Znovuzrození nepohodlného národa


Během represí v padesátých letech 19. století bylo odsouzeno zhruba tisíc Čechů za protistátní činnost. Téměř to odpovídá počtu odsouzených za trestné činy proti socialistickému zřízení za tzv. normalizace (1969–1989).

Bouřlivý rok 1848 plný revolucí bývá také nazýván „jarem národů“. Němci, Italové, Poláci a Maďaři – inspirováni francouzským příkladem – povstali, aby vytvořili své národní státy. Jejich revoluce měly jasně definovaný cíl a byly namířeny proti stejnému nepříteli – Rakousku. Absolutistická monarchie již od dob napoleonských válek bránila všemi dostupnými prostředky sjednocení Itálie a Německa a potlačovala emancipační snahy Maďarů a Poláků.


Po vzniku Německého spolku v roce 1815 se pozvolna ukazovalo, že největší nebezpečí pro budoucnost Habsburského soustátí představovala velkoněmecká idea, vyžadující sjednocení všech německy mluvících občanů do jednoho celku. Rozhodující slovo v něm mělo mít Pruské království. Rakousko tomu čelilo hlavně tím, že opustilo osvícenskou myšlenku germanizace monarchie a otevřelo prostor pro emancipaci svých podřízených, většinou slovanských národů.


Nejpokročilejší v tomto ohledu byli Češi, jejichž národní obrození probíhalo již po dvě generace. Do bouřlivého konce čtyřicátých let tak vstupovalo sebevědomé a dobře organizované národní společenství, v jehož čele stál jako neformální vůdce a mluvčí historik František Palacký. Ten měl v rámci monarchie mimořádné postavení. Přispěly k tomu zejména jeho Dějiny národa českého, původně vycházející v němčině. A právě proto mu zjednaly uznání v celém německém kulturním okruhu.

Fantišek Palacký


Kdyby nebylo Palackého…


Méně je už známo o jeho vazbách nejen na významné představitele české šlechty, jakož i na čelné rakouské politiky, včetně kancléře Metternicha. Přitom byl Palacký dlouhá léta podroben dohledu tajné policie a jeho knihy byly cenzurovány. V roce 1848 se jeden z jeho přátel, Franz Pillersdorf, stal ministerským předsedou. Sám Palacký byl v květnu 1848 císařským dekretem jmenován ministrem vyučování, ale místo ve vládě odmítl.


Nosnou myšlenkou revolucí v roce 1848 v tehdejších 49 německých státech a německy hovořící části Rakouska bylo vytvoření Velkého Německa, státu, který by kopíroval francouzský vzor. Z geopolitického hlediska téměř klíčovou roli v těchto plánech hrály země Koruny české – Čechy, Morava a rakouská část Slezska, většinově osídlené česky hovořícím obyvatelstvem. Těm byla revolučním Výborem Padesáti ve Frankfurtu „velkoryse“ nabídnuta možnost, že si za svůj podíl na vzniku Velkoněmecké říše budou moci ponechat svůj jazyk a zvyky, podobně jako Bretonci ve Francii, či Walesané v Británii, protože Češi nebyli považováni za plnohodnotný národ.


František Palacký odmítl českou účast na přípravě německého Národního shromáždění touto slavnou větou: „Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, museli bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“ Vyjádřil tak přesvědčení většiny českých vlastenců. V německém prostředí však vyvolal vlnu nenávisti, která leckde a v lecčems přetrvává dodnes. Friedrich Engels například poznamenal, že Češi nikdy neměli dějiny. Doufal také, že rakouští Němci a Maďaři odstraní „reakční“ (slovanské) národy z povrchu zemského.

František Palacký byl první, kdo upozornil na skutečnost, že idea velkoněmectví ohrožuje samotnou existenci Rakouska jako samostatného státu, a byl ostře proti účasti rakouských a českých Němců v německém Národním shromáždění ve Frankfurtu. Proto odmítl účast v rakouské vládě, když slíbila, že vypíše volby do německého parlamentu. Prokázal tak svůj charakter a zároveň i předvídavost, protože o týden později ve Vídni vypukly pouliční nepokoje, které vládu paralyzovaly.


Palackého dopis do Frankfurtu vedl k definitivní roztržce s českými Němci. Ti si na příštích téměř sto let zvolili jako svůj základní národní program velkoněmeckou myšlenku a spolu s ní připojení pohraničních území Českého království ke vznikající Německé říši. Češi se naopak po neúspěšném povstání v červnu 1848 soustředili na prosazování svých požadavků v rámci habsburského státu. První velmi nadějný pokus o vypracování nové ústavy na říšském sněmu, nejprve ve Vídni a poté v Kroměříži, inicioval právě František Palacký a s ním spolupracující čeští poslanci, kterým se podařilo dosáhnout nebývalého konsensu všech národů mocnářství.


Tento pokus násilně ukončilo již v březnu 1849 vojsko, když sněm v Kroměříži rozehnalo. František Palacký při té příležitosti pronesl věty, které jsou nepříjemně aktuální také dnes: „Prosazování národnosti představuje přirozený a nutný odpor vůči působení novověké, vše nivelující vzdělanosti, aby v jednotě lidstva nezanikala rozmanitost jeho docela.“ A dodal prorocká slova o tom, že otázka národnostní v příštích sto letech sehraje stejnou roli, jako otázky náboženské v 16. a 17. století. Jeho varování však bylo marné.


Mladý císař a jeho rádcové v čele s Felixem Schwarzenbergem se rozhodli ukončit všechny pokusy s demokratizací a modernizací státu a vrátili se k osvědčenému absolutismu. Tím na dalších deset let skončil v monarchii politický život. Všichni, kdo prosazovali federalizaci Rakouska a rovnoprávnost národů, upadli v nemilost nového panovníka a nadále na ně dohlížela tajná policie. František Palacký se na deset let stáhl z politického života.

Konec "Jara národů". Začalo uklízení


Schopnost přežít


Během represí v padesátých letech 19. století bylo odsouzeno téměř tisíc lidí (převážně Čechů) za protistátní činnost, což skoro odpovídá počtu odsouzených za trestné činy proti státu za tzv. normalizace (1969–1989). Za Bachova absolutismu (jak se posléze toto období začalo nazývat) však v českých zemích žila jen polovina dnešního počtu obyvatel. Dalším zklamáním pro české vlastence, kteří na rozdíl od rakouských a českých Němců a Maďarů zachovali věrnost císaři a Rakousku, bylo, že režim zvýhodňoval Němce a jejich jazyk až do takových bizarních detailů, že zakázal podávat a posílat telegramy v češtině.


Český národ však i v této situaci prokázal svůj základní charakterový rys – schopnost přežít a z každé situace vytěžit maximum. Během deseti let útlaku se jeho elity úspěšně věnovaly jediné činnosti, v níž měly svobodné možnosti, tedy podnikání. Českou politiku vůči Rakousku pro další půl století pak formuloval také František Palacký svou další slavnou větou: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“


Další dvě generace vlastenců připravovaly drobnou prací samostatný stát. Události „devítkového“ roku 1849 určily budoucí osudy habsburského mocnářství, které svým odmítnutím federalizace odsoudilo samo sebe k zániku. Čeští Němci přijali za svou velkoněmeckou ideu, které se drželi tak důsledně, že za sto let zmizeli z naší země i jejích dějin. Češi se tak po sto letech stali téměř jediným národnostně homogenním státem v Evropě.


Článek vyšel v měsíčníku MY 2/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon