Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2019 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2019 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon

České nebe nad Čertovkou

14.05.2018

Převozník pražský Zdeněk Bergman: Mým životním posláním je obdělávat vodní hladinu 

Městské domy obtékané poklidně tekoucí vodou, starobylé mostky, romantické mlýny, loďky s turisty. A jim k dispozici nepřehlédnutelné černé postavy v bílých námořnických uniformách. Italské Benátky, čelící migrační vlně ze subsaharské Afriky? Kdeže. Vítejte na pražské Čertovce, které velí vrchní pražský převozník Zdeněk Bergman. Muž, bez něhož si tuto část Starého města pražského a vlastně celou stověžatou matičkou protékající Vltavu již dost dobře nelze představit. 

 

Píle a urputnost, s jakou bez prostředků a konexí kráčel za svým cílem, je pro každého, kdo se s ním poznal, strhující a nakažlivá. Jak už to tak ale bývá, velcí lidé současnosti by svého díla nedosáhli, kdyby nebylo podobně smýšlejících a jednajících rodičů či prarodičů, dobrého příkladu z vlastní rodinné tradice.

 

„Mám štěstí na dobrou rodinu, která mi dala do vínku skoro vše, co k vodnickému řemeslu patří. Můj dědeček architekt Pich mne naučil rýsovat a kreslit, babička Pichová mi po večerech četla legendy o Karlu IV. Děda se aktivně zúčastnil Pražského povstání v květnu 1945 a často na něj vzpomínám, když procházím kolem sloupu křižovnického kláštera, v jehož prostorách mají Pražské Benátky kancelář. Ten mu totiž zachránil život při jedné z kulometných paleb útočících esesáků. Snad ještě více mne utvářel dědeček Bergman, učitel jednotřídky ve Třech sekerách, jinak též vášnivý rybář. Postavili si s babičkou, rovněž učitelkou, chatu na břehu Velkého rybníka u Karlových varů, kam se z Prahy přestěhovali, a já tu s nimi trávil krásné dny svého dětství. Milovali skandinávské ságy, ze kterých mi četli o lodích a s nimi spjatých dobrodružstvích. Kolik hodin jsem tu proseděl na dědově pramici! A když jsem zrovna někam neplul, stavěl jsem přístavy. Ve Varech jsem si tehdy zcela náhodně zakoupil knihu Artura Ransoma Boj o ostrov. Přečetl jsem ji jedním dechem, a hned jsem věděl, že se chci po zbytek svého života motat kolem vody. A nejen to. Svého prvního syna jsem pojmenoval Artur...“

 

 

A tak tu malý, ale ke své životní profesi dospívající Zdeněk plachtil s kamarády na lodi Mlok a zažíval podobná dobrodružství, jako bájné Vlaštovky a Amazonky. 

 

Ve třídě se svatým Janem 

 

Toužil se stát námořníkem, ale po rozhovorech s otcem si nakonec uvědomil, že by se mu na vzdálených mořích stýskalo po zemi, jejíž kulturu a tradice čím dál tím více miloval.  

 

„Můj otec byl pro mne vzorem. Byl nesmírně pečlivý strojař a byl to on, kdo mne přivedl na myšlenku studovat obory vodních staveb a vodního hospodářství. Já si tehdy naplno uvědomil, že mým životním posláním není toulat se po mořích, ale vodní hladinu obdělávat. Již v šestnácti letech jsem vypracoval svůj první projekt rybníka, propočítával jsem hráze a navrhoval koncepce jezů. Krásná doba. Za důkaz, že jsem si svůj obor nezvolil omylem, považuji také to, že třída, v níž jsem se učil, stála na místě původního hrobu sv. Jana Nepomuckého. Pražského mučedníka, jemuž jsem zasvětil nemalou část svého pozdějšího díla. A jak věřím, je to spolu se svatou Anežkou on, kdo na mé dnešní působení dohlíží.“

 

Nadaný student Bergman odmaturoval v roce 1989, a tak první rok vysokoškolských studií na ČVUT trávil nezapomenutelnou atmosférou listopadových událostí. Převratu, který mu umožnil již záhy podnikat v oblasti, jež je současně i jeho koníčkem. Svůj první kapitál nashromáždil sběrem jablek v tyrolském Bolzanu. V roce 1993, tedy ve svých 23 letech, založil se svým spolužákem První všeobecnou člunovací společnost, vyprojektoval pramici s dlouhým placatým nosem zvanou Šinágl a začal s ní brázdit vody Čertovky. A současně s ní vyjel i starý parníkový člun Julius, oba se závěsnými motory Johnson, zakoupenými za výdělek z tyrolské brigády. „Protože jsem neměl auto, jezdil jsem na kole a benzín do motorů jsem vozil na zádech v batohu. S kamarádem jsme brázdili Čertovku každý den, vyhlídkové plavby se nekonaly, jen pokud silně pršelo. Na všechno jsme byli jen dva, od prodávání lístků až po vlastní řízení lodí.  

 

Soukromé muzeum

 

Dnes má Zdeněk Bergman lodí dvacet tři a další se staví. Nezaměstnává jen jednoho parťáka, ale více jak sto lidí, počítaje v to i sezónní brigádníky. I těch mahagonově černých „naháněčů“ potkáte dobrou dvacítku. Zkrátka kdo projde kolem Karlova mostu, nemůže posádku Pražských Benátek minout. Ostatně most, z něhož byl do vod vltavských svržen Bergmanův patron, mistru loďařského řemesla také za mnoho vděčí. Za zády Karla IV. na Křižovnickém náměstí je pár schůdků. Kdo po nich sejde, vstoupí do patrně jediného muzea v Praze, nevykrmovaného z veřejných rozpočtů – Muzea Karlova mostu. Svým návštěvníkům je tu k dispozici od roku 2007 a nabízí jim mnohem víc, než jen historiografické informace o stavbě mostu, spojujícího oba vltavské břehy. Vzhledem k tomu, že se muzeum nachází na půdě kláštera Křižovníků s červenou hvězdou, je tu po zásluze značný prostor věnován historii řádu a především jeho Bohem mimořádně obdařené zakladatelce sv. Anežce České. Co by za to dnešní feministky daly, kdyby tak jako ona dokázaly po generace ovlivňovat osudy tolika mužů... 

 

Také Zdeňkovi Bergmanovi zasáhla sv. Anežka do života. A to zcela v duchu svého stěžejního povolání, totiž účinně milovat lidi trpící a opuštěné. Psal se konec roku 2006, kdy i v Praze mrzlo až praštělo. Bezdomovci, kteří nedávno přišli o svůj náhradní domov v Bolzanově ulici, se hřáli v provizorním stanovém městečku na Letenské pláni. Pražský magistrát se tehdy rozhodl, i vzhledem k tomu, že žádná z městských částí centrum pro bezdomovce provozovat nechtěla, pořídit lidem bez domova loď a zřídit nocležiště na ní. Loď se jmenuje Hermes a k účelu, jemuž dnes slouží, ji upravil Zdeněk Bergman se svými spolupracovníky. 

 

Pocty od nich se však nedostává jen sv. Anežce, ale i sv. Janu Nepomuckému. Od roku 2009 se v předvečer jeho svátku slouží slavnostní mše, po němž následuje procesí a barokní vodní koncert s mohutným ohňostrojem u Karlova mostu. To celé pod velkolepým názvem Musica navalis in honorem Sancti Ioannis Nepomuceni. Chcete-li po našem, pak Lodní hudba k poctě sv. Jana Nepomuckého. Nejde přesně vzato o Bergmanův vynález, on „jen“ obnovil válkou a komunisty přerušenou několikasetletou tradici, zahájenou rokem 1715.  

 

Navalis není jedinou akcí pro veřejnost, kterou společenství kolem Zdeňka Bergmana pro veřejnost pořádá. Letos padaly teploty k bodu mrazu, přesto si stovky Pražanů i přespolních nenechaly ujít bohatý program „Dne Vltavy", pořádaného Vševltavským spolkem. Vodnické hrátky, muzika, plavby zdarma i volný vstup do muzea, to vše v režii pražského převozníka Bergmana, který ve spolupráci s dalšími převozníky a rejdaři, provozovateli půjčoven lodí či klubem otužilců, zpestřily mnoha rodinám počasím jinak nepříliš vlídnou březnovou neděli. „Vševltavský spolek má za cíl zejména dvě věci – ochranu profesních zájmů členů spolku a rozvoj života v oblasti Vltavy a Berounky. Proč? Je to prý prosté: chceme vrátit Vltavu Pražanům“.  

 

Rýn se vlévá do Čertovky 

 

Zní to všechno idylicky, ale stejně jako v jiných oborech lidské tvůrčí činnosti a podnikání, také převoznictví a lodní plavby podléhají stále přísnější regulaci.

 

„V době, kdy jsme začínali, jsem mohl stavět a provozovat lodě, které vzhledem k nižšímu výkonu nemusely být ani registrovány. Neumím si představit, že bych to, čeho jsme za ta léta dosáhli, vydupal „z vody“ dnes. Dnes nevyplujete, dokud nemáte roční praxi a průkaz kapitána 3. třídy se schopností doplout do Hamburku. A když už ten průkaz máte, a přitom provozujete plavby jen po Čertovce, tak jinam než na ní stejně vyplout nesmíte! Naprosto absurdní. Je to důsledek nesmyslných direktiv Evropské unie, prolobovaných spolkem mocných rýnských rejdařů, kteří nám diktují, že na našich klidných tocích musíme mít lodě s parametry pro rychlé, dravé řeky, jako je právě Rýn.“ 

 

Ani nadnárodní úřední šiml Zdeňku Bergmanovi nezabránil, aby svým převoznickým uměním potěšil obyvatele z povodí další krásné české řeky - Berounky. Na loď Kazín, kormidlovanou kapitánem jak vystřiženým ze starých námořnických románů se lze nalodit v místě nejstaršího přívozu v Čechách, datovaného rokem 1158. Je možné, že ani na „Staré řece“ neřekl převozník pražský poslední slovo. Hádejte, kdo je předsedou Karlštejnského splavňovacího spolku? Ano, uhodli jste. A jaké má s ním plány? Plout proti proudu obou řek od Karlova mostu až na Karlštejn. Svou smělostí se tato vize vyrovná snad i bájné představě o propojení Dunaje, Odry a Labe. Když ale zvážíme, čeho všeho tento ještě ani ne padesátiletý muž dosáhl, raději bych se tomu nesmál. Naše vnoučata se nejspíš mají na co těšit.  

 

Vyšlo v MY 5/2018. Autor: Michal Semín

 

Slavnost Navalis 2018 se letos koná již 15. května. http://www.navalis.cz/

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

10.11.2019

18.10.2019

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed