro kritický vztah k Masarykovi a Benešovi, kterým dával za vinu podporu bolševické revoluce v Rusku a zradu našich legií doprovázenou intrikami a korupcí, narážel na nepochopení i v americkém exilu, který z velké části Masaryka nekriticky uctíval. V zásadním sporu mezi ministerským předsedou Karlem Kramářem a TGM o charakter nově zrozeného Československa stál jako historik spíše na straně Kramářově. To pochopitelně vyvolalo nelibost i v polistopadové Praze, pro niž se Masaryk (coby „předobraz“ Václava Havla) stal jednou z ikon nového režimu. Katolík Kalvoda byl navíc kritický i vůči Havlovu volnomyšlenkářství a levicovému liberalismu.


Pevný základ


Postoj pevně zakořeněný ve vlastenectví a křesťanské tradici vycházel u Kalvody ze vztahu k rodné půdě a českému venkovu. Narodil se v roce 1923 v Malči u Chotěboře ve východních Čechách. Jeho otec Jan byl chalupník. Matka Marie pomáhala manželovi v hospodářství a starala se o děti – Josefa a jeho o dva roky starší sestru Stanislavu.


V letech, kdy jinými dětmi zmítá puberta, se Josef (v rozporu s otcovými záměry učinit ze syna hospodáře) začal hlouběji zajímat o dějiny, politiku a filozofii. Ve třinácti letech, dva roky před Mnichovem, vstoupil do Sdružení katolické mládeže. Během války – tedy ještě před dosažením dospělosti – byl aktivním členem ilegálního společenství vedeného knězem

Pavlem Křivským, účastnil se tajných schůzek a přednášek o filozofii, historii a teologii a současně pomáhal místní odbočce vojenské odbojové organizace Obrana národa.


Po válce se stal členem Československé strany lidové (ČSL), jakkoli nesouhlasil s centralistickým postojem strany vedené Janem Šrámkem. Na schůzích a veřejných shromážděních odvážně vystupoval proti k moci se deroucím komunistům a snažil se prosazovat myšlenky katolické sociální nauky jako alternativy vůči jak socialismu, tak liberalismu.


Jaký div, že po únorovém převratu byl již 15. března 1948 převezen do vazební věznice v Kutné Hoře a obviněn z protistátní činnosti. Po pětiměsíčním vazebním vyšetřování byla na něho podána žaloba, díky přímluvě předsedy Národního výboru v Malči byl však z vazby v červenci propuštěn. Soudní jednání bylo stanoveno na listopad. Mladý muž po vazební zkušenosti věděl, co by ho čekalo. Proto na „spravedlnost“ nečekal a v noci z 8. na 9. listopadu 1948 přešel na Chodsku státní hranici.


Z pracovitého uprchlíka...


V německých uprchlických táborech v Murnau a Ludwigsburgu se hned zapojil do veřejné činnosti. V Murnau spoluzakládal Sdružení katolické mládeže v exilu. Po odchodu do Norska, kde pobýval v letech 1949-1951, se v listopadu 1951 vystěhoval do USA. Začínal od píky jako dělník u obráběcích strojů. Při zaměstnání absolvoval bakalářské studium oboru historie a politologie. Vzdělání dokončil v roce 1960 na prestižní Kolumbijské univerzitě doktorátem z veřejného a ústavního práva. Úctyhodný výkon na muže, který při příchodu do USA uměl anglicky jen pár slovíček. Jako pedagog pak působil na třech vysokých školách.


Život ve vlasti však sledoval dál a v míře, v jaké to bylo možné, se jej snažil ovlivňovat. Často i proti vůli exilových předáků. Pro nesouhlas s pasivitou a oportunismem vůdčích reprezentantů a předních funkcionářů opustil exilovou ČSL. V roce 1954 se stal místopředsedou a následně i předsedou českého Křesťansko-demokratického hnutí v exilu (KDH), stojícího v opozici vůči lidové straně i Radě svobodného Československa.


Jako představitel KDH sestavil a podal memorandum vládě a Kongresu Spojených států s návrhem na účinné vedení studené války, jemuž se dostalo významného uznání - prezentace na jednání zákonodárců. Usiloval o sjednocení emigrantských politických skupin stojících v opozici proti Radě svobodného Československa a do jisté míry tedy i proti rozhlasové stanici Svobodná Evropa.

Josef Kalvoda v 60. letech


... spolupracovník amerických prezidentů


V roce 1964 se aktivně účastnil prezidentské volební kampaně senátora Barryho Goldwatera (prezidentem byl nakonec zvolen Lyndon Johnson), později i úspěšné senátorské kampaně senátora Jesse Helmse a také obou vítězných prezidentských kampaní Ronalda Reagana. Právě díky němu měl jako jeden ze zahraničně politických poradců Republikánské strany přístup i do přísně střežených historických archivů Bílého domu, odkud čerpal informace týkající se americké politiky vůči Československu. V sedmdesátých a osmdesátých letech publikoval i na základě těchto poznatků mnoho významných článků v exilovém tisku. Psal do chicagského Nedělního hlasatele, torontských Našich hlasů i mnichovské Národní politiky.


Při krátkých návštěvách Prahy v devadesátých letech kritizoval absenci vlastenectví a příklon k bezbřehému liberalismu. Těžce se smiřoval i s tím, že na Staroměstském náměstí nebyl znovuobnoven Mariánský sloup a veřejně se angažoval za jeho vystavění v původní podobě.


Nikdy se nebál jít svou vlastní cestou, ačkoli se ne vždy shodovala s míněním aktuální většiny. Kde k tomu ve svém nelehkém životě bral sílu? Vysvětluje to úryvek z jeho soukromé korespondence: „Je třeba prosit Boha, aby nás zbavil iracionálních podvědomých a nevědomých strachů. Strach je naším největším nepřítelem. Je třeba jej přemoci zdravým rozumem (analysou, že není nic, čeho bychom se mohli bát), silou vůle a modlitbou.“


Josef Kalvoda zemřel 8. března 1999 v americkém Hartfordu, aniž se dožil většího – a bezpochyby zaslouženého – zájmu o své dílo a poselství.


Článek vyšel v měsíčníku MY 1/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.