Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2019 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2019 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon

Josef Štogr: Děkujeme, že kouříte - O radostech i trápeních kuřáka tabáku

14.03.2018

Doutníky, dýmky, cigarety. Dlouhá cesta jedné kulturní tradice má být z našeho světa odstraněna, jako mnohé další. Kouření je totiž nezdravé. Ale ani žít není nejzdravější. Americký film Děkujeme, že kouříte (Thank You for smoking) vyvolal před pár roky vášnivé polemiky v Americe, u nás nevzbudil větší pozornost. Proč se na „pokrokové“ metody, jak nás ochránit před sebou samými, díváme na rozdíl od Západu spíše s humorem a ironií?

„Vinetů, můj bratře“ – nadechl jsem kouř z posvátné dýmky a podal vedle stojícímu kamarádovi. Byl to kalumet a kouřili jsme posvátný tabák přátelství. Milan Komorský, myslím, že to byl on, přinesl k tomu účelu šlohnuté cigarety Letky, které jsme vydrobili, přidali něco suchého bukového listí a na podnět Jindry Hadraby nehet z palce, který si pohotově ukousl, protože prý to Indiáni dělali, alespoň to tvrdil "Sam Houkins". Tedy jestli se nemýlím, hi hi hi. Možná, že to byl jiný z „hochů, co jsme spolu chodili“, kdo si ukousl nehet. Bylo nás víc než pět a v šedesátých letech už nikdo z nás neměl tu výsadu být Zilvarem z chudobince. 

 

Troubel nám nějaký starší brácha protáhl drátem z bezinkového prutu a kdovíkde jsme vzali hlavičku fajfky, ale zážitek to byl mocný: dýmka míru na věčné přátelství a slzy, které nebyly slzami dojetí, to nám jen pekelný obsah dýmky nahnal vodu do očí. Slibovali jsme si věčné přátelství a dívali se vzhůru k nebi. Jednak, že jsme to tak viděli u Indiánů a pak také, aby se nám slzy nekoulely po tvářích.

 

První dusivé pokusy

 

A tak jsem kdysi začínal – a kde jsou ti všichni, podsaditý Arnošt Svrchník, který měl pod nosem kníra už v osmé třídě, a Honza Ševelský, který to dotáhl v osmdesátých letech na okresního šéfa policajtů. Kdo ví, zda si s sebou nesli ten oblak z dýmky míru.

 

Já jsem se na dlouhý čas stal nejprve Mirkem Dušínem a nekouřil jsem, i když se to někdy nevyplácelo – třeba jsem se nedozvěděl, co se upeklo v hloučku kuřáků před učňovskou školou… ale nelitoval jsem.

 

Až když jsem měl dojem, že nastal čas dospělosti, to mi bylo 33 let, koupil jsem si první doutník. Později už jsem je kupoval po dvou, uvědomil jsem si, že k porozumění chuti dané značky je třeba vykouřit stejný doutník ve chvíli klidu a rozjímání, ale také ve chvíli, kdy se z běsů každodennosti do takové chvíle chci přesunout řekněme „v omezeném čase“. Jinými slovy: není správné říci, že „kouřím ve stresu“ – jen jsem ve stresu a kouřím tedy „mezi stresy“. Protože kouření doutníku se pak stává asylem, odolným proti vší blbosti ve světě, stává se radostí, kdy mě stoupající kouř spojuje nejen s dávnou dýmkou míru, kterou jsem prostřednictvích svých tehdejších kamarádů vykouřil, ale i s celým světem.

 

„Kouření je nezdravé,“ slýchal jsem a odpovídal v zásadě stejně – nemám rád obecně platné výpovědi; tak, jak je kouření nezdravé, tak je také vůbec nezdravé žít, protože to v každém případě skončí smrtí. Ale já zatím žiju, a tak mám kdykoli možnost položit si otázku, zda právě chci kouřit. A pokud dospěji k odpovědi, že teď je správné si zapálit doutník nebo dýmku, učiním tak – a v tomto smyslu se kouření stává součástí mého života bez toho, abych spekuloval, zda žít je zdravé.

 

Ale začalo mi vrtat hlavou, kde se ta otázka vzala? Vždyť přeci v tehdy šedesátých letech se takhle blbě nikdo neptal! Maximálně nám zcela opačně říkali „pijte mléko, je zdravé“ a dobře jsem věděl, že někteří mléko pijí a celkem se nic neděje, ale jiní, když si dají mléko, tak svým mírně neurotickým jednáním svědčí o tom, že se něco děje. Zpravidla hledají záchod.

 

A tak jsem si z šedesátých let odnesl jedno ponaučení: nevěřte nikomu, kdo vám říká, že je něco zdravé, anebo naopak nezdravé. Nevěřte někomu, kdo se tváří, že to ví a vyvyšuje se nad vás a tvrdí, že chce pro vás jen „dobro“. Ať si ho strčí za klobouk! Co je dobrý, na to přijdu sám...

 

A tak, jak jsem se snažil přijít na to, co je pro mne dobré „teď a tady“, a ptal jsem se „co mám dělat“, aniž bych si myslel, že nějak snadno najdu odpověď platnou „jednou provždy“. A mimo jiné jsem považoval za dobré se zabývat tabákem, jeho historií a tím vším, čím tabákem ovlivněná kultura procházela za poslední čtyři století, a otázkou, proč náhle tabák „narazil“ na jakýsi společenský útes zloby, pohrdání, odporu. Ale abych začal u prvního doutníku:

 

Za všechno můžou indiáni!

 

Podle všeho Indiáni, které Španělé poznali v Karibiku, používali tabák při iniciačních obřadech a při jiných příležitostech kultovního rázu. Jako všude jinde jistě znali pálící misky, ale dokázali také srolovat listy do jakýchsi tlustých předchůdců doutníku, z jedné strany je zapálili a pak sáli z tohoto žhavého ohniska kouř přímo do úst – někdy prý dokonce tak, že si žhavý konec drželi rty v ústech.

 

Španělé to dělali s nimi, a asi si párkrát připálili jazyk, a tak usoudili, že je dobré celou věc otočit – a nechali tedy na místních, aby jim založili tradici doutníků, ve které záleží na stovce detailů – postupu při sušení a fermentacích (je jich více) tabákových listů a způsobech balení. Vypadá to, že si privatizovali slast a jistou mimořádnost, která byla určena pro význačné chvíle indiánského společenství, ale není to tak docela pravda.

Kuřáci se rádi scházejí, a kromě jiných vymožeností přináší společné kouření jednu zvláštní výhodu: ti, kdo se sejdou při kouření dýmky nebo doutníku, nemusejí pořád mluvit. Tabák usnadňuje neverbální komunikaci a dává i prostor mlčení.

 

Doutníky se brzy začaly dovážet do Evropy, ale byly drahé a dala se takto zpracovat jen část tabáku. Evropané proto našli správnou kombinaci mezi dýmkou šlukovkou (celá Asie tenhle výdobytek kultury znala, jen s jinými rostlinami) a tabákem. A v prostředí třicetileté války se občas trén jednoho vojska stal kořistí protivníka. A tak zanedlouho hulila celá Evropa.

 

Bafat jako Hobiti

 

V tomto okamžiku si neodpustím a udělám krok stranou, krok k hobitům a vzdám hold panu Tolkienovi, protože skrze Tobolda Troubila a hlavně Sama, kamaráda Froda Pytlíka, opakovaně pronáší krásné oslavné básně ku chvále dýmkového koření. To z podnětu Tolkiena jsem začal kouřit i dýmku a občas si tak odskočím od milovaných doutníků. A přitom mohu v této odbočce též pár slov věnovat cigaretám.

 

Počátky cigaret, tak jako u většiny věcí, byly nenápadné. Šlo o věc okrajovou, to v pařížských salónech bylo módní záležitostí kouřit tenoučké doutníčky balené do papíru. Jenže moderní doba přinesla s sebou průmysl a ten vnucoval spotřebitelům (standardizovaným lidem) standardizované výrobky. První začali cigaretám podléhat životem standardizovaní tovární dělníci – jak jinak. Další krok už byl osudný: začala světová válka (to až později naši předci zjistili, že byla „první“). Pro vojáky na obou stranách fronty byly dodávány celé bedny nábojů a také krabice s cigaretami – s patronami na tabák. Vždyť kdo by „po staru“ kouřil dýmku, jak by se o ni mohl starat v zákopech, kde lilo, mrzlo a hlavně kdykoli se mohl ozvat výbuch a po něm svist – a všichni leželi na břiše, kaluž nekaluž: a kde byla fajfka? Po válce už byla pasé postava starého vojáka, který leze do suché vrby pro křesadlo, aby si mohl zakouřit poslední fajfku tabáku. Pohádka skončila. Vojáci, kteří se vraceli z války, už byli závislí na cigaretách – chtěli kouření, které je kdykoli k mání, je kdykoli k dispozici. Nic nevyžaduje, jen nabízí. Zdánlivě.

 

Kdysi mi ujel vlak kamsi, vím jen, že jsem po dlouhou dobu čekal na nádraží a v kolejích nebylo vidět nic než miliony vajglů, a uvědomil jsem si, kolik je v nich nervozity, kolik je v nich nevyrovnanosti, nesmíření. Skrze ty cigarety jako by si navrátilci přinesli svoji válku s sebou domů. Tabák může být vlídným přítelem, proč má být nositelem nervozity, říkám si, tolik nenávisti je v těch vajglech s filtrem, nenaplněné chtivosti a strachu…

 

A pak jsem si uvědomil, že cigarety zapáchají. Tedy smrdí. Kouřím doma u krbu pravidelně, ale po návštěvě kuřáckých kamarádů větrám – tedy větrám po jejich cigaretách! Jak je to možné? Dotazoval jsem se tak dlouho, až jsem zjistil, že cigarety obsahují tucty přidaných chemických látek – a možná i nějaký tabák! Tomu říkám důsledná strategie: jen těžko můžeme vzdorovat kritikům kouření, že kuřáci smrdí, když předtím byli výrobci cigaret donuceni, aby…  splňovali stovky nařízení, a dělali tak z tabáku něco zcela jiného, než co má být!

 

Za to může Jindřich Hadraba nebo Honza Ševelský! Nevím už, kdo z nich trval na tom nehtu v kalumetu! A Sam Houkins se mi v uších ozve se svým nepříjemným hi hi hi…

 

A možná, že jsem pochopil i něco z pozadí toho iracionálního odporu proti „kuřákům“. Kuřáci veřejně znevěrohodňují všechny řeči o tom, co dělat máme a co nemáme, zesměšňují je už tím, že jsou. Ignorují pokyny, které máme respektovat, vysmívají se řečem, které nás mají vést, protože ti „k tomu povolaní“ nám říkají, co je zdravé a co nezdravé, co je dobré a co špatné, co dělat máme a co naopak nemáme.

 

V "péči"nekuřáků...

 

Kuřáci zde reprezentují vzdor, protože si dělají co chtějí! Není přeci nad to všechna tato dobrodiní přijmout a spočinout v té velké náruči péče a starostlivosti, která nám je nabízena… A není nad to přidat se k honu na kuřáky a osvědčit tak sám před sebou, že „páchám dobro“ – pro ně a třeba proti jejich vůli, jde právě o to, aby se co nejvíce rozšířila představa, že konat pro druhého dobro proti jeho vůli je docela… napadá mi trestuhodné. Vím ale, že společensky korektní je říci opak: ti, kdo nejsou schopni uznat sami, že dělají něco „nesprávného“, musí být ostrakizování a nejlépe přímo svým blízkým okolím, jen tak se stane snadno postižitelnou jakákoli odlišnost! Ale to už nepatří do článku o kouření.

 

Kde jsou cigarety šedesátých let, Letky, Lípy a Startky, balené po desítkách v tlustém papíru? Tabák v nich byl sice vypěstován na Slovensku, byl špatně fermentovaný, ale byl to tabák! To už si dnes v cigaretách nikdo nedá. Tedy pokud nezůstane u doutníků a kvalitních tabáků, které „musí“ spotřebitele upozornit na složení: 100% tabacco.

 

A ještě u jedné věci se chci zastavit, totiž u údajné závislosti na tabáku, nikotinu. Vykouřili jsme nejednou s nějakým kuřákem cigaret silné kubánské doutníky a bylo zajímavé ho pak sledovat. Takový doutník nejde šlukovat – maximálně si kuřák zvyklý na cigarety malinko „přišlukne“, ale jen aby se nerozkašlal. Po téměř hodinovém vykouření doutníku má v sobě nikotinu na půl dne, stačí na to sliznice úst a nosu, a přesto si do pěti minut zapálí cigaretu. Mohl bych se vsadit. Proč?

Při kouření cigaret a závislosti na kouření cigaret totiž vůbec nejde o nikotin (a něco by o tom mohli říci ti, kdo se snažili odnaučit kouřit a dávali si nikotinové náplasti). Návyk vzniká při dráždění plicních sklípků – kuřák cigaret se svým hlubokým nádechem poškrábe, podráždí tam, kam se jinak nedostane. Jako se jiní škrábou v uchu – a pak si jen marně vrážejí do ucha malíček a hledají cokoli, čím by dosáhli hlouběji.

 

Kouř plyne jak čas

 

Pro mne je kouření doutníků nebo fajfky chvílí, ve které je člověk vyvázán z všednosti času, nejde-li o život, tak přitom nevstávám, nic si nepoznamenávám, nechám myšlenky plynout a unikat do zapomnění. Nejde o marnost, je to projev moudrosti: nic z toho, co považujeme za důležité, být důležité nemusí, a naopak, věci zdánlivě nedůležité mohou být podstatné, jen je třeba dát jim to, co jim patří. A proto mohu dát i předvelikonočnímu půstu, co mu patří, a doutníků se na tu dobu odřeknout.

 

A říkám všem: nevylévejte s vaničkou dítě. Kouření je několikasetletou součástí naší tradice, dalo vzniknout krásným uměleckým předmětům a stalo se součástí společenského života. Kuřácké kluby jsou neodmyslitelnou součástí historie, a podílejí se tak na našem kulturním bohatství. A ti, kdo kouří, mají k sobě blíž, kouří totiž svou „dýmku míru“, své přitakání dobrému stvořenému světu!

 

Kouření už pro mne nebude tím, čím bylo ono kouření kalumetu kdysi nad Bílými vršky, v malém lomečku s louží plnou čolků, nebude pro mne obřadem se společenskou platností – ale jistým způsobem o obřad jde. Jde o obřad, jaký člověk vykonává kdykoli, kdy se před někým sklání v pozdravu, byť i jen mírnou úklonou, obřad, ve které dává svoje přitakání věcem, které jsou tak, jak mají být.

 

Vyšlo v MY 3/2018.

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

10.11.2019

18.10.2019

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed