Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2019 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2019 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon

Ve stínu pražského poledníku

03.11.2019

Snaha o znovupostavení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí oživuje nejen dávné spory, ale i účelové mystifikace. Zkusme se proto bez emocí podívat, co sloup symbolizoval – a co by i pro dnešní dobu a národní usmíření mohl znamenat.

 

3. listopadu 1918 strhl dav vedený anarchokomunisty Frantou Sauerem a Josefem Stivínem barokní Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí. Byl to zlovolný čin, zbytečně rozdělující českou společnost. Čin mající jen pramálo společného se symbolikou české reformace, kterou se mu někteří snažili vtisknout.

             3. listopadu 1918 strhl dav Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí.


Charakteristickou tvář našich historických měst a obcí, ale i samotné krajiny a celé tradiční české kultury dotvořilo v 17. a 18. století baroko. Sloh, který církevní Tridentský koncil (1545-1563) prohlásil za oficiální umělecký projev katolické víry. Baroko však rezonovalo i v dílech autorů nekatolických a dalo vzniknout řadě našich památek. A také pražskému Mariánskému sloupu. Jaké byly motivy jeho zbudování, co symbolizoval a o čem svědčí jeho pohnuté osudy?

Matka barokní Čechie


Italští a jihoněmečtí umělci, jako Giaccomo De Vaccani, Jan Blažej Santini-Aichel či slavný Matyáš Bernard Braun, kteří k nám barokní sloh kdysi uvedli, dokázali navázat na místní kulturní a duchovní zdroje a brzy našli početné české následovníky ve všech oblastech umělecké tvorby.


V literatuře to bylo básnické dílo Bedřicha Bridela, tvorba Bohuslava Balbína či Tomáše Pěšiny z Čechorodu, ale i dílo nejznámějšího pobělohorského exulanta Jana Ámose Komenského. V hudbě vynikli Jan Dismas Zelenka, Jan Černohorský či Adam Michna z Otradovic, v malířství Karel Škréta, v architektuře František Maxmilián Kaňka, v sochařství Braunův pokračovatel Jiří František Pacák a nespočet dalších.


Domácí tradice, k nimž se hlásili, sahaly k přemyslovské a lucemburské gotice, a vlastně ještě hlouběji, až k samotným raně středověkým počátkům naší národní existence. Patřila sem i náboženská úcta k Matce Boží, o níž svědčí nejen dávná zasvěcení českých kostelů či texty psané českými středověkými autory, ale i různorodá výtvarná díla, od prostých dřevěných plastik, jako na Svaté hoře u Příbrami, až po výpravné gotické obrazy tzv. milostných Madon, vyzařující pokoj, něhu a mateřskou lásku.


Panna Maria u nás byla, celkem bez ohledu na teologická zdůvodnění, již od středověku v širokých vrstvách lidu chápána jako symbol porozumění, útočiště a domova. Výrazem tohoto postoje byl i kovový medailon s reliéfem Madony, uchovávaný ve Staré Boleslavi, označovaný za ochranný obraz (tzv. paládium) české země. Své ochranné obrazy měla ovšem i jednotlivá města. Pražané takto chápali gotický obraz tzv. Matky Boží Rynecké, který býval umístěn ve výklenku jednoho z měšťanských domů na Staroměstském náměstí (tedy na rynku, proto Maria Rynecká).


Barokní doba se snažila veškerou tuto starobylou úctu shrnout a završit. Na nesčetných místech naší vlasti proto vznikaly poutní chrámy, kaple, sochy a triumfální sloupy ke cti Panny Marie. Pokud jde o sloupy, byly to často sloupy morové, vyjadřující buď prosby místního lidu o ochranu před rozšířením smrtelné nemoci, nebo naopak vděčnost za to, že v daném místě morová nákaza nevypukla. Podobnou roli měly děkovné sloupy, vztahující se k ochraně před jinými nebezpečími, například před hladem či válkou.


Právě takovým dílem byl i Mariánský sloup sochaře Jana Jiřího Bendla, který od roku 1650 zdobil Staroměstské náměstí v Praze a do jehož podstavce byl, jako výraz výše popsané kontinuity, umístěn již zmíněný středověký obraz Matky Boží Rynecké.

 Pravdy každému přejte… i o Mariánském sloupu


Třicetiletá válka v letech 1618-1648 byla jedním z nejtragičtějších konfliktů evropských dějin. Nejen kvůli masivním ztrátám na životech, ale i dopadem na psychiku a morálku obyvatelstva. Na počátku války byl náboženský spor, brzy se však zřetelně ukázalo, že jejím skutečným obsahem je cynický souboj velmocí. Zúčastněné státy totiž uzavíraly spojenectví ryze pragmaticky a náboženské otázky nehrály roli ani při vyjednávání o Vestfálském míru, jímž válka skončila.


V českých zemích byly tyto skutečnosti pociťovány dvojnásob bolestně. Zklamáni museli být samozřejmě protestanté, kteří u nás válku stavovským protihabsburským povstáním zahájili. Ti byli ve známé bitvě na Bílé Hoře poraženi, a museli buď změnit vyznání, nebo odejít ze země. Neplatí ale obraz, líčící stavovské povstání jako konflikt česko-rakouský. Ostatně většinu z popravených vůdců povstání, tzv. „českých pánů“, tvořili Němci, zatímco na straně Habsburků byli příslušníci starých českých rodů. Zatímco u habsburského dvora byla tehdy jednacím jazykem italština, povstalecký král Fridrich Falcký hovořil jen německy.

 V části obyvatel žilo mylné přesvědčení, že mariánský sloup na Staroměstském náměstí byl postaven jako oslava porážky stavovských vojsk na Bílé hoře


Ale i čeští katolíci museli mít z důsledků bělohorského „vítězství“ smíšené pocity, neboť nemohli nevidět, že začleněním do mnohonárodnostní monarchie budou jak jazyk, tak práva a svobody českého státu dušeny (a, jak víme, za vlády „osvíceného“ germanizátora Josefa II. takřka udušeny).


S tím vším však neměl pražský Mariánský sloup nic společného. Ačkoli šlo o symbol katolický, nebyl oslavou Bílé Hory, který by bylo třeba odstranit, jak tvrdili ti, kteří jej v roce 1918 zbořili. Byl výrazem touhy po životě a typicky barokního zápasu tehdejších lidí o uchování rozumu a citu po přestálých zkušenostech s hrůzami a cynismem války.


Bezprostředním podnětem ke vzniku sloupu se stala úspěšná obrana Prahy před vpádem drancujících švédských vojsk. Došlo k němu v posledních týdnech války, kdy se již v německém Vestfálsku vedla mírová jednání. Švédské velitele tehdy napadlo ještě se na poslední chvíli obohatit vydrancováním Prahy, kde se tehdy nenacházela žádná vojenská posádka. Kvůli zradě správce Pražského hradu se jim podařilo obsadit Hradčany (a vyrabovat tamější umělecké sbírky z dob Rudolfa II.) a následně se pokusili proniknout přes most na Staré město.


Co by následovalo, si uměli místní obyvatelé představit až příliš dobře. Odhodlali se proto k sebeobraně. Staroměstští řemeslníci, kupci a studenti dokázali odrazit opakované útoky profesionálních švédských vojáků a udržet obranu města až do doby, kdy byl Vestfálský mír skutečně dojednán a švédské pluky z Čech staženy. Památkou na to se stal erb Starého města pražského, který byl tehdy císařem obohacen o symbol ozbrojené paže s mečem. Radost z míru a vděčnost nebesům za ochranu města se pak stala důvodem k postavení sloupu. Byla na něm umístěna socha Panny Marie, stojící na hlavě draka. Obraz prosté bezbranné dívky, drtící zlo.

Výstavba mariánského sloupu byla výrazem poděkování za "ubránění a osvobození" Prahy před Švédy


Takto byl také sloup všeobecně vnímán. Výtvarným vzorem pro něj byly obdobné sloupy zbudované v Mnichově a ve Vídni. Vertikála sloupu zapadla do prostoru náměstí a stala se jeho charakteristickou součástí. Byla umístěna tak, že ve dvanáct hodin dopadal její stín na vyznačené místo v dlažbě náměstí – tzv. pražský poledník – což bylo pro Pražany po staletí důležitým chronometrickým znamením pravého poledne.


Je jinou věcí, že Habsburkové Mariánský sloup využívali také jako symbol politický. Takto ovšem během své třísetleté vlády v českých zemích používali prakticky všechny naše památky, včetně starobylého královského znaku se lvem. Asi by bylo nesmyslné se proto těchto symbolů vzdávat (ostatně už jsme zmínili, že mariánská úcta je v Čechách neskonale staršího data, než léta habsburské vlády či pobělohorské rekatolizace).


Nevědomý vyhecovaný dav přivedený ke sloupu v listopadu 1918 anarchistickými vůdci se bohužel nechal přesvědčit o opaku a sloup vandalsky strhl. Nešlo přitom o akci spontánní. Anarchisté přišli na místo s jasným záměrem a vylhaným tvrzením, že jde o rozkaz tehdejšího Národního výboru – k likvidaci sloupu si dokonce vyžádali asistenci hasičů. Také není pravdou, že šlo o projev celonárodní vůle. Již na místě se ukázalo rozdělení, které čin vyvolá, neboť mezi Pražany se našlo dostatek obránců sloupu a došlo k potyčkám. Sloup nicméně padl.

              Anarchokomunista Franta Sauer, jeden ze strůjců zničení mariánského sloupu


V současné době se objevují snahy o jeho obnovu, což opět vzbuzuje protikladné reakce. Těžko říci, k jakému výsledku nakonec povedou. Odstraňování pomníků minulých dob je vždycky problematické. Na druhé straně je třeba připustit, že některé politické symboly je logické z veřejného prostoru odklidit.


V roce 1918 to možná byl případ pomníku maršála Radeckého na dnešním Malostranském náměstí. Ten byl ovšem pietně přemístěn do muzea, zatímco nevinná socha Matky Boží byla barbarsky zničena. Ztráty této staroměstské dominanty je třeba každopádně litovat. Už kvůli osiřelému Šalounovu pomníku Mistra Jana Husa, který byl svým autorem koncipován tak, aby s Mariánským sloupem tvořil jednotu.


Ostatně připomeňme si na závěr vlastní Husova slova, dokazující, že by kamenný reformátor s kamennou Pannou na tom staroměstském rynku nakonec spolu vyjít dokázali: „Kdo nás přivede ke králi Kristu? Jistě nižádný jiný, jedině skvoucí hvězda, to jest drahá Panna Maria. Zajisté o Ní zpívá Církev svatá: Zdráva buď, hvězdo mořská, Matko Boží slavná, šťastná bráno nebeská!

 

Článek vyšel v měsíčníku MY, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

10.11.2019

18.10.2019

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed