Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2019 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2019 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon

Tklivá krása staročeských Dušiček

01.11.2019

„Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého…“, praví národní básník. A opravdu se stává, že při setkání se smrtí někoho blízkého, po odeznění všeho zármutku a bolesti, pocítíme jakýsi hluboký vnitřní klid. Jako bychom se rozpomněli, že smrt patří do řádu naší přirozenosti a že fakt smrtelnosti, jakkoli s ním, řečeno slovy jiného národního básníka, „smířit nejde se“, dodává naší existenci dramatičnosti, důstojnosti, míru a smyslu.

Závdavek takového pocitu lze v české krajině prožít s každým podzimem, kdy příroda před svým velkým spánkem hýří teplými barevnými odstíny a krásou plodů. Povšimli si toho už naši dávní předkové, a právě v podzimní čas slavili svátky, při nichž si připomínali své zemřelé.


Vysledovat to lze již v keltském svátku Nového roku zvaném Samhain. Byl spojen s vírou, že právě o podzimním čase dochází k dotekům světa živých se světem zemřelých. Keltové též přinášeli svým zesnulým symbolické dary. Podobně tomu bylo i u starých Slovanů, kteří si zemřelé připomínali konáním obřadných hostin přímo na pohřebištích.


Křesťanství dalo těmto pietním zvykům další rozměr – připomínkou nesmrtelnosti lidské duše. Byly ustaveny vlastně svátky dva: Všech svatých (1. listopadu), věnovaný těm zemřelým, o nichž se věří, že žili svatým životem, a k nimž se věřící obracejí s prosbami o přímluvu u Boha, a Svátek všech věrných zemřelých, lidově známý jako Dušičky, který je naopak věnován těm, o nichž se soudí, že sami potřebují modlitby pozůstalých.


Souvisí to s představou očistce, tedy dočasného stavu či prostoru, kde se lidská duše očišťuje od vin, aby mohla vstoupit do stavu věčné blaženosti. Očistec není příjemný stav a pozůstalí mohou duším zemřelých pobyt v něm zkrátit svými modlitbami a jinými zbožnými skutky.

 Dušičky, nebo Halloween?


Možnost ulevit duším z nepříjemností v očistci se v lidovém prostředí prolnula s předkřesťanskými bájemi o tom, že duše zemřelých mohou jednou za rok navštívit svět živých. Proto se v předvečer svátku Dušiček nechávalo na stole chladné mléko, aby se duše z očistce „mohly ochladit“.


Tato tradice je dodnes velmi živá v Mexiku, kde patří Dušičky k největším lidovým svátkům vůbec. V domácnostech se chystají stoly s dary pro duše z očistce a domy jsou ozdobeny, pro nás poněkud bizarně, vyobrazeními kostlivců.


S představou návštěvy duší z očistce na zemi ostatně souvisí i americký Halloween, slavený 31. října, kdy domácnosti obcházejí dětští koledníci v děsivých maskách, původně symbolizujících právě ty zemřelé. Totéž vyjadřoval i svítící strašák z vydlabané dýně zvaný Jack O´Latern (Honza Lucerna).


U nás se podobné „strašidlo“ dělávalo z vydlabané řepy. A také u nás chodívali ještě v 19. století o Dušičkách, tak jako o jiných svátcích, po domech koledníci a peklo se sladké dušičkové pečivo v podobě „kostí“. V soudobém americkém Halloweenu byl ale původní, dušičkový smysl pod vlivem komerce docela zastřen a stal se z něj jen nevkusný a divný hororový karneval.


Ale vraťme se do staré Evropy. Za nejvhodnější příležitost k modlitbám za zemřelé byl tady od středověku považován svátek Dušiček. Jeho položení právě na datum 2. listopadu prosadil v desátém století benediktinský opat Odilo, z kláštera Cluny v severní Francii. Během středověku však zdomácněl v celé Evropě i proto, že jak řečeno, mimořádně rezonuje s náladou podzimní přírody. I to je asi příčinou, proč má tento svátek v našich končinách rysy nesrovnatelně klidnější a skutečně pietní.

 Tušení věčnosti

 

O nás Češích se někdy říkává, že máme málo smyslu pro duchovní život. Myslím, že k vyvrácení takového názoru stačí návštěva kteréhokoli hřbitova v době Dušiček. Záplavy květin a záře nesčetných svíček a svítilen po setmění ukazují, že nám nejsou lhostejné ani tradice, ani tušení věčnosti. Mnozí možná často ani neumějí vyjádřit, co je vlastně vede k tomu, že alespoň jednou v roce míří na hroby svých předků, vědí ale, že se tak činit má, že tak činit chtějí.


Vždycky, když začne vanout navlhlý podzimní vítr a ucítím pach tlejícího listí, vzpomenu si na Dušičky svého dětství, kdy se naše početné příbuzenstvo sjelo na hřbitov a každý přinesl věneček či kytici.


Vzpomínám na proměny přírody. Pokaždé byl ten podzim tak trochu jiný. Někdy už se na hrobech třpytila jinovatka a červené plody šípků zářily z keřů, z nichž již opadalo listí, jindy slunce svítilo jak v babím létě a měnilo květy žlutých chryzantém ve zlato.


Vzpomínám na babiččiny tři křížky, kterými vždy při odchodu ze hřbitova poznamenala hrob svých rodičů, na pocit, když mě jehličí věnce z chvojí trochu bodalo do dlaně, a na slavnostní oběd u tety, u které jsme se všichni sesedli nad svíčkovou pečení.


Dnes už většina z těch, na které vzpomínám, odpočívá v onom rodinném hrobě a svíčkovou vaří o Dušičkách moje manželka.


To aby si to náš syn pamatoval. Tak jako já.

MODLITBA ZA DUŠE V OČISTCI


Odpočinutí věčné, dej všem věrným zemřelým, ó Pane,
a světlo věčné ať jim svítí.
Ať odpočívají ve svatém pokoji.
Amen.

 

Článek vyšel v měsíčníku MY, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

10.11.2019

18.10.2019

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed