Zlato se čistí v ohni


Mgr. Vojtěch Šustek, Ph.D. patří k našim největším znalcům domácího odboje proti německým nacistům. V rozhovoru poodhaluje širší veřejnosti nepříliš známé aspekty vzdoru českého národa proti německé okupaci.


Na začátku září uplyne 79 let od chvíle, kdy byli německými okupanty popraveni tři pravoslavní duchovní a jeden laik za pomoc při ukrývání parašutistů po úspěšném atentátu na Reinharda Heydricha. Proč jste o jednom z nich – presbyteru Vladimíru Petřkovi – napsal knihu?

Vladimír Petřek


O pravoslavném knězi Vladimíru Petřkovi a jeho hrdinské účasti v odboji jsem slyšel už v dětství. Jeho příběh mne zaujal tím, jak otec Vladimír doslova naplnil evangelní myšlenku, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo obětuje život pro přátele. Osobně jsem znal dceru kněze Petřka, paní Mgr. Jiřinu Julákovou, která zemřela v říjnu 2018. Jednou jsem dokonce mluvil i s jeho bývalou manželkou, paní Jiřinou Petřkovou, rozenou Reinlovou. Měl jsem to štěstí, že jsem se spřátelil se dvěma sestrami Vladimíra Petřka: Zdenkou Petřkovou-Mádlovou a její sestrou Jiřinou. Potom, co jsem je poznal, jsem se rozhodl napsat o osudech vlastenecké rodiny Petřkovy publikaci.


Četl jsem ji. Je skvěle napsaná, a má poutavý název – Zlato se čistí v ohni. Vladimír Petřek byl z 10 dětí. Domníváte se, třeba i na základě vašich rozhovorů s Vladimírovými sestrami, že život v takto početné rodině měl vliv na utváření jeho postojů a ochotu přinášet oběti pro své bližní i svou vlast?


Vladimír Petřek byl synem vysoce kultivovaných vlasteneckých rodičů. Podle mého názoru Vladimírův étos vyplýval z hlubokého nesentimentálního citu k našemu národu. Myslím tím nejen Petřkovy současníky, ale i generace našich předků a těch ještě nenarozených. Smysl pro odvahu a ochotu k sebeobětování nacházel jako hluboce věřící člověk v křesťanství.


Pokud si dobře pamatuji, Vladimírova rodina pravoslavná nebyla. Co jej k tomuto vyznání, pro český národ nikoli typickému, vlastně přivedlo?


O přestupu celé rodiny z katolické církve do české pravoslavné církve rozhodl za celou rodinu její otec, učitel Josef Petřek. Souviselo to s tehdejší náladou nemalé části české společnosti, která byla ostře protihabsburská. Bohužel někteří Češi si mylně spojovali katolickou církev s politickým režimem monarchie. Mnozí čeští vlastenci odchod z katolické církve k nově vzniklé české církvi pravoslavné považovali za návrat k autentické náboženské víře našich předků.

Vladimír Petřek (vpravo) po zádušní liturgii za zemřelého legionáře


Přesto otec Petřek udržoval s mnoha katolíky dobré vztahy. Mezi osobnosti, jež vysoce uznával, patřil i polemicky vyhraněný Jaroslav Durych. Jak se to slučuje s tvrzením ve vaší knize, že po stránce politické podporoval otec Petřek linii, zastávanou TGM i Edvardem Benešem?


Nenapadá mne jiné vysvětlení, než že tehdejší lidem nebyla rozdílnost náboženských a politických postojů na překážku, aby si jeden druhého navzájem vážili a oceňovali své dobré vlastnosti. Společnost byla vnitřně svobodnější a nebyla zfanatizovaná.


Vladimír Petřek však nebyl jediný pravoslavný věřící, který byl v souvislosti s Lidicemi pronásledován či popraven…


Otec Vladimír Petřek, pravoslavný farář Václav Čikl, biskup Gorazd, církevní starší Jan Sonnevend, ani oba kostelníci kostela sv. Cyrila a Metoděje, Václav Ornest a Karel Louda, neměli s Lidicemi nikdy nic společného. Po atentátu na Heydricha však poskytli parašutistům úkryt v kryptě svého kostela. Všichni pravoslavní klerici v čele s biskupem Gorazdem byli ovšem aktivními účastníky odboje už dávno před příchodem oněch sedmi mužů. Parašutistům byl asi lidsky nejbližší Vladimír Petřek, a to jak věkem, tak mentalitou. S nápadem ukrýt parašutisty v kryptě přišel za Janem Sonnevendem odbojář a zaměstnanec z Masarykovy ligy proti TBC Petr Fafek. Všichni zúčastnění s ukrýváním souhlasili, byť po zatčení gestapem chtěli kněží Petřek a Čikl zachránit před popravou biskupa Gorazda tím, že gestapu tvrdili, že Gorazd o ukrývání parašutistů nevěděl. Tomu však nevěřím, a nevěřilo tomu ani gestapo.


Popravě se nakonec nevyhnul nikdo z nich…

Vladmír Petřek před chrámem svatých Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici


3. září 1942 popravili Němci v Kobylisích biskupa Gorazda, Jana Sonevenda a Václava Čikla, o den později také Vladimíra Petřka. Oba kostelníci s dospělými dětmi, včetně paní Čiklové, paní Sonnevendové, dcery a zetě Sonnevendových, byli zavražděni v Mauthausenu 24. října 1942, spolu s dalšími 263 spolupracovníky a příbuznými parašutistů výstřelem do týla. Manželka Jiřina a dcera Vladimíra Petřka vraždě unikly, protože manželé byli od roku 1937 rozvedeni. To jí zachránilo život, a jejich dcerku to zachránilo před uvězněním ve Svatobořicích.


Byli do odboje proti německým okupantům zapojeni také katoličtí kněží?


Do protinacistického boje se zapojil velmi vysoký počet českých katolických kněží. Sám Heydrich považoval římskokatolickou církev za jednoho z nejnebezpečnějších protivníků německého nacionálního socialismu. Říšský vůdce SS Heinrich Himmler v létě 1941 během jednoho ze svých proslovů k vysokým důstojníkům SS dokonce prohlásil, že již brzy si to vyřídíme s Němcům nepřátelskými Čechy, Poláky a flanďáky.”

Během druhého období stanného práva v roce 1942 gestapo usvědčilo z odbojové činnosti a následně zavraždilo na střelnici v brněnských Kounicových kolejích dva kněze z fary ve Ždánicích. Farář Václav Kostiha a kaplan František Voneš, spolu s farními pomocnicemi Hedvikou Hanzelkovou a Marií Kubatíkovou, ukrývali dva muže intenzívně hledané gestapem.


Aktivní odbojáře?


Ano. Šlo o nadporučíka československé zahraniční armády Oldřicha Pechala, velitele paraskupiny ZINC, a jeho domácího spolupracovníka Cyrila Žižlavského, zraněného během přestřelky s gestapem. To se bohužel o úkrytu hledaných mužů na faře ve Ždánicích dozvědělo, což oba kněze stálo život. Stejně tak i paní Kubatíkovou, kdežto Hedvice Hanzelkové se podařilo uprchnout, až do konce války se skrývala.

Článek o P. Václav Kostihovi a P. Františku Vonešovi v poválečném časopisu Orel


Asi to nebyli jediní „odbojní“ kněží?


Jistě. Dalším knězem, zavražděným za heydrichiády, je třeba P. Adolf Tesař z Ivančic. Jako účastník sokolské rezistence se podílel na výrobě falešných dokladů pro vlastence hledané gestapem. Podporoval je také penězi a potravinami. Podobný osud potkal rovněž mladého kněze v Prostějově, P. Metoděje Mičolu. Byl v hledáčku gestapa kvůli materiální i morální podpoře rodin perzekuovaných vlastenců již delší dobu. Vyhlášení stanného práva využilo gestapo k jeho zatčení a popravě pod záminkou protiněmeckého výroku, jehož se měl dopustit během jednoho ze svých kázání. V souvislosti s heydrichiádou byl odsouzen k smrti také člen metropolitní kapituly v Praze ThDr. Otto Stanovský. Gestapo prokázalo, že se dozvěděl o ukrývání gestapem hledaných mužů v pravoslavném Metropolitním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. I když kanovník Stanovský nestihl pro ukrývající se parašutisty již nic učinit, byl Němci za nesplnění povinnosti učiniti udání” odsouzen k smrti. Trest mu byl nakonec změněn v těžký žalář. Dožil se sice konce války, v důsledku vězeňských útrap však krátce po osvobození zemřel. Zapojení českých kněží a řeholníků do odboje je rozsáhlé, ještě ne zcela probádané historické téma. Doufám, že v letošním roce vydá historik dr. Jan Stříbrný monografii, v níž píše o desítkách českých kněží, kteří přinesli za účast v odboji oběť nejvyšší.


Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.