Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2019 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2019 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon

Pavel Dam s Tomášem Grulichem: Dva milióny cestiček k domovu

K České republice se po světě hlásí na dva milióny krajanů. Je to neuvěřitelné číslo. Pětina současných obyvatel, nebo jinak dvacet procent. Kdyby žili ve své vlasti, kterou z nejrůznějších důvodů museli opustit, bylo by nás nyní téměř třináct miliónů!

 

To je samozřejmě jen statistika – a ta, jak víme, často klame. Ve skutečnosti je „našich lidí v cizině mnohem víc. Na dva milióny je těch, kteří viditelně, takříkajíc myšlením, slovy i činy, svou vlast z paměti své, svých dětí a vnuků nevytěsnili. Hlásí se k ní, udržují jazyk a tradice, zakládají školy, spolky – prostě nezapomínají. I když se některým často nežije zrovna snadno. Všude je chléb o dvou kůrkách. A v cizím prostředí – Čechy, Moravany a Slezany potkáme prakticky po celém světě – to platí dvojnásob.

 

Věc má však i druhou stránku: jak krajany chápou, berou a co o nich vědí ti, kteří každodenní současnost vlasti právě vytvářejí. Neříkejme MY. Protože všichni jsme MY. Slováci si to vždycky uvědomovali víc, než lidé v zemích na západ od řeky Moravy. Je to logické. Měli daleko silnější motiv. Touha po státní samostatnosti byla motorem a pevným mostem, který Slováky v diaspoře s těmi doma tmelil a dodával jim vzájemně energii.

 

Po rozdělení Československa o to víc. Zahraniční Slováci se na budování nového státu podíleli viditelně a byli a jsou často i doma výrazně slyšet. O těch z českých zemí to platí sice rovněž, ale jaksi o tom moc nevíme. Což je škoda, protože k naší realitě to patří víc, než tušíme. A nejen v materiální rovině.

 

Zašli jsme se zeptat člověka z nejpovolanějších. Popravdě jednoho z mála v oficiálních státních institucích, který se našimi krajany každodenně zabývá, potkává se s nimi a zná mnohé jejich problémy. Jmenuje se Tomáš Grulich a je již druhé volební období senátorem. A také předsedou Stále komise senátu pro Čechy žijící v zahraničí.

 

Senátor Tomáš Grulich, dobrý známý našich krajanů ve světě

 

Pane doktore, je známo, že Slováci, Ukrajinci, Arméni a mnozí další pomáhají své zemi minimálně tím, že domů posílají část vydělaných peněz. Jak je to s našimi lidmi v cizině?

 

Tohle určitě není žádné rozhodující měřítko vztahu krajanů ke své vlasti. Ale dobře, je to alespoň nějaké orientační číslo. Možná budete překvapeni: Podle Mezinárodní banky zasílají Češi z ciziny domů peníze, které jsou o jednu třetinu vyšší, než je například roční rozpočet ministerstva obrany. Roční částka v posledních pěti letech se pohybuje mezi 50 a 60 miliardami Kč.

 

To zní neuvěřitelně.

 

Ale je to tak. Mluvíme v tomto případě samozřejmě především o těch takříkajíc nejmladších krajanech. Tedy těch, kteří z republiky odešli až v desetiletích po roce 1989.

 

A víme vůbec, koho ve světě z těch různých máme?

 

Zhruba víme. Jde většinou o potomky těch, kteří odešli do ciziny v druhé polovině 19. století a později. Patří sem i skupiny, které emigrovaly z rasových nebo politických důvodů po roce 1938, 1948 nebo 1968. Přesná čísla nemáme pro emigranty po roce 1989. Podle odhadu ministerstva zahraničí jde asi o 600 tisíc občanů. K nim od roku 2014 nutno připočítat i osoby s dvojím občanstvím. K České republice se hlásí více než dva milióny lidí.

 

Letos si připomínáme 100 let od vzniku Československé republiky. Máte nějaké povědomí o tom, jak ti, kteří odešli ještě za Rakouska-Uherska, vnímali zrození Československa a jeho další, povětšinou dosti dramatické osudy?

 

Byli velmi důležití. Dokonce si troufám říci, že bez českých krajanů by byla Masarykova zahraniční akce daleko obtížnější, nebo dokonce neúspěšná. Nejenže zajišťovali finance, ale umožnili nám přístup k významným politikům Dohody. Obdobně pomáhali i během druhé světové války. Díky nim jsme udrželi kontakty s demokratickými institucemi Západu také během komunistické totality. Ve všech těchto etapách byla naše diaspora v podstatě nezastupitelná.

 

Takže vlastně máme být rádi, že ty milióny exulantů po světě máme?

 

To je věc hlediska. Z jednoho úhlu pohledu je to skvělé, protože máme bezprostřední spojení se světem. Mnozí tam dosáhli fantastických úspěchů – a jejich sláva dozařovala či dozařuje i na nás. Jsou ale také mnozí zklamaní či dokonce zatrpklí – je to jako v každé lidské komunitě. Nepřeberné množství osudů, dobrých či zlých zkušeností, radostí i nedorozumění. Jde hlavně o to, udržovat aktivní komunikaci, vzájemně si pomáhat – alespoň tak, jak je to možné.

 

Vracejí se někteří?

 

Jistě. A mělo by nám záležet na tom, aby jich bylo co nejvíc. Zvláště těch z posledních let. Každý má samozřejmě svůj osud v rukou. A pokud jsme ve svobodném státě, má se každý právo rozhodnout, kde bude žít. Nicméně je jasné, že naše společnost je odchodem svých spoluobčanů ochuzována. Tím spíš, že dnes jde většinou o lidi vzdělané a kurážné, kteří se nebojí změny a věří si. Pro republiku by bylo ztrátou nepokusit se získat je pro návrat do vlasti, nebo s nimi ztratit kontakt.

 

Pokoušíme se o to?

 

Myslím, že ne dost. Řada států má v zákonech zakotvenou takzvanou návratovou politiku. Jde o země, které mají velmi širokou diasporu, například Irsko, Polsko, Slovensko, ale i typické imigrantské státy, jako jsou například Izrael nebo Austrálie. Přitom v České republice je silný takzvaný potenciál návratu. Říkají to i čísla. Například podle Eurostatu měla ČR 29 % navrátilců. Předběhlo nás pouze Polsko se 75 %. Pro srovnání v Německu jich bylo 23 %, v Rakousku 13 %, ve Slovinsku 10 %, v Maďarsku a Itálii po 8 %.

 

Co s tím?

 

Nic násilného. Jak říkám – udržovat kontakt a vzájemně si pomáhat. Tady doma také legislativně. Vezměte si, že až od roku 2014 bylo novelou zákona umožněno lidem, kteří ztratili občanství na základě takzvaného nedovoleného opuštění republiky před rokem 1989, získat občanství obou států.To je důvod, proč se musí definice rozšířit nejen na občany cizího státu, kteří si udržují vědomí svého původu ve své vlasti, ale i o občany České republiky, kteří dočasně nebo trvale žijí v cizině. Proto je lépe hovořit o české diaspoře.

 

Setkání učitelů češtiny v Atlantě 2017  

 

Je asi logické, že se to týká především těch, kteří ještě v cizině nezapustili hluboké přesgenerační kořeny. Ale mají vůbec zájem?

 

Především oni. Výzkum Etnologického ústavu AV prokázal, že 92 % Čechů novodobé diaspory má zájem o dění a život u nás a 64 % se dokonce aktivně tohoto života zúčastňuje. A jsou to často velmi úspěšní lidé. Řada z nich je na významných postech v mezinárodní vědě, ve vysokých společenských i ekonomických funkcích. Je na české straně, na firmách, vědeckých ústavech, vysokých školách, aby využily možnosti, které česká diaspora skýtá.

 

A dělá pro to něco stát?

 

Nedělal moc, teď už se to trochu zlepšuje. Například vysíláme takzvané vědecké diplomaty – první dva odjeli do Izraele a USA. Naše zástupkyně v Izraeli tvrdí, že její orientace ve vědecké oblasti by jí bez sítě Čechů trvala místo několika měsíců roky. Letos také vláda na podnět Senátu jmenovala při ministerstvu zahraničí mezirezortní komisi pro Čechy žijící v cizině.

 

Trochu se všech těchhle byrokratických věcí bojím. Je to k něčemu, nebo si jen stát odškrtne formální zájem?

 

Kdepak, je to důležité. Hlavně musí reagovat na podněty a koordinovat je. Od těch nejobyčejnějších věcí, jako je získávání dokladů všeho druh, uznávání studia, problémy se zdravotním a sociálním pojištěním, sňatky a rozvody v zahraničí a tak dále. Ale jinak máte samozřejmě pravdu. Je to právě zbytečná administrativa, která ztěžuje návrat mnohých zkušených lidí do vlasti.

 

Senát pravidelně vytváří platformu pro setkávání a prolínání názorů akademických pracovníků zabývajících se českou diasporou, se zástupci krajanů, zástupci ministerstev z Mezirezortní komise při MZV.

 

Zabýváte se touto problematikou již roky, ale v médiích o tom není skoro zmínka. Řekněte, pane senátore, čím jsou pro vás po všech těch letech a zkušenostech naši krajané?

 

Především jsou přirozenými vyslanci své vlasti v cizině. Tak, jak se k nim budeme chovat, tak budou o České republice mluvit. Zvláště ti mladí, kteří se sdružují v neformálních či i formálnějších sdruženích. Příkladem budiž spolek Čeští studenti a mladí profesionálové ve Francii, nebo letos založená platforma mladých vědců Czexperts snažící se propojit komunity českých odborníků z různých zemí s centrem v Berlíně.

 

To je profesní věc, ale co jejich rodiny, děti? Mají zájem, aby si i ve světě, který ovládla angličtina, jako v dobách starého Říma latina, udržely mateřštinu.

 

No samozřejmě. Dobrým příkladem je rozvoj českých škol, které o sobotách či nedělích navštěvují právě děti. Dnes jich tam v různých zemích chodí na 3 500 – a jistě by jich bylo více, kdybychom jim s tím více pomáhali. V posledních dvou letech vzniká v zahraničí měsíčně jedna taková škola. A je také potěšitelné, že se již objevují podniky, které si uvědomují význam kontaktu s našimi občany v zahraničí. Například firma AVAST v loňském roce věnovala 4 miliony korun pro českou školu v San Franciscu. Jistě se jí to vyplatí. Připomínám, že tu školu navštěvuje 110 dětí rodičů pracujících převážně v Silicon Valley.

 

Vyšlo v MY 1/2018.

 

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

19.11.2019

10.11.2019

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed