Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2019 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2019 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon

Zelená je tráva

24.06.2019

Byly doby, kdy český a slovenský fotbal patřily – na scéně klubové i reprezentační – k světové elitě. Letos je to 85 let, kdy jsme si z mistrovství světa v Římě po porážce s Italy přivezli stříbro. Kdyby nás ale švédský sudí exemplárně nezařízl, byli jsme šampióny MY.

Naši reprezentaci vedl jako kapitán brankář František Plánička

 

První polovina dvacátých let minulého století byla ve znamení sparťanské dominance. Přes občasné výpadky neměla Sparta v Evropě prakticky žádnou konkurenci. Dozvuky této slavné éry letenských se projevily v roce 1927, když zvítězili v 1. ročníku Středoevropského poháru, předchůdci dnešní Ligy mistrů. V roce 1930 se ještě dostala do finále, stejně jako rok předtím Slávie, ale to už dávno prošla generační výměnou. 

 

Ta byla nutná i v národním mužstvu. Na mezinárodním poli jsme nebyli ve 20. letech takovým hegemonem, přesto jsme však patřili do nejužší světové špičky. Na přelomu 20. a 30. let však začínal pozvolný ústup ze slávy. Dokladem byla prohra s tehdy slabým Portugalskem. Pan Habásko ji v Poláčkově Mužích v ofsajdu vnímal tak, že „bývávaly doby, kdy s takovým Portugalskem by nemluvila ani rezerva Slavoje Žižkov“. Přicházely sice i výhry, nicméně fotbalová veřejnost již otevřeně hovořila o krizi.  

 

Příležitost ke zjištění skutečné síly československé reprezentace v konfrontaci s těmi nejlepšími zůstala nevyužita. Na první mistrovství světa, pořádané v roce 1930 Uruguayí, jsme se podobně jako naprostá většina evropských týmů nepřihlásili. Obě pražská „S“ totiž odmítla uvolnit své nejlepší hráče na půldruhého měsíce – a plout 13 dní přes Atlantik na světový šampionát s náhradníky z řad Viktorky Žižkov či Bohemians se svaz ze strachu z blamáže neodvážil. 

 

Když se o čtyři roky později konal další šampionát v Itálii, zájem o účast se výrazně zvýšil. Kvalifikační los určil Čechoslovákům za soupeře Poláky. První měření sil ve Varšavě skončilo v říjnu roku 1933 výsledkem 2:1 v náš prospěch. Z odvety v Praze následně sešlo, ježto soupeř, jak psaly noviny našich severních sousedů, odmítl „kvůli československé politice vůči Polsku“ přijet. Možná tam byla i obava z výprasku, přece jen náš fotbal byl jinde než ten polský. 

Plakát zvoucí na fotbalové mistrovství světa v Itálii roku 1934

 

Zvláště pak po slavné výhře nad neporazitelným rakouským „Wundermanschaftem“ v dubnu téhož roku ve Vídni se zdálo, že se blýská na lepší časy. Především se konečně podařilo adekvátně nahradit stěžejní post středního záložníka, kde se po neúspěšně zkoušených Šimperském, Pletichovi či Carvanovi natrvalo usadil Slovák Štefan Čambal. Vzdor tomu se v srdcích fandů uhnízdil náš tradiční skepticismus vrcholící návrhy, aby nároďák do Itálie raději ani nejezdil, jinak si tam uřízne ostudu. 

 

Poslední přípravný duel měl proto ukázat, zda vůbec má smysl na šampionát jezdit. Test měl obstarat tehdy nejlepší tým světa - Angličané. Čechoslováci po vynikajícím výkonu a výhře 2:1 tak alespoň načas všechny kritiky umlčeli. Kádr složený až na náhradního gólmana Ehrenfielda Patzela z Teplitzer FK pouze z hráčů Slávie a Sparty přesto vyrazil na svou „mission impossible“ s nedůvěrou fanouškovské obce v zádech. Mnozí hráči si s sebou vzali jen kartáček na zuby a chrániče s kopačkami, ani oni příliš nevěřili, že na mistrovství světa udělají díru do světa. S týmem nejel žádný trenér, tuto roli vzal na svá bedra asociační kapitán dr. Karel Petrů. Hráči, kteří chodili do zaměstnání (např. Nejedlý pracoval v dopravní kanceláři, Burgr jako řezník), si museli vzít dovolenou.  

 

Cesta do finále 

 

Úvodní střetnutí šampionátu hraného vyřazovacím způsobem dalo kritikům příležitost k pozvednutí hlasů i hlav. Reprezentanti se lvíčkem na prsou se v Terstu s podceňovaným rumunským protivníkem dlouho trápili a horko těžko vybojovali po gólech Puče a Nejedlého hubené vítězství 2:1. Specifikem tohoto mače byla bóra, silný vítr vanoucí místy až 150 kilometrů za hodinu, neumožňující kloudnou hru. Ale ani ta nebyla omluvou pro bídný výkon, kvůli němuž pasovala odborná i laická veřejnost celek ČSR na adepta brzkého vypadnutí z turnaje. Nebýt výtečného brankáře Pláničky, pakoval se s ostudou již v 1. kole. 

Po vítězství nad Švýcarskem psaly tuzemské deníky o „strhující vůli, jež stmelila jednotlivce v celek skvělé výkonnosti“

 

V Turíně přivítalo hráče velké vedro a dusno. Švýcaři nebyli žádná ořezávátka, jakkoli nepatřili k tomu nejlepšímu, co svět míče kopaného nabízel. Navíc po zoufalém představení týmu ČSR v úvodním duelu se v tomto čtvrtfinále jen těžko hledal favorit. Opět famózně zachytal Plánička, který kryl i střely z bezprostřední blízkosti. Tentokrát však zahrál výborně celý mančaft, v němž v útoku místo Josefa Silného nastoupil František Svoboda alias Franci. Právě ten srovnal na 1:1, a poté hrál prim při tlaku našich, vyústivším v Sobotkův gól na 2:1. Když pak Švýcaři vyrovnali, vstřelil 8 minut před koncem přesně umístěnou střelou z velkého vápna vítěznou branku „kanonýr z povolání“ Oldřich Nejedlý. 

 

Postup kvitovaly s netajeným uspokojením i jindy tak kritické tuzemské deníky. Náhle psaly o jednom z nejlepších výkonů a o „strhující vůli, jež stmelila jednotlivce v celek skvělé výkonosti“.  Stanuli jsme před branami semifinále, a to ve městě, před jehož branami stanul před více než dvěma tisíciletími Hannibal. Zatímco ovšem punský vojevůdce odtáhl od Věčného města s nepořízenou, čs. jedenáctka ho dobyla přímým útokem. Výhra nad Švýcary byla vykoupena zraněním obránce Ladislava Ženíška, jež tomuto „českému lvu“, jak mu přezdíval zahraniční tisk, nedovolilo nastoupit. Nahradil ho – a velmi zdařile – Jaroslav Burgr. 

 

Bitva s tvrdým a houževnatým německým soupeřem byla nelítostná. V bráně znovu čaroval František Plánička, z hráčů v poli pak nejvíce vynikl Oldřich Nejedlý, jenž Němce zničil hattrickem. Výsledek 3:1 nás posunul do finále. 

V zápase s Německem se Oldřich Nejedlý zaskvěl hattrickem

 

Karta se – jak to tak u nás tradičně bývá – obrátila. Fanoušci vzali reprezentanty za své, naráz to byli jejich „zlatí hoši“, jak tým ve své rozhlasové reportáži nazval legendární reportér Josef Laufer. V československých luzích a hájích vypukla pravá fotbalová horečka, srovnatelná s tou, která „řádila“ během hokejového Nagana o 64 let později. Šampionátem žila naráz celá republika.  

 

Do přechodného sídla reprezentace ve Frescatti docházely celé stohy blahopřejných pohlednic a telegramů, kvanta talismanů pro štěstí, dokonce i buchty, soudky piva a pečená husa. Podnětem k tomu byla Lauferova výzva lidem doma, aby klukům, kteří jsou už dlouho v cizině, poslali nějaké časopisy na čtení. Už notoricky známým se stal balík od jedné starostlivé hospodyňky, která do Itálie poslala „zlatým hochům“ třešňové knedlíky, „abyste tam nemuseli pořád jíst ty italské makaróny, které vám určitě nešmakují“. 

 

Devět minut od zlata 

 

Píše se 10. červen 1934, Řím. Den „D“. Hrálo se finále mistrovství světa ve fotbale a jedním z jeho účastníků bylo Československo. V boji o Zlatou Niké vyzvalo domácí „squadru azzuru“, v jejíž sestavě se to hemžilo opravdu vynikajícími borci – takoví Meazza, Monti, Schiavio či Monzeglio s Orsim byli světová extratřída. Ve druhém semifinále porazili s vydatnou pomocí švédského rozhodčího Eklinda Rakušany. Tentýž sudí byl aktérem i finálového klání a lze bez přehánění říci, že jedním z hlavních – a především tragických. Před úvodním hvizdem si ještě příznačně odskočil do čestné lóže k vůdci Mussolinimu. Výsledek rozhovoru se projevil i na hřišti. Úkol zněl jasně: Itálie musí vyhrát. 

 

Od prvních minut začali domácí pěkně od podlahy, většinu soubojů dohrávali za tichého přihlížení rozhodčího Eklinda daleko za hranou. Už v 15. minutě zranil Guaita likvidačním šlapákem Rudolfa Krčila, a protože tehdy pravidla neumožňovala střídat, musel kulhající slávistický záložník zbytek zápasu víceméně jen statovat. Švédský sudí odpustil domácím několik dalších surových faulů. O to těžší práci s nimi měli hráči v červených dresech hrající prakticky v deseti.  

 

Přesto před fanatickým jižanským hledištěm podávali srdnatý výkon. Pučovu střelu vykopl Allemandi z brankové čáry, další šance se střídaly na obou stranách, dost toho pochytal také Plánička.

 

V 65. minutě poslal Ferraris Antonína Puče do říše snů. Ze mdlob se naše levé křídlo pokusil probrat asociační tajemník Gürtler dosti svérázným způsobem: přiložil mu k nosu lahvičku se čpavkem. Jak se mu nervozitou třásly ruce, kápnul Pučovi tekutinu do oka. Ten byl vmžiku na nohou, stiskl zuby a vběhl na hřiště. „Kdybyste to viděli,“ zprostředkovával posluchačům doma své dojmy Josef Laufer, „v pravém slova smyslu je to lazar, ten Tonda Puč. Nechtěl jsem to říct – belhá na obou nohách a teď dostal ránu do hlavy.“  

 

V příští vteřině už přijal u levé postranní čáry Čambalovu přihrávku. Nikým neatakován postupoval „lazar Tonda“ s míčem dopředu. Všichni včetně brankáře Combiho čekali centr, Puč však svou typickou šajtlí kopl do míče tak, že se stočil za Combiho záda do sítě. „Jen se podíval, co mu to šustí za zády,“ smál se po letech šťastný střelec. „Výborně, Tondo!“ křičel do éteru Laufer a s ním vybuchly radostí i miliony posluchačů v Československu, kteří se nevěřícně štípali do tváří – 20 minut před koncem vedeme ve finále mistrovství světa 1:0!  

 

Italové přitvrdili, přesto se Nejedlý dostal do obří šance, kterou však bohužel spálil. Běžela 80. minuta a v ní po levé straně opět pelášil s balonem na noze Tonda Puč. Tentokrát přihrál volnému Sobotkovi, jenž trefil tyč! I tehdy platilo okřídlené „nedáš, dostaneš“: Prakticky z protiútoku Italové – po dvojnásobném faulu na naše obránce – vyrovnali. Autorem gólu byl Orsi.  

Čechoslováci prohráli až ve fi nále s Itálií, které nemálo pomohl švédský rozhodčí Eklind

 

Marné byly protesty, Eklind je nechtěl slyšet, stejně jako předtím nechtěl vidět ony dva fauly. Naši hráči pak žehrali i na fakt, že jim nikdo z lavičky neřekl, jak málo času do konce utkání zbývá – byli by se zatáhli a vedení ubránili.  

 

Přišlo prodloužení. V 5. minutě prošel geniální Meazza kolem kulhajícího Krčila, odcentroval na Schiavia, jenž bezmocného Pláničku překonal. Na vyrovnání už vyčerpaní Čechoslováci nenašli dostatek sil. K brance squadry azzury se sice dostali, jenže stříleli jen z dálky, což Combiho nemohlo ohrozit.  

 

A tak tým Československa své první světové finále po heroickém boji, proti brutálně hrajícímu soupeři a jeho dvanáctému hráči – rozhodčímu, nakonec prohrál. V polovině 90. let 20. století Mezinárodní federace fotbalových historiků navrhla, aby bylo finále kontumováno ve prospěch Československa – právě kvůli neregulérnímu proběhu. Leč vše nakonec vyšumělo do ztracena. 

 

Triumfální uvítání 

 

Doma však byl „náš národní team, jenž se imponujícím způsobem bil za úspěch naší vlajky“, přivítán přímo pompézně. Již v Římě čekaly stovky turistů před hotelem, aby jim provolávaly slávu. Spolu s nimi pak hráči kráčeli pěšky na nádraží, odkud vlakem vyrazili domů. Vůbec netušili, co je tam čeká. 

 

Už na první zastávce, Brod nad Lesy, vlála státní vlajka a nápis „Děkujeme Vám, hrdinové!“. Na každém dalším nádraží hrála dechovka, vítali je slavnostní řečníci a nepřehledné davy natěšených příznivců. Dospělí dostali volno v práci, děti ve škole, aby mohli „Zlaté hochy“ přivítat. Ti si možná až teď uvědomili, čeho dosáhli. Od okamžiku, kdy vjel vlak do naší metropole, musel jet krokem, poněvadž desítky tisíc lemující trať v ulicích i na nábřeží toužily úspěšným reprezentantům zamávat. 

 

Další desetitisíce se tísnily v pražských ulicích, jimiž projížděl otevřený autokar s týmem. Nejméně půl milionu lidí tehdy stálo jen na trase vedoucí od Wilsonova nádraží ke Staroměstské radnici. „To nebyl triumfální pochod, ale jestě něco více,“ psal očitý svědek. A pak? 

 

Coby. Druhý den nastoupili všichni do práce. „O osmé jsem si sedl ke svému stolu, otevřel desky se štítkem nadepsaným, nevyřízeno‘, zasunul po zvyku pero do kalamáře a ze zásuvky vytáhl arch čistého papíru,“ vzpomínal po letech zaměstnanec Všeobecného penzijního ústavu František Plánička. 

 

Je tomu již neuvěřitelných 85 let, co si tito Zlatí hoši dobyli srdce fanoušků a nesmazatelně se zapsali do fotbalových čítanek. Jako první odešel v roce 1948 na věčnost – na následky leukémie – Franci Svoboda. Jako poslední pak v roce 1996 kapitán týmu František Plánička.

 

Jejich sláva je však nehynoucí. 

 

Vyšlo v MY 6/2019.

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

10.11.2019

18.10.2019

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed