Zapomenutý hrdina, který měl nahradit Masaryka

Byl jednou z nejvýznamnějších osobností našeho prvního odboje. Od prvních měsíců „velké“ války bojoval za myšlenku československé samostatnosti přímo v zákopech. Prokázal odvahu, organizační i diplomatické schopnosti, byl respektován ve spojeneckých politických kruzích. Rozený vůdce, milovaný legionáři i prvorepublikovou veřejností – ideální kandidát na Masarykova nástupce v prezidentské funkci. Přesto jeho jméno dnes téměř nikdo nezná.

Otakar Husák s nezbytnou dýmkou ve své domácí pracovně v roce 1946


Otakar Husák se narodil 23. dubna 1885 v Nymburce v rodině železničáře. Po absolvování chemického oddělení vyšší státní Průmyslové školy v Praze nastoupil do továrny na výrobu tužek v Českých Budějovicích. Od října 1906 absolvoval vojenský výcvik jako jednoroční dobrovolník. V letech 1908 až 1912 žil ve Francii, kde pracoval u firmy Jules Cacheux nedaleko Paříže jako dílovedoucí a později jako chemik. V roce 1912 odešel do Varšavy (tehdejší součásti Ruského impéria), kde získal zaměstnání u firmy Majewský.


Když 5. srpna 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Rusku, odmítl návrat do vlasti a vstoupil do České družiny, založené v rámci ruské armády. Jednotlivé roty České družiny byly přidělovány k vyšším ruským jednotkám, kde vykonávaly elitní výzvědnou činnost. Otakar Husák zde záhy dosáhl důstojnické hodnosti. V letech 1914 až 1916 vedl řadu rozvědek a získal četná vyznamenání.


Legionářský hrdina


O jedné z mnoha úspěšných Husákových akcí se zachoval podrobný zápis: „Rozvědčíci se dostali dříve už vyhledaným brodem přes řeku a obsadili na levém břehu Sanu staré zákopy ruské, ale poněvadž byla měsíčná noc, byli spatřeni od nepřátelských stráží. Spojený silný oddíl říšských Němců a Rakušanů, čítající na 300 mužů, zahájil útok na hrstku československých dobrovolníků. Praporčík Husák odpověděl na nepřátelskou akci rychlou palbou, v rozhodný okamžik se vrhl s dobrovolníky do bodákového útoku a nepřítele zahnal. Byl zajat jeden nepřátelský důstojník a dva vojíni. Když nepřítel dostal další posily a znovu zahájil prudký útok, rozvědčíci Husákovi byli donuceni dát se na ústup. V boji, který se rozpoutal, zahynuli dva dobrovolníci, kteří při ústupovém přechodu Sanu ve vlnách jeho utonuli.“

Otakar Husák jako řadový dobrovolec České družiny v Kyjevě v roce 1914


V červnu 1917 vypracoval u Zborova jako velitel II. praporu 1. pluku spolu s poručíkem Čečkem plán útoku. Prosadil myšlenku neútočit úžlabinami, na které byl nepřítel dělostřelecky zaměřen, ale otevřeným terénem, což zachránilo mnoho lidských životů. Bitvy se však Husák nezúčastnil, protože byl těsně před jejím zahájením těžce raněn dělostřeleckým granátem:


„Bylo to krátce před devátou hodinou, kdy jsme se měli zvednout a zaútočit. Syrový si sedl vedle mne na schod; právě mně předávali z pluku poslední rozkazy. Teď už rozhodovala jen ručička hodinek. Odkládám telefon, a vtom cítím, že letím, padám na cosi teplého, tma, dusím se. Na mně někdo leží, cítím, že po břiše teče něco horkého, lepkavého. Mám jedinou myšlenku: tak tohle tedy je ta smrt! Je mi nevýslovně sladko. Vtom cítím bolest na hlavě a krku. Namáhavě tam sahám, Syrový leží přes mne, pomalu se zvedá a potácí se ven. Krev mi crčí po zádech a brzo jsem jí měl plné vysoké boty. Všichni byli zraněni; telefonisté a spojky v hloubi zemljanky utrpěli těžká vnitřní zranění tlakem vzduchu, který jim potrhal plíce s kontuzí.“


Cesta k Terronu


Po rekonvalescenci se poručík Husák v srpnu 1917 poprvé setkal s T. G. Masarykem, který přijel po úspěchu u Zborova navštívit 1. pluk. V říjnu 1917 byl Husák určen velitelem transportu prvních 1209 mužů do Francie, kam se měli přesunout z politicky nestabilního Ruska postupně všichni Čechoslováci. Ve Francii se podílel na formování 21. pluku a později také 22. pluku:


„Oba pluky byly vojensky brigádou, ale citově to byla dvojčata! Historie snad nezná nic podobného; byli jsme opravdu Bratrstvem! Všechny armády měly své dobrovolníky, zvláště Angličané celé statisíce v prvých dnech války, ale to bylo něco zcela jiného! Sloužili ve vlastní armádě, hájili svoji vlast; my byli psanci a teprve ji, celým světem dávno zapomenutou, dobývali.“

Velitelé praporů 1. pluku ruských legií poručíci Čeček a Husák v zákopech v červnu 1917


V říjnu 1918 se Husák vyznamenal již jako major a velitel I. praporu 21. pluku v boji o Terron. Hrdinství čs. legionářů ocenil v armádní citaci velitel IV. armády generál Gouraud: „První prapor 21. čs. pluku, vynikající jednotka velké odvahy pod vedením praporníka Husáka, jedna bytost se svými veliteli, skvělým protiútokem dobyl vesnice Terronu, držel po 10 dní až do vystřídání tuto důležitou pozici, téměř osamocenou a částečně zatopenou, nepřetržitě bombardovanou granáty jedovatými, výbušnými, a odrazil svou palbou, přes ztrátu dvou třetin mužstva, všechny útočné pokusy nepřítele.“


Ve vysoké politice


3. prosince 1918 dorazil Husák povýšený na plukovníka do vlasti jako první představitel zahraničního odboje. Po Masarykově příjezdu byl jmenován náčelníkem Vojenské kanceláře prezidenta republiky a až do aféry, která jej na podzim 1921 odstranila z politické scény, ho s prezidentem spojoval velmi důvěrný vztah.


V dubnu 1919 se Otakar Husák oženil se slečnou Boženou Pickovou, manželství však zůstalo bezdětné. V září 1920 byl jmenován ministrem národní obrany. V této funkci se významně podílel na reorganizaci a odpolitizování armády. V době krize v prosinci 1920, kdy byly komunisty uměle vyvolány dělnické bouře, hrozící přerůst ve státní převrat, je zvládl za pomoci vojenských asistencí energicky a nekrvavě potlačit.


Po zproštění ministerské funkce v září 1921 žádal o místo velvyslance v Itálii nebo v USA, ale kvůli intrikám ministra zahraničí Beneše, který ho považoval za mimořádně schopného konkurenta, byl naopak ze státní služby propuštěn. Současně s tím byla proti němu zahájena mediální kampaň.

Plukovník Husák s TGM jako náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky v roce 1919


Protože Masaryk v tomto sporu Beneše podpořil, hluboce dotčený Husák se s ním doživotně rozešel: „Prezidentovi jsem se na různých oficiálních čajích u diplomatů vyhýbal. Udržal mne jednou na svém čaji vzal pod paží a chtěl mně k němu vésti. Odmítl jsem. I Beneše jsem jednou potkal v parlamentu, ale mnoho řečí jsem s ním nenadělal. Na otázku, jak se mám, jsem mu jenom řekl, že 'dobře, mám co dělat s lepšími lidmi'. Můj poměr k držitelům moci, politice a politikům vůbec zůstal po zbytek života nezměněn. Nevěřím, přezírám…“


Ředitelem Explosie


Husák odešel z vysoké politiky s noblesou (mj. se vzdal generálské penze: „… neboť stár 36 let nechtěl jsem vyžírati republiku“), ale v pozdější literární práci kritizoval zbožštění TGM a Edvarda Beneše, kteří se stali výhradními ikonami prvního odboje. Husák vždy připomínal, že samostatnost ČSR byla vykoupena krví desetitisíců dobrovolníků: „Celá ta armáda nejlepších synů národa přímo zélótsky šířila kult vůdců, ochotně lehla si před nimi na břicho, aby je učinila velkými, když je dříve sama k sobě přisála jako magnet.“ Na Benešovu adresu pak v jednom z článků poznamenal, že legionáři „… lepili z kostí svých bratří židli pro dosud neznámého diplomata.“


Po odchodu z politiky mu nabídl v listopadu 1921 ředitel Živnobanky dr. Preiss místo generálního ředitele v nové továrně na výbušniny. Tovární komplex v Semtíně u Pardubic, který Husák se svými spolupracovníky na počátku 20. let vystavěl doslova „na zelené louce“, vyplnil strategicky důležitou mezeru v průmyslu mladé republiky. Výstavba prvních dvou oddělení byla zahájena na jaře 1921 a již za rok se zde vyráběly průmyslové trhaviny a střelný prach. ČSR se tak stala v oboru výbušnin zcela soběstačnou. Pro dělníky pracující v rizikovém prostředí prosadil Husák do té doby nevídaný systém úrazového pojištění.


V květnu krizového roku 1938 byl vyslán na tajnou vojensko-průmyslovou misi do Sovětského svazu. V průběhu téměř měsíčního pobytu došlo k mnoha jednáním o spolupráci v oblasti zbrojního průmyslu. Mise byla završena podepsáním smlouvy o prodeji licence na výrobu nitroglycerinových prachů, podle níž se ČSR zavázala také k technické pomoci při zavádění jejich výroby v SSSR. Jedním z výsledků mise byly turnusové studijní pobyty ruských technologů v semtínské Explosii, které probíhaly nepřetržitě od léta 1938 až do napadení SSSR v červnu 1941.

V osvobozeném Buchenwaldu zleva generál Husák, malíř Emil Filla a žurnalista Peroutka


Vězněm v Buchenwaldu


Po německé okupaci a zřízení Protektorátu došlo při zahájení války s Polskem k hromadnému zatýkání rukojmí z řad národní elity. Při operaci nazvané Albrecht der Erste byli zatýkáni bývalí legionáři, důstojníci, kněží, lékaři, učitelé a vysocí státní úředníci. Jako jeden z nejvýznamnějších představitelů prvního odboje byl 2. září 1939 zatčen a deportován do koncentračního tábora Buchenwald i Otakar Husák.


V prvním roce věznění byli českoslovenští rukojmí považováni za tzv. čestné vězně a nebyli nasazováni na práci. Přes tento fakt, jak ve svých pamětech uvedl generál Matěj Němec, však začaly řady zatčených řídnout: „V lednu 1940 utekl jeden vězeň a celý tábor musel za trest stát při velkém větru a osmnáctistupňovém mrazu na apelplacu. Čtyřicet lidí zmrzlo úplně a řadě vězňů musely být narychlo amputovány omrzlé nohy. Někteří bratři už byli na pokraji sil a netajili se tím, že raději skočí do drátů, než aby dále snášeli takové poměry. A tak bratr Husák začal šířit v naší světnici cílevědomý optimismus, že budeme propuštěni, jen co přijdou naše civilní šaty z Dachau; že prý máme být převezeni do nějakého zámku do Čech a tak podobně. V prvních měsících roku 1940 jsme již oplakávali smrt několika bratří.“


Podvýživa, týrání a nemoci si postupně vybíraly mezi rukojmími mnoho obětí – postupně zemřeli pplk. Cibulka, plk. Stodola, Dr. Markovič (předchůdce generála Husáka ve funkci ministra obrany), gen. Netík, starodružiník plk. Vavroch a mnoho dalších, kteří pak nenahraditelně chyběli při obnově demokratických poměrů v osvobozené ČSR. V letech 1940 až 1941 byl Otakar Husák na 18 měsíců převezen do věznice na Pankrác, odkud byl podle potřeby pražského gestapa odvážen k výslechům do Petschkova paláce. Při brutálních výsleších utrpěl několik zranění s doživotními následky. Němci se snažili získat hlavně informace o předválečné spolupráci se Sověty, ale zajímaly je také události z legionářského období.

S dcerou Eliškou v Černošicích v létě 1959


Ve „svobodné“ republice


Do osvobozené vlasti se Otakar Husák vrátil 21. května 1945 s podlomeným zdravím, ale přesto přijal na naléhání kolegů opět místo ředitele v Explosii. V srpnu 1945 mu zemřela žena. Přes svůj pokročilý věk však znovu dokázal nalézt rodinné zázemí – v březnu 1947 se oženil s Libuší Baťovou a o rok později se manželům narodila dcera Eliška. Znárodněný semtínský podnik řídil až do srpna 1948, kdy odešel do penze. Po odchodu na odpočinek se věnoval hlavně sepisování obsáhlých pamětí, zahrnujících období prvního odboje a roky 1919 až 1921, které strávil v kanceláři prezidenta a v čele ministerstva obrany.


Po únorovém převratu se perzekuci nevyhnul ani dávno penzionovaný generál. Zatčen byl 3. února 1949. Během vyšetřování se mu však protistátní činnost dokázat nepodařilo a nebylo proti němu vzneseno ani žádné vykonstruované obvinění, jako tomu bylo u mnoha jiných významných osobností. Proto byl v červnu 1949 propuštěn.


Zemřel po těžké nemoci 12. června 1964 ve věku 79 let. Jeho památku si v následujících letech připomínala jen nejbližší rodina a stále ubývající legionářští spolubojovníci. Z oficiální historiografie byl tento bytostně apolitický vlastenec komunisty pečlivě vymazán.


K částečné rehabilitaci a ocenění celoživotní práce Otakara Husáka došlo až v květnu 1992, kdy mu byl in memoriam propůjčen Řád M. R. Štefánika II. třídy. Desítky let trvající informační embargo se projevilo i tím, že prezidentská kancelář nedokázala ani najít kontakt na rodinu, která se o vyznamenání dozvěděla až z denního tisku.


Jistou satisfakcí pro rodinu Otakara Husáka bylo udělení Kříže ministerstva obrany II. třídy v říjnu 2009, který již mohli díky iniciativě historiků z Vojenského historického ústavu převzít osobně.

Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.