Zmatky kolem zkratky

Jak známo, historii píší vítězové – což platí obzvláště v převratných dobách. Aby však veřejnost věděla, co jí nová moc potřebuje sdělit, musí k tomu mít nástroj. V našem případě jím byla od prvních chvil až dodnes Československá tisková kancelář. Těžko najít lepší místo, v němž se odrážela doba a její zvraty ve smyslu úvodem zmíněného pravdivého bonmotu.

Dějiny chtějí být přehledné, proto jsou začátky a konce událostí vymezovány pokud možno přesnými daty. Jenže ne vždy jedno končí a druhé začíná v jediném dni. Jsou děje, které se proplétají, mají svůj překotný vývoj, jeden přerůstá v druhý a je těžké jednoznačně určit jejich časové kontury. To by ovšem byly učebnice dějepisu dvakrát tak objemné, kdyby v nich měly být popisovány všechny nuance, pochyby a nejasnosti.


Je pravda, že poprvé se zkratka ČTK objevila pod zprávami o převzetí moci z rukou rakouských správních a vojenských úřadů 28. října 1918, ale přesto je do určité míry sporné, kdy vlastně nová Československá tisková kancelář vznikla. Žádné důkazy, že by byla toho dne jakkoli oficiálně zřízena, zorganizována či dokonce jen pokřtěna, fakticky neexistují. Jediným svědectvím jsou jen datované zpravodajské stránky a některé noviny z 29. října s texty signovanými zkratkou v tehdejší podobě - Č. t. k. Tyto materiály nebyly dílem nějaké instituce, ale napsal je a jejich distribuci do redakcí zorganizoval se svým týmem možná až příliš obratný syndik Josef Jan Svátek. Byl ve správný okamžik na správném místě, tedy v Obecním domě, kde zasedal Národní výbor řídící domácí převratové dění.

První sídlo ČTK v Praze v Jindřišské ulici


Za jiné datum vzniku ČTK by ale také bylo možné považovat 31. říjen, kdy Četka začala podle sdělení úředních Pražských novin oficiálně a pravidelně dodávat zpravodajství do sítě svých klientů. Nabízí se ovšem ještě třetí možnost, kterou by mohl být 13. listopad, kdy ukončilo svou činnost vídeňské Korbyro, aby přešlo pod československou správu jako hlavní redakční pracoviště nové agentury.


Nelze se divit, že v překotné a nepřehledné vřavě revolučních událostí je orientace ztížená, vždyť v prvních týdnech a měsících po převratu se vedly spory i o to, kdy vlastně vznikla sama Československá republika. Paměť účastníků bývá zastřena dynamikou času a subjektivní interpretací dějů, dobové prameny jsou často neúplné nebo chybí vůbec. Všeobecná a už i tradiční shoda na datu 28. října splývajícím se vznikem republiky má svou logiku a je historicky slušivá.


Aby nebyla agenturní dějeprava příliš přímočará, je poctivé přiznat, že je ještě jedna oblast, která ji činí poněkud nepřehlednou. V převratovém zmatku, charakterizovaném hladem po relevantních informacích, působily pod hlavičkou ČTK agentury hned dvě. Jedna, víceméně samozvaná a vedená už zmíněným syndikem Svátkem, sídlila v koridorech Obecního domu, kde zasedal Národní výbor. Ta druhá, zřízená z vůle Národního výboru, dostala redakční místnost v Harrachovském paláci v Jindřišské ulici. Komu by to bylo málo, navíc ještě „dosluhovala“ filiálka vídeňského c. k. Korbyra, která na rozdíl od obou českých ČTK upřednostňovala zpravodajství z celého mocnářství.

Zatímco „regulérní“ ČTK vedená trojicí novinářů Dušek, Hajšman, Mečíř, sháněla elementární vybavení od kancelářského nábytku po psací stroje, Svátkova ČTK vydávala zprávy na plné obrátky. Jak a přes koho se zpravodajství do novin vlastně dostávalo, bylo zcela nepřehledné, navíc se za četkaře vydávali i jiní novinářští šibalové, kteří se svou falešnou identitou chytračili. Když si na to Hajšman stěžoval úřadujícímu místopředsedovi Národního výboru Antonínu Švehlovi, ten ho údajně uklidňoval: „Nevšímejte si žádného, kdo se za něco prohlašuje. Víte, teď máme asi deset policejních ředitelů.“


Zatímco v těchto revolučních dnech na budovách všech státních úřadů už vlály červenomodrobílé prapory, v ulicích se shlukovali vášnivě diskutující lidé a z hospůdek se ozývaly vlastenecké nápěvy, zmatení novináři nově se rodících i zanikajících tiskových agentur sháněli a v chvatu psali „sensační“ zprávy. Zmatek nad zmatek – mnozí zpravodajové vlastně ani nevěděli pro koho, ale takový už je osud dějinných převratů.


Článek vyšel v měsíčníku MY 2/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi zde (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době)