Zachránce republiky

S čerstvě narozenou Československou republikou se potýkali nejen Němci, ale i Poláci a Maďaři. Nebýt statečných mužů jako byl generál Josef Šnejdárek, mohla být utracena mnohem dříve, než v roce 1938. A není náhodou, že na něj dodnes s úctou vzpomínají vlastenci na obou stranách české a slovenské hranice.

Josef Šnejdárek (1875 - 1945)


České a moravské země již sto let existují ve státě, který si, s výjimkou německého protektorátu a rozchodu se Slovenskem, udržuje pevné hranice. Jenže při jeho vzniku to vůbec samozřejmé nebylo. Na Těšínsku jsme bojovali o území s Polskem, Slovensko nechtěli za žádnou cenu opustit Maďaři. A pak zde ještě byla významná německá menšina, která rovněž nový stát odmítala. Na všech těchto frontách se skvěle angažoval generál Josef Šnejdárek.


Narodil se v roce 1875 v rodině mlynáře. Matka mu záhy zemřela a otec jej dal na výchovu k prarodičům. Jako kluk si usmyslel, že bude tureckým pašou, proto ve třinácti letech utekl na Balkán. Domů se vrátil až zásluhou svého strýce a v roce 1891 vstoupil do rakousko-uherské armády.


I přesto, že se později stal vynikajícím vojákem, kvůli svému nízkému původu čelil v císařském vojsku kariérním překážkám. Nakonec z c. a k. armády vystoupil a v roce 1899 narukoval do francouzské Cizinecké legie, s níž se během dvou let zúčastnil několika krvavých řeží. Pouštní kmeny ho znaly pod jménem Šan-Darík ben Debzá. Nehleděl si však jen boje. Roku 1912 si v Oranu vzal za ženu dceru bohatého velkostatkáře Cathérine de Konstantin. Po vypuknutí první světové války odjel do Francie, kde po mnoha bojích dosáhl hodnosti kapitána.

Československé dělostřelectvo ostřeluje pozice maďarské Rudé armády


Konec války neznamenal konec bojů


V době, kdy se začala utvářet Národní rada československá a vznikaly československé legie, se stal vojenským poradcem M. R. Štefánika. Po skončení Velké války se již jako nositel mnoha bojových vyznamenání dostal v roce 1919 do Prahy, kde byl jmenován pražským vojenským velitelem.


Republika však v té době neměla zdaleka vyhráno. 15. ledna 1919 začali Poláci s odvody do armády na Těšínsku s cílem obsadit ostravsko-karvinskou uhelnou pánev. Josef Šnejdárek, coby francouzský důstojník (Francie měla s Polskem spojeneckou smlouvu), podnikl rozhodnou vojenskou operaci, kterou mnozí Poláci dodnes nelibě nesou. Svědčí o tom i Šnejdárkova přezdívka Waligura, připomínající požírače dětí z polských zkazek.


Po sedmi dnech tuhých bojů naši severní sousedé obsazené území vyklidili. O Šnejdárkově „popularitě“ v Polsku svědčí pokus o atentát z 15. května 1920. Dva členové vojenské organizace Polska Organizacja Wojskowa se na rozkaz svého velení pokusili Šnejdárka zavraždit. Bomba, umístěná pod postelí v domě ředitele spořitelny Mezery v Orlové, kde Šnejdárek bydlel, skutečně vybuchla. Odnesl to však jen příbytek, Šnejdárek jako zázrakem nebyl ani zraněn.


Další střet jej čekal na východě.

Josef Šnejdárek v Banské Štiavnici


Ako nás Senegal zachránil pred boľševikmi


21. marca 1919 vznikla Maďarská republika rád. Jej predstavitelia chceli vytvoriť boľševický štát a spojiť ho s Ruskom. Maďarské červené gardy prekročili hranicu a cez Lučenec a Zvolen tiahli na Žilinu. Do cesty sa im postavila 2. pešia divízia na čele s plukovníkom Šnejdárkom. „Pro vojsko je poměrně snadné bojovat, má-li dobré zbraně a boty, má-li dostatek nábojů a žaludek plný,“ čítame v spomienkach Josefa Šnejdárka, ktorých tretie doplnené vydanie vyšlo v roku 2015. „Nic z toho náš voják roku 1919 neměl. Navzdory tomu se osvědčil. Tím větší je jeho zásluha. Druhá československá divize, jejíž velení jsem na Slovensku převzal dne 5. června 1919, byla v plnému ústupu. Sebral jsem narychlo všechno vojenské, co se kde dalo a ukázalo v polích i lesích, údolích a horách, a dal jsem ihned rozkaz k útoku.“


Obsadením Banskej Štiavnice 10. júna sa československí vojaci dostali do tyla nepriateľa. O tri dni ich už vítali vo Zvolene, odkiaľ pokračovali na Lučenec. Keď mala pri Leviciach problémy 7. divízia, Šnejdárek v priebehu 24 hodín prišiel na pomoc a nedovolil Maďarom dostať sa na sever.


Rozhodli obávaní senegalskí strelci


S bojmi pri Leviciach sa spája úsmevná príhoda. „Početní stavy byly slabé, musel jsem dát do linie všechno, co jsem měl a záloh tedy nebylo. Špatné. Kdyby se to nepřítel dověděl, ještě horší,“ spomínal J. Šnejdárek. Vtedy sa rozhodol o lesť. Asi stovku vojakov zmenil na „Senegalčanov“: začiernili si tváre, ruky a nohy, navliekli si rovnošaty z plátna a na hlavu si namotali turbany. Takto vyparádení cestovali vlakom zo Žiliny na Košice, na každej stanici vystúpili, bľabotali medzi sebou nezrozumiteľnou rečou, z ktorej jasne znelo len slovko „Senegal“. Maďarskí špióni sadli na lep a hlásili do Pešti, že Československu prišli na pomoc stovky obávaných senegalských strelcov. Správa sa rýchlo doniesla na front pri Leviciach. „Když jsme obklíčili u Hronu oddíl bolševiků tak, že se musili vzdát, začali skákat do řeky i neplavci. Vytahali jsme je ven, a já jsem jim řekl: Proč to děláte? Můžete být přece rádi, že se dostanete do zajetí pořádné armády. Na to mi řekli: Bojíme se, protože velitelem Čechů je Negr, lidožrout,“ zakončil humornú spomienku generál Šnejdárek.

Pamětní tabule Josefa Šnejdárka ve Zvolenu


Čestný občan Zvolena


Po obsadení Zvolena našiel Šnejdárek prístrešie u vplyvnej rodiny Wittmannovcov, s ktorou sa neskôr dostal do príbuzenstva, keď sa jeho dcéra Marie vydala v roku 1934 za Vojtecha Wittmanna. Vnučka Katarína sa vrátila z exilu do Zvolena, aby prevzala rodinný podnik. Jej deti a ďalší potomkovia však zostali žiť v Kanade.


V turistickom sprievodcovi z roku 1925 sa vo Zvolene spomína Šnejdárkova ulica. Dnes ju už nenájdeme napriek tomu, že armádny generál Šnejdárek sa stal v roku 1934 čestným občanom mesta. „Oslava 15. výročia vypudenia boľševickej armády, 1. 7. 1934,“ zapísal mestský kronikár. „Občania mesta Zvolena prežili dva dni vzrušenia a radosti. Spomínali všetci na zlé doby pred 15 rokmi, na ťažké boje, ktoré na okolí mesta zvádzali československé oddiely s maďarskými boľševikmi. Stredom pozornosti a úcty bol krajinský veliteľ armádny generál Šnejdárek, ktorý v roku 1939 ako plukovník velel stredoslovenskej divízii, podnikajúc útok na Zvolen, aby dostal dôležité mesto z rúk nepriateľových.“


Pamätná tabuľa na Wittmannovom dome


Keď sme sa v uliciach Zvolena pýtali na Josefa Šnejdárka, oslovení nechápavo krčili ramenami. Vari z troch desiatok opýtaných len jeden vedel, o koho ide. Vysvitlo, že hoci je architekt, zaujíma sa aj o históriu mesta, v ktorom žije ako dôchodca. Vnučka Katarína však s pietou uchovávala veci ako spomienku na deda. Niektoré sa dostali do múzea vo Zvolene. Štefan Hvojník v prílohe 3. vydania memoárov spomína aj ďalšie aktivity Josefa Šnejdárka. Podporil napríklad Stredoslovenský aeroklub a po dcére Marii, skrátene Mimi, dostalo meno jedno z troch výcvikových lietadiel na sliačskom letisku Tri duby. V časopise Buď pripravený z 15. septembra 1929 sa zasa môžeme dočítať o podpore, ktorou Šnejdárek zahŕňal slovenských skautov.

Položení věnců u Napajedla 24.10. 2016


Spomienkou na túto významnú osobnosť je dnes vo Zvolene pamätná tabuľa, ktorú pri príležitosti 90. výročia bitky osadili 19. júna 2009 na Wittmannovom dome v centre mesta, na Námestí SNP.


Po intrikách kapitulace


Ale vraťme se do roku 1926. Již jako občan Československé republiky byl povýšen do hodnosti divizního, později též armádního generála a stal se zemským vojenským velitelem. Měl být i náčelníkem generálního štábu, jenže politické intriky nakonec způsobily, že toto místo připadlo generálu Ludvíku Krejčímu. Ten neměl svého konkurenta zrovna v lásce, vyjadřoval se o něm jako o nepotřebném, neschopném a arogantním důstojníkovi. Šnejdárek se bránil stejně ostře a spor musel vyřešit až prezident Masaryk. Nakonec se hrdina mnoha bitev musel zavázat, že po dovršení šedesátky odejde do penze.


V roce 1938 patřil k té části generality, která se Hitlerovi chtěla postavit na odpor. Proto po kapitulaci odešel opět do exilu. Francouzi ho zařadili do aktivní služby, což ovšem zase nelibě nesli mladší generálové. Když kapitulovala i Francie, odešel do Casablanky, kde 13. června 1945 po nezdařené operaci zemřel.


Až v roce 1966 byly ostatky manželů Šnejdárkových převezeny do republiky, pro niž statečný generál tolik vykonal. Místo posledního odpočinku nalezl ve svých rodných Napajedlech.


Boj o generála neumřel s ním


V předvečer 28. října 2012 byl na vrcholu hory Polední nad Bystřicí vztyčen členy Československé obce legionářské generálu Šnejdárkovi pamětní obelisk. Proti jeho postavení ostře protestoval předseda Kongresu Poláků v České republice Josef Szymeczek, který generála Šnejdárka označil za „symbol pokoření polského národa“. Do sporu se zapojil i polský konzulát v Ostravě.


V prosinci téhož roku neznámý vandal obelisk poničil. Josef Szymeczek přes svůj nesouhlas se vztyčením obelisku prohlásil jeho poničení za barbarství a srovnal jej s vandalským ničením polských nápisů v české části Těšínska. 27. ledna 2013 byl obelisk slavnostně obnoven členy Klubu vojenské historie I. prapor Ostrava.


Článek vyšel v měsíčníku MY 7/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.