Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2019 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2019 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon

Ku praporu hleď!

27.10.2019


Tak nám zase nastal podzim. Září uvedlo děti do škol, manažerům je v oblecích fajn i bez klimatizace a sentimentální tatínci či dědové vyrábějí nejmenším zvířátka z kaštanů a papírové draky. A s podzimem přišly dva každoroční státní svátky: 28. září, svátek svatováclavský, který upomíná na dávné počátky české státnosti a 28. říjen, oslavující obnovení naší suverenity v roce 1918.

                                                  

Politici budou ze setrvačnosti klást věnce, demonstranti různých směrů se budou proklínat a já využiji pozvání svého synovce na výlet hausbótem. Na palubkami vyložené stěně kajuty visí velmi stará fotografie, památka na pradědečka, co žil v době, kdy hausbóty jezdily na páru a nebe brázdily dvojplošníky. Ta zašlá fotka mi připomene další významné podzimní datum, na které si dnes asi vzpomenou jen dějepisci a příznivci klubů vojenské historie – 11. říjen 1914.

 

Soudím, že by tento den mohl být prohlášen svátkem české jednoty. Proč? A v jakém smyslu? Na konci předminulého století hýbal akademickou i neakademickou veřejností takzvaný spor o smysl českých dějin. Nicméně spor, jenž od té doby značně zvětral, trvá dodnes. K naší škodě. Jde o spor mezi přemyslovskou tradicí a husitstvím, mezi Pekařem a Masarykem, mezi pravicí a levicí… Spor vždy přiživovaný a podněcovaný odjinud.

                                                        Praporečník Jakoslav Heyduk

 

Aby mi bylo rozuměno, nechci hloupě podceňovat závažné odlišnosti a doporučovat hurájednotu za každou cenu. Jsou však dějinné chvíle, kdy je třeba najít sílu – kvůli společnému cíli – k překlenutí rozdílných zkušeností a zájmů. Vždycky mi to přijde na mysl, když někde čtu o „dobrodiní“ migrace a multikulturního světa.


Na té staré rodinné fotografii jsou vojáci České družiny, první jednotky československých legií na ruské frontě. Jsou nastoupeni na promrzlém kyjevském náměstí ke slavnostnímu aktu svěcení bojového praporu. Vybrali si k tomu tehdy symbolické datum – 11. říjen. V pravoslavném „juliánském“ kalendáři to ovšem bylo 28. září, tedy svátek českého národního patrona. 11. říjen je však současně výročním dnem úmrtí Jana Žižky z Trocnova. Řízením takřka astronomickým se na jednom geograficky vzdáleném náměstí obě tradice spojily.

                                              Svěcení praporu na kyjevském náměstí


Stáli tam, pod praporem s obrazem Svatováclavské koruny, muži rozdílných osudů, odhodlaní bít se za vlast. Dnes, s nadhledem více než stoletým, můžeme k jejich řadám připočíst také české vojáky, kteří se právě nacházeli na opačné straně fronty, odění do rakousko-uherské polní šedi. I ti bojovali za české rodiny a domovy. I ti na frontách v Itálii a Francii.  A jak nám dosvědčují pomníčky se jmény padlých takřka v každé naší obci, zemřelo jich dohromady dost a dost. A to nás ještě čekala druhá velká válka a léta diktatur.

                                                                          Přísaha


Podle čistě racionálních prognóz bychom tu už asi jako národ ani neměli být. Za to, že jsme, vděčíme schopnosti a ochotě předků, v rozhodných chvílích přemostit propasti. Mysleme na to i během letošního, politicky asi dosti rozhádaného podzimu.


Hledejme cesty k sobě. Svůj k svému! Za budoucím jarem plnou parou vpřed! A ku praporu hleď!

 

Článek vyšel v měsíčníku MY, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

 

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

10.11.2019

18.10.2019

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed