Zapisovač tmy

V prosinci minulého roku jsme si připoměli 100 let od narození zakladatele časopisu MY 45 Jaromíra Hořce.


Nic není více hodno hanby / než vlastní vina / za to / co hnije od hlavy i zespod / v koncertu krys // Nic není směšnější / než setrvat / a jít poslepu dál / za křivou hvězdou // Nic bezectnější / než nepostavit se / po tolikerém krachu / když v patách hoří nářek“

Jaromír Hořec v mládí


Verše pocházejí z básně Hrdelní pře, věnované Františku Halasovi, což je víc než symbolické. Třeskutá, a přitom chirurgicky nesmlouvavá metaforika Hořcovy poesie nese stopy Halasovy. To v jeho cestě dál pokračovali mnozí čeští básníci u vědomí, že Halas kdysi otevřel dveře do neznáma, kde můžete potkat cokoli: krásu i smrt. Zpravidla obojí najednou.


Hořec se narodil v zakarpatském Chustu 18. prosince 1921, připomínáme si tedy přesně sté výročí jeho příchodu na tento válkami a totalitami znesvěcený svět, z něhož odešel 22. listopadu 2009. Podle jeho životního příběhu by se daly psát dějiny toho truchlivého i vzrušujícího století. Hořec, původním jménem Jaromír Halbhuber, pocházel z rodiny lesníka. Od roku 1932 žil v Praze, kde absolvoval reálné gymnázium (maturita 1940) a abiturientský kurs při obchodní akademii (1941). Za německé okupace (1941–1945) pracoval jako dělník, působil v ilegálním hnutí mládeže. V květnu 1945 byl jedním ze zakladatelů deníku Mladá fronta; působil jako její šéfredaktor a ředitel stejnojmenného nakladatelství. Stál také při zrodu časopisu MY 45, který byl po nástupu komunistů zakázán, poději obnoven v období pražskojarního tání, za normalizace opět zakázán, a konečně oživen Petrem Hájkem v roce 2018. Hořcovo angažmá v Mladé frontě ukončil rázný nástup tvrdé stalinské linie v roce 1949. Uchýlil se do prostředí Svazu protifašistických bojovníků, vedl časopis Hlas revoluce a pracoval v Našem vojsku. Sepsal tehdy řadu historicko-politických pojednání o druhé světové válce, o tom, co jí předcházelo i co po ní následovalo. Slovo fašismus pro něj znamenalo obecné synonymum pro svévolnou agresi na lidech, kteří si to nijak nezasloužili. Proto tím slovem označoval třeba i americkou vojenskou intervenci v Severní Koreji. V 60. letech pedagogicky působil na Univerzitě Karlově, odkud však byl roku 1968 z politických důvodů vyhnán. V 70. letech, tak jako mnozí jeho generační druzi, žil ve vnitřním exilu, vydával samizdatovou, především na poesii orientovanou Českou expedici, v podstatě živořil, ale se vztyčenou hlavou. Tehdy se jeho psaní zkonkrétnilo, zatvrdilo a přitvrdilo:

„Donesl svůj kříž / Sbor šelem dosazených v sídelním městě / jejichž zákon proti krvi ustavený / k nebesům rozléhá se // Urážet / proklínat i popel / stínat jinověrce / něhu znásilňovat / vzývat strach / Jejich jateční mše // Pod probodenýma nohama spravedlivého / smečky metají los / Krysí urozenost / tupí trnovou korunu / Vědí co činí / Ponižují / aby byli povýšeni.“


Tyto verše pocházejí z časů normalizace, ze samizdatové sbírky příznačně nazvané Ne. Hořec tu nacházel (inspirován nejen Halasem či Kolářem, ale jistě též Janem Zahradníčkem) metafyzické opory pro své přežití. Do jeho textů vcházela spiritualita, ale ve velice konkrétní podobě. Ústrojně tak navázal na poválečnou literární skupinu tzv. dynamoarchistů, v níž kromě něj byli i třeba Jan Grossman, Jan Vladislav, Jaroslav Morák a další. Sám pojem vznikl spojením řeckých slov „dynamis“ (prvotní síla) a „archein (vtiskovat řád). Je příznačné, že právě tvorba autorů tohoto okruhu se stala poúnorovým kulturtrégrům dobrým terčem. Zejména text Třicet let bojů za českou socialistickou poezii z roku 1950 od Ladislava Štolla si na dynamoarchistech smlsl. Nikoli náhodou tento pseudoteoretický paskvil nazval později literární historik Vladimír Novotný „kopfrkinglovskou popravčí studií“. Připomeňme, byl to týž Štoll, kdysi bankovní úředníček a vyznavač sokolství, tou dobou už nejmocnější ideolog literární sorely, kdo na mnoho let způsobil publikační zákaz poesie Františka Halase, a též Jaromíra Hořce.

Hořec sám později – v letech 1969 až 1974 - byl pod dohledem StB a za samizdatovou aktivitu také vězněn. Jeho básnický kolega Vladimír Stuchl provázel svými doslovy Hořcovy sbírky v opisech České expedice velmi výstižnými slovy: „Je mu dáno zaznamenávat otřesy člověka i času, a vyslovit, co zamlčují ti, kteří se odvrátili od pravdivého vidění. Zapisuje tmu se všemi jejími hranami. Vytváří tak současně i vlastní prostor básně nevystavěný jen na negaci zla a odmítání. Opřen o jistoty potlačované, leč svobodné existence, našel svůj i náš vnitřní přístav, v němž kotví naděje… Nejen glosovat na okraj časnosti, ale vytvářet hlubší sondy… Patos pravdy, která nehlaholí, nedeklamuje, ale spíš jen mezi zuby vycedí nezbytné slovo.“ Taková můžeme najít v symbolicky nazvané sbírce Pozdvihování slov (vyšla prvně v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem roku 1980): „Propadá se Krov / Roztříštěna Loutna / Doutná / Krev svržených slov // Do Konce Tisíciletí / dvacet tři Let / Aby přežila Pravda / musí uhořet?“


Osobně jsem Jaromíra Hořce poznal v půli 80. let v úplně jiné souvislosti. Hořec byl totiž také velkým propagátorem jazzu, psal texty jazzových písní (snad úplně první byl singl Docela všední obyčejný den na hudbu Jana Hammera a se zpěvem Vlasty Průchové). Podílel se od roku 1958 na vydávání ročenek Taneční hudba a jazz, což jsou dodnes velmi cenné dokumenty o vývoji celé tehdejší české kultury. Měl jsem možnost s ním pro jazzový časopis Akcent napsat rozhovor. Když jsem to v redakci domlouval, tehdejší šéfredaktor Aleš Benda mě varoval asi těmito slovy: Pozor, je to umíněný a strašně ukřivděný muž.

Jaromír Hořec k stáru


Sešli jsme se s Hořcem v jedné vinárně v centru Prahy. Přišel mužík drobné postavy, trochu nahrbený, ale pevného, a pravda, i umíněného hlasu. Z tohoto nečekaného setkání vzešlo pak dlouholeté přátelství, korunované několika jeho knihami vydanými v nakladatelstvích, jimž jsem tehdy velel. Jedna z nich byla monografie Počátky české knihy, což, pokud se nemýlím, byla rozšířená verze jeho habilitační práce. V roce 1990 totiž žurnalistická fakulta UK rehabilitovala Hořce jako svého pedagoga a umožnila mu obhájit docenturu. Moc pěknou prací byl výbor z juvenilních próz a básní Jiřího Ortena (nezapomínejme, že byli vrstevníci, Orten se narodil jen o dva roky dříve než Hořec, roku 1919). A také sbírka Půlnoční jam session, která byla připravena k vydání už roku 1969, ale tak jako mnoho jiných ji čekalo odklizení do sejfu. Na svět jsme ji vypustili až roku 1996 v Melantrichu s krásnými rytinami Jana Kristoforiho. Knížka je apoteózou jazzového věku, či spíše jazzového vyznání. Neboť jazz je synonymem svobody. Když si v ní dnes listuji, vybaví se mi přísná a nekompromisní tvář Jaromíra Hořce. Nenápadného ducha ve stroji české kultury 20. století:


„Jazz je věcí chlapů / se zapálenou hlavou / a pořádnými plícemi / Musí umět sáhnout do hvězd / i chodit po zemi // Jazz se podobná / neznámým nepojmenovaným kytkám / jazz je noční dům /nepřístupný třasořitkám / a chameleonům // Jazz je kyslík / a propálený stín / Jazz je bojiště / a jeho sólisti / hledači min.“