Zlatí hoši

Byly doby, kdy český a slovenský fotbal patřily – na scéně klubové i reprezentační – k světové elitě. Letos je to 87 let, kdy jsme si z mistrovství světa v Římě po porážce s Italy přivezli stříbro. Kdyby nás ale švédský sudí exemplárně nezařízl, byli jsme šampióny my.

Naši reprezentaci vedl jako kapitán brankář František Plánička


První polovina dvacátých let minulého století byla ve znamení sparťanské dominance. Přes občasné výpadky neměla Sparta v Evropě prakticky žádnou konkurenci. Dozvuky této slavné éry letenských se projevily v roce 1927, když zvítězili v 1. ročníku Středoevropského poháru, předchůdci dnešní Ligy mistrů. V roce 1930 se ještě dostala do finále, stejně jako rok předtím Slávie, ale to už dávno prošla generační výměnou.


Ta byla nutná i v národním mužstvu. Na mezinárodním poli jsme nebyli ve 20. letech takovým hegemonem, přesto jsme však patřili do nejužší světové špičky. Na přelomu 20. a 30. let však začínal pozvolný ústup ze slávy. Dokladem byla prohra s tehdy slabým Portugalskem. Pan Habásko ji v Poláčkově Mužích v ofsajdu vnímal tak, že „bývávaly doby, kdy s takovým Portugalskem by nemluvila ani rezerva Slavoje Žižkov“. Přicházely sice i výhry, nicméně fotbalová veřejnost již otevřeně hovořila o krizi.


Příležitost ke zjištění skutečné síly československé reprezentace v konfrontaci s těmi nejlepšími zůstala nevyužita. Na první mistrovství světa, pořádané v roce 1930 Uruguayí, jsme se podobně jako naprostá většina evropských týmů nepřihlásili. Obě pražská „S“ totiž odmítla uvolnit své nejlepší hráče na půldruhého měsíce – a plout 13 dní přes Atlantik na světový šampionát s náhradníky z řad Viktorky Žižkov či Bohemians se svaz ze strachu z blamáže neodvážil.

Plakát zvoucí na fotbalové mistrovství světa v Itálii roku 1934


Když se o čtyři roky později konal další šampionát v Itálii, zájem o účast se výrazně zvýšil. Kvalifikační los určil Čechoslovákům za soupeře Poláky. První měření sil ve Varšavě skončilo v říjnu roku 1933 výsledkem 2:1 v náš prospěch. Z odvety v Praze následně sešlo, ježto soupeř, jak psaly noviny našich severních sousedů, odmítl „kvůli československé politice vůči Polsku“ přijet. Možná tam byla i obava z výprasku, přece jen náš fotbal byl jinde než ten polský.


Zvláště pak po slavné výhře nad neporazitelným rakouským „Wundermanschaftem“ v dubnu téhož roku ve Vídni se zdálo, že se blýská na lepší časy. Především se konečně podařilo adekvátně nahradit stěžejní post středního záložníka, kde se po neúspěšně zkoušených Šimperském, Pletichovi či Carvanovi natrvalo usadil Slovák Štefan Čambal. Vzdor tomu se v srdcích fandů uhnízdil náš tradiční skepticismus vrcholící návrhy, aby nároďák do Itálie raději ani nejezdil, jinak si tam uřízne ostudu.


Poslední přípravný duel měl proto ukázat, zda vůbec má smysl na šampionát jezdit. Test měl obstarat tehdy nejlepší tým světa - Angličané. Čechoslováci po vynikajícím výkonu a výhře 2:1 tak alespoň načas všechny kritiky umlčeli. Kádr složený až na náhradního gólmana Ehrenfielda Patzela z Teplitzer FK pouze z hráčů Slávie a Sparty přesto vyrazil na svou „mission impossible“ s nedůvěrou fanouškovské obce v zádech. Mnozí hráči si s sebou vzali jen kartáček na zuby a chrániče s kopačkami, ani oni příliš nevěřili, že na mistrovství světa udělají díru do světa. S týmem nejel žádný trenér, tuto roli vzal na svá bedra asociační kapitán dr. Karel Petrů. Hráči, kteří chodili do zaměstnání (např. Nejedlý pracoval v dopravní kanceláři, Burgr jako řezník), si museli vzít dovolenou.

Na hřišti se někdy sváděly líté boje


Cesta do finále


Úvodní střetnutí šampionátu hraného vyřazovacím způsobem dalo kritikům příležitost k pozvednutí hlasů i hlav. Reprezentanti se lvíčkem na prsou se v Terstu s podceňovaným rumunským protivníkem dlouho trápili a horko těžko vybojovali po gólech Puče a Nejedlého hubené vítězství 2:1. Specifikem tohoto mače byla bóra, silný vítr vanoucí místy až 150 kilometrů za hodinu, neumožňující kloudnou hru. Ale ani ta nebyla omluvou pro bídný výkon, kvůli němuž pasovala odborná i laická veřejnost celek ČSR na adepta brzkého vypadnutí z turnaje. Nebýt výtečného brankáře Pláničky, pakoval se s ostudou již v 1. kole.


V Turíně přivítalo hráče velké vedro a dusno. Švýcaři nebyli žádná ořezávátka, jakkoli nepatřili k tomu nejlepšímu, co svět míče kopaného nabízel. Navíc po zoufalém představení týmu ČSR v úvodním duelu se v tomto čtvrtfinále jen těžko hledal favorit. Opět famózně zachytal Plánička, který kryl i střely z bezprostřední blízkosti. Tentokrát však zahrál výborně celý mančaft, v němž v útoku místo Josefa Silného nastoupil František Svoboda alias Franci. Právě ten srovnal na 1:1, a poté hrál prim při tlaku našich, vyústivším v Sobotkův gól na 2:1. Když pak Švýcaři vyrovnali, vstřelil 8 minut před koncem přesně umístěnou střelou z velkého vápna vítěznou branku „kanonýr z povolání“ Oldřich Nejedlý.


Postup kvitovaly s netajeným uspokojením i jindy tak kritické tuzemské deníky. Náhle psaly o jednom z nejlepších výkonů a o „strhující vůli, jež stmelila jednotlivce v celek skvělé výkonosti“.

Po vítězství nad Švýcarskem psaly tuzemské deníky o „strhující vůli a skvělé výkonnosti“


Stanuli jsme před branami semifinále, a to ve městě, před jehož branami stanul před více než dvěma tisíciletími Hannibal. Zatímco ovšem punský vojevůdce odtáhl od Věčného města s nepořízenou, čs. jedenáctka ho dobyla přímým útokem. Výhra nad Švýcary byla vykoupena zraněním obránce Ladislava Ženíška, jež tomuto „českému lvu“, jak mu přezdíval zahraniční tisk, nedovolilo nastoupit. Nahradil ho – a velmi zdařile – Jaroslav Burgr.