Zapomenutý bouřlivák


Jméno novináře a spisovatele Karla Horkého (1879 – 1965) vymizelo z obecného povědomí. Přitom vstoupil do české žurnalistiky s ostře nabroušeným perem a jeho život a tvorba jsou v jistém smyslu kronikou českého kulturního a politického života od posledních dvou desetiletí existence habsburské monarchie přes celé období první a druhé republiky, okupaci naší země až po bouřlivé poválečné období. Horký prošel dlouhou etapou hledání sebe sama, než se v druhé polovině dvacátých let přiklonil k vlastenecké pravici a stal se na stránkách jím vydávané legendární Fronty tvrdým kritikem tzv. politiky Hradu, reprezentované prezidentem T. G. Masarykem a jeho nástupcem Edvardem Benešem. To je patrně také důvod toho, proč se o něm mlčelo jak za vlády komunistů, kdy selhaly všechny pokusy o vydání jeho pamětí, tak i po listopadovém převratu v roce 1989. Tentokrát zase jeho odkaz překážel prosazované glorifikaci první republiky v čele T. G. Masarykem.

Publicista a spisovatel Karel Horký


Volnomyšlenkář a antiklerikál


Už studium na gymnáziu v Hradci Králové naznačovalo, že Horký je plný protikladů. Trpěl nechutí ke vzdělání, ale projevoval o to výraznější „chuť k životu“. Vadila mu rakouská školská byrokracie, ale obdivoval profesora Otmara Vaňorného, skvělého překladatele antické poezie. Bylo to vzájemné, neboť pan profesor v něm rozpoznal literární talent. Horký na něho vždy vzpomínal jako na člověka, který mu vštípil lásku k mateřštině. Plný obdivu napsal: „… ještě po dlouhých letech jsem jako literát trávil ze slovesných pokladů, jejichž zlaté penízky nám vštěpoval v paměť.“


Brzy zatoužil po novinařině, ale protože v Praze byla o redaktorská místa nouze, získal první zkušenosti v Rokycanech. Do Prahy pronikl později, ale často narazil. Nesouhlasil s tehdejším pojetím žurnalistiky, které požadovalo nekritickou loajalitu vůči vydavateli. Vyznal se otevřeně: „Nevěřím v novinářskou prostituci. Nebyl jsem nikdy otrokem svého pera…“ Po návratu do Prahy se sblížil s Masarykovými realisty. Tehdy zahájil „svatou“ válku s klerikalismem a katolickou církví. Sympatizoval s hnutím Volná myšlenka, což ho sblížilo s básníkem J. S. Macharem. V pozdějších letech se však jako vyzrálý muž za svou volnomyšlenkářskou a antiklerikální minulost hluboce styděl.

Bouřlivák Karel Horký v mládí


Literární veřejnost zaujal vydáváním časopisu Stopa. Revue si získala věhlas zejména tím, že zde dostávali prostor mladí začínající autoři. Zde získali literární ostruhy i bratři Čapkové. Nadšený vydavatel byl však zároveň špatným podnikatelem, zadlužil se a tak zmizel na konci roku 1912 spolu se svou ženou Emanuelou, překladatelkou a dcerou poslance říšské rady Josefa Düricha, v Paříži. Odtud psal pro české listy. Ve svých článcích podrobil nemilosrdné kritice francouzskou politiku, úplatnou žurnalistiku i kulturu bez osvěžujících impulzů, protože zdejší nastupující uměleckou avantgardu neuznával. A tak podle Horkého kvetla v Paříži jen jedna květinka: „bílá, čistá květinka demokracie“.


Za slovanskou vzájemnost


Ve Francii prožil i začátek první světové války. Pak se s rodinou odstěhoval do Španělska. Na přání svého tchána Düricha začal spolupracovat se zahraničním odbojem. Svérázně zareagoval například na vídeňský proces s Karlem Kramářem a Aloisem Rašínem, které mocnářství obžalovalo z vlastizrady a odsoudilo k trestu smrti. Horký tehdy napsal: „Ať si je tedy pověsí! Ať uprostřed Vídně…vypláznou na Rakousko jazyk.“ Naštěstí oba české politiky nový císař Karel I. amnestoval.

Literární veřejnost zaujal Karel Horký vydáváním časopisu Stopa


Koncem října 1916 odcestoval Horký do USA. Zde připravil vlastenecký kalendář na rok 1917, do něhož zařadil své bojovné verše, fejetony a pro povzbuzení českých srdcí připojil i básně K. H. Borovského. K zde otištěným drastickým válečným fotografiím poznamenal: „Evropa, kterou vidíme před sebou, je nahá, šílená, má krev v očích a pěnu u úst…“ Ve své protirakouské propagandě spojoval Čechy zejména s bratrskými Srby. V obavách o další vývoj napsal: „Boj, který se odehrává dnes, je bojem na život a na smrt. Je to boj proti slovanské rase… Krev, která dnes barví Sávu, mohla by zítra barvit Vltavu.“


Kauza Dürich


Netrvalo však dlouho a Horký se dostal do zásadní roztržky jak se špičkami amerických Čechů, tak se samotným vedením zahraničního odboje. S rostoucím znepokojením totiž sledoval osudy svého tchána Josefa Düricha (1847-1927), bývalého poslance vídeňské říšské rady za agrární stranu, který zpočátku vedl ruskou odbočku zahraničního odboje. Dürich se dostal kvůli své politické orientaci do ostrého sporu s Masarykem a Benešem. Agrárník, názorově blízký Karlu Kramářovi, byl slavjanofil s vynikajícími kontakty. V průběhu své ruské mise byl přijat carem Mikulášem II., premiérem Stürmerem či ministrem zahraničí Sazonovem. Dürich také vypracoval memorandum a zveřejnil plán na obnovení českého království s ruským carem v čele.

Tchán Karla Horkého byl významný politik zahraničního odboje Josef Dürich


S tímto plánem však těžce narazil u Masaryka, Beneše a Štefánika, kteří byli reprezentanty prozápadního směru a vizi velkého slovanského impéria s Ruskem v čele odmítali. Například Štefánik naopak sliboval Francouzům československý stát zbavený ruského vlivu. Vedení České národní rady sice ještě v srpnu 1916 potvrdilo, že mluvčím ČNR na Rusi je Dürich, ale ve skutečnosti pracovalo v tichosti na jeho politické likvidaci, protože si nepřálo veřejný skandál. Konečnému odstranění nepohodlného politika napomohla únorová revoluce v roce 1917, která svrhla samoděržaví. V květnu byl Dürich odstraněn.


Zklamaný Horký, který sice většinu názorů svého tchána na Rusko nesdílel, ale vážil si ho jako čestného a obětavého vlastence, napsal stať Dürichův národ a Benešovo obecenstvo. Masarykova oblíbence nijak nešetřil: „ Beneš…přijel k nám za hranice proto, aby v dané obratně volené chvíli se vznesl jako balon, zvednutý otravnými plyny našeho rozkladu.“ Beneše také označil za „pařížského diktátora“, který „nejde nikdy rovně a miluje stíny“. Pak se pustil i do Masaryka, když napsal, že se stal sice nepřehlédnutelnou, ale zároveň i bezbrannou ikonou protirakouského hnutí… „mrtvou velrybou, okolo které krouží žraloci“! Přesto se snažil na jaře 1918 v Chicagu při setkání s Masarykem Düricha ještě jednou obhájit, ale dostalo se mu chladného odmítnutí. Jejich cesty se tak rozešly. Horký vše korunoval srovnáním zahraničního odboje se spory o rukopisy. Hanka byl podle něho naivní, ale vroucí vlastenec a Masarykovo zahraniční osvobozovací dílo byl mnohem větší padělek než RKZ.

Fronta


Snad nejslavnější období novinářské práce Karla Horkého je spojeno s jeho působením v časopise Fronta, který začal vydávat na jaře 1927. Představoval radikální vlasteneckou platformu v boji s humanitně zabarveným Hradem. K význačným osobnostem listu patřil vedle Horkého Lev Borský, který hájil tezi o bojovném českém národě. Dalším spoluzakladatelem byl i básník Viktor Dyk, který nabízel jako alternativu k Masarykově humanitě integrální nacionalismus, který vyrůstá z romantických kořenů národa a nese v sobě ideál rytířství. Fronta vytrvale popírala oficiální verzi o osamostatnění národa a státu díky blahovůli spojenecké Dohody a trpělivé diplomacii Masaryka a Beneše. To byla podle Fronty jen legenda, zatímco skutečná pravda se skrývala v odvážném a statečném vystoupení československých legií v Rusku.


Fronta také ztotožňovala silný a bojeschopný stát s národním a nikoli národnostním státem. Menšinám stát nemá ustupovat, mají mít jenom občanská práva garantovaná ústavou a nic víc. Zastávala rovněž názor, že pozice republiky se mají udržet vlastními silami a aliance se zahraničními spojenci jsou až druhořadou záležitostí. Prostředek pro zapojení do světové politiky viděla ve východní orientaci, protože hájila názor, že Západ postupem doby zdegeneroval, zatímco Východ je zdravý, mladý a perspektivní, což bylo vlastně popřením Benešovy zahraniční politiky.

Politicky měl Horký velice blízko k československému premiéru Milanu Hodžovi


Horký vytrvale bojující proti Benešovým zákulisním intrikám se zastal také Jiřího Stříbrného, jehož chtěl Hrad odstranit z politiky za každou cenu, a tak ho vláčel po nejrůznějších soudech. V roce 1933 Stříbrný uspěl u Krajského trestního soudu v Jihlavě. Vydavatel Fronty tehdy napsal: „ A tak se stává, že některý národ přestává být národem, plive sám na svou ústavu, dá si spoutat a mravně zničit svůj parlament… vyžrat státní majetek, nakrmí banky živící se spekulacemi…dá si přelhat svou historii, dá své děti obelhávat už v čítankách…Gajdy pošle na Pankrác, Stříbrné na pranýř…“


Politicky měl Horký velice blízko k prvnímu Slovákovi v křesle československého premiéra Milanu Hodžovi. Říkalo se o něm, že pomáhal shánět peníze na vydávání Fronty. Také Hodža byl Hradu dlouho trnem v oku. A Horký nikdy nezapomněl na své trpké zkušenosti. Po smrti Masaryka napsal ironicky: „…Co Masaryk řekl, bylo svaté. Lépe řečeno, muselo být svaté. Všecko, co vypadalo jako nesouhlas s některou jeho myšlenkou, bylo rouhání.“


Mnichovské události a březnová okupace zasáhly Horkého velmi těžce nejen proto, že znamenaly i konec Fronty. Národní selhání interpretoval jako důsledek znesváření, před nímž tolik varoval. Ohledně hlavních viníků tragédie měl jasno. Po Mnichovu trpce konstatoval: „Dürich byl první obětí režimu, který znal jen Západ, sebe a skončil ztrátou jedné třetiny našeho území.


Přesto věřil, že ještě není vše ztraceno a stále je tu ještě možnost, že z krutých poučení může vzejít zcela nový národ, který může obstát na soudu svých dějin se ctí. Mezitím se však jeho novinářská kariéra chýlila ke svému konci. Za nacistické okupace a po ní tento „rytíř fejetonu“ a „rytíř ulice“ (Arne Novák, F. X. Šalda) i vzhledem k vysokému věku rezignoval na svou společenskou angažovanost a začal se pozvolna vytrácet z národního povědomí.