Za své verše ručil životem

Aktualizace: lis 20

Zdeňku Rotreklovi, tomuto svéráznému básníkovi a nepokořenému politickému vězni, by dnes bylo rovných sto let.

Zdeněk Rotrekl


Jen si to zkuste představit. Vyjedete do bůhvíkolikátého patra paneláku, který je stejný jako desítky jiných okolo a vlastně jako všechny takové po celém světě. Zazvoníte, otevře vám krásná vetchá paní a zavede vás dovnitř. První, co vás uhodí do očí, jsou prastaré, mnohdy ještě barokní malby v původních zdobných rámech. Kde? Na těch panelových stěnách. Nevkusně prakticky si pomyslím, jak se asi ty těžké obrazy udrží v tom slepeném betonovém blátě, ale tato otázka mne vzápětí opustí. Vstupujeme do čehosi, čemu se říká obývák, ale mně na jazyk přichází jen slovo salón. Nádherně intarzovaný, rovněž barokní či jen o málo mladší nábytek, komoda, křesla s poněkud již osezeným polstrem, stůl se zahnutýma nohama jako by se chystal vzlétnout. Pryč z toho šedivého předměstského obludária. A uvnitř toho trochu shrbeně – jak by ne, je mu tou dobou už tři čtvrtě století, a co všechno v něm zažil – usměvavý básník Zdeněk Rotrekl. Píše se rok 1995 a já mu jménem nakladatelství Melantrich přijíždím nabídnout vydání jeho nové sbírky Cestovní klínopis. Vyšla od toho okamžiku za pár měsíců, s krásnými kresbami Jaroslava Šerých. Ani jeden ze jmenovaných už bohužel není mezi námi. Zdeněk Rotrekl (narozen 1. října 1920) odešel z tohoto trnitého pozemského bytí ke svému Pánu 9. června 2013. Jeho dopisy opatruji jako pilíře, držící mi nad hlavou chátrající střechu světa.

Jeho sbírky musely vycházet v zahraničí nebo samizdatem


Nemluvný cestář necesty


„Nemluvný cestář necesty / ovzduším tlení přidušený / ostřicí doby ostřil krok /každičkým hnutím zraňovaný.“ To jsou strofy z básně Etika ze sbírky Kamenný erb, která vyšla roku 1944 a vztahuje se tedy k ovzduší protektorátu, nacismu a války. Platí to však o celém Rotreklově životě. Po maturitě byl totálně nasazen, z oné Maschinenfabrik (podle níž nazval jednu kapitolu svých pamětí), nakonec uprchl a musel se skrývat. Kdosi jej totiž udal, že „sabotuje hrdinné úsilí Říše”.


Po druhé světové válce zahájil studium na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Studoval filozofii, historii, sanskrt a dějiny umění. Za svou činnost ve Svazu vysokoškolského studentstva byl v roce 1948 vyloučen ze studií. Dne 14. dubna 1949 byl zatčen, 17. listopadu 1949 (fatální datum, přesně dekádu vzdálené od opletalovských událostí) ve vykonstruovaném procesu s vysokoškolskými funkcionáři mu prokurátor navrhl trest smrti, rozsudek soudu zněl doživotí. Ve vězení strávil třináct let (Bory, Leopoldov, uranové doly Bytíz). 10. května 1962 byl na amnestii propuštěn s desetiletým podmínečným trestem a pracoval jako osvětlovač brněnských výkopů. Roku 1968 byl občansky rehabilitován a bylo mu umožněno dokončit studia filosofie. Stal se redaktorem časopisu Obroda, jímž byl až do roku 1969. Pak opět spadla klec a Rotrekl se na dalších dvacet let znovu stěhoval do vnitřního exilu, k samizdatu, na jehož vydávání se aktivně podílel. Po listopadu 1989 se s aktivitou, jakoby nastřádanou za léta vynuceného mlčení, pustil do veřejné činnosti, zejména na poli literárním. Byl zakládajícím členem Syndikátu českých novinářů, Obce moravskoslezských spisovatelů a Konfederace politických vězňů. Ve svrchu zmíněném roce 1995 byl ten pán, co seděl na barokním sofa v dusnu paneláku, už i čestným občanem města Brna.

Rotrekl nepsal jenom básně, ale věnoval se i umění teoreticky


Ráj pozemských hovad


V Katolickém týdeníku č. 2005/43 byl tázán na povahu své filosofie. Na redaktorova slova „Básník má ze své podstaty jistě blízko k těm,velkým´ slovům jako Bůh, modlitba, život, věčnost, smrt. Vy před těmito slovy nemusíte mít ostych“ Rotrekl odpověděl: „Kdysi jsem napsal dokonce sbírku Modlitby k životu věčnému. František Halas se na mne podíval a povídá: „Pane Rotrekl, každé to slovo - modlitba, život, věčnost - to jsou tak velké pojmy…“ a mluvili jsme o nich až do rána. Taková slova jako vlast, národ, ta člověk slyší dnes jedině v kostele, nikde jinde. To by stálo za úvahu, jak se neexistence těchto pojmů podepsala na našem současném národním marasmu. Vždyť to jsou slova, za která generace našich předků mnohdy položily i životy.“


V jiném rozhovoru, pro iDnes v lednu 2010, odpovídá na dotaz po jeho cestě k Bohu svou typickou metaforou, citací z básně ze 70. let: „Od počátku / miluji tento svět se znamením ryby / je-li to milost, nevím / je-li to zasloužené, nevím.“


Na otázku, proč jej nezvábily ideály komunismu jako ráje rovnosti a bratrství, odpověděl se svou typickou přímočarostí, a – dovolíte-li – také trochu hubatostí: „Žádné fráze o třídní nenávisti, třídním boji, diktatuře proletariátu, světové revoluci, stále výš k přesně vypočítanému pozemskému ráji, mě opravdu neoslnily. Já věděl, díky francouzskému spisovateli Bernanosovi, že pozemský ráj je stejně nedosažitelný jako ten druhý, a že i kdyby se lidstvu podařilo k němu dospět, stal by se rájem pozemských hovad.“


Redaktorka Alice Horáčková mu položila klíčovou a Rotreklův život, dílo a myšlení velmi postihující otázku: „Říkáte, že k uměleckému tvaru vede cesta přes, riskující osobní život´. Je to podmínka?“ A on odvětil: „Je to podmínka, obzvlášť v dobách vítězícího a všeovládajícího mediálního bulváru, uniformity, totální diskontinuity a – téměř – zániku osobnosti. Ano, nám hrozí zánik osobností, protože nemají kde a v čem vyrůst a tvorba vlastního tvůrčího charakteru je věcí neznámou.“ Jak aktuálně dnes tato slova znějí!

Hrob Zdeňka Rotrekla na Ústředním hřbitově v Brně


Zdeněk Rotrekl byl také nevšední polyhistor. Šíře jeho vědomostního záběru sahala od vrcholné renesance a následujícího baroka (Škréta, Brandl, Calderón, Bach, Tasso) – přes Descarta či Blaise Pascala – až po Hutkou zhudebněné písně ze Sušilových a Erbenových sbírek či k – světe div se – rockovým ikonám Ozzy Osbournovi či Robertu Plantovi. Nejplastičtěji to prokázal v knize uměnovědných esejů Barokní fenomén v současnosti (1995). Navázal tu na analytickou, ale i velmi subjektivní a emocionálně angažovanou esejistiku F. X. Šaldy, Václava Černého či Zdeňka Kalisty. Kdyby nic jiného v životě nenapsal, vstoupil by tímto nevelkým, avšak neopakovatelným intelektuálním dobrodružstvím do dějin slovesnosti a myšlení vůbec.


Postcriptum


Dovolte závěrem ještě jednu osobní vzpomínku. Započal jsem povídání o Zdeňkovi Rotreklovi prvním setkáním ke sbírce vydané posléze v „mém“ Melantrichu. Protože jsem vždy sdílel tezi, že není tří literatur (oficiální, exilová a samizdatová), jak se nám mnozí dodnes snaží namluvit, nýbrž je literatura jediná, a to ta dobrá, uskutečnil jsem experiment. V týž den jsem vydal sbírky třem autorům různých generací i konfesí: katolíku Rotreklovi, kdysi modrokošilatému, posléze „květňáckému“ bezvěrci Karlu Šiktancovi a konečně Josefu Hanzlíkovi, reprezentujícímu tvorbu vrcholu 60. let a dalších dvou dekád. Uspořádali jsme společnou prezentaci těch tří knih: vedle té Rotreklovy jsme vydali Šiktancovi sbírku Mariášky, která měla vyjít v roce 1969, avšak skončila, jako mnohé jiné, ve „Sběrných surovostech“, a Hanzlíkovi celoživotní výbor Prométheus a Sodoma (mimochodem téměř na dvojnásobek rozšířenou knihu téhož názvu jsme vydali před pár měsíci v České citadele). Bylo zajímavé pozorovat, jak se k sobě básnící tří různých světů budou chovat. Dopadlo to podle očekávání. Karel Šiktanc seděl osamoceně u stolku v koutě a prostor nezdolným optimismem podepřeným dobrým moravským vínem opanovali pánové Hanzlík a Rotrekl. Mám takový pocit, že když čas pokročil, snad se i drželi kolem ramen.


I to o něčem vypovídá.


Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon