Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2019 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2019 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon

Připravoval se převrat za mořem?

16.11.2019


Oslavy třicátého výročí listopadového státního převratu z roku 1989 jsou doslova za dveřmi. Je na místě obava, že neposlouží k pravdivé reflexi tehdejších přelomových událostí, ale jen k zesílení mystifikační kampaně, zavlékající naši zemi do další totality? Přinášíme svědectví významného právníka Jaroslava Kuby o zákulisí listopadových událostí z roku 1989.


V roce 1985 jsem na Karlově univerzitě mohl konečně obhájit svojí kandidátskou dizertaci. Původně jsem si v ní chtěl ujasnit, zda lze perspektivně vytvořit stát a právo bez ideologie. Bez „-ismů.“ Založit je na něčem, co by se nalézalo nad nimi. Jakési obecné super principy, jejichž základ by tvořily jednotlivé kategorie lidských práv. K tomu jsem dlouhodobě směřoval.

 

Dizertaci jsem mohl obhajovat hned po vstupu do aspirantury, měl jsem stovky stránek k dispozici. Ale jako většina aspirantů jsem byl využíván k úkolům a úkonům za různé soudruhy docenty a profesory. Abych prý získal praxi a oni peníze za všelijaké „bokovky“. Po téměř čtyřech letech jsem byl konečně „připuštěn“ k tzv. „malé obhajobě“. Což byla „generálka“, která však nebyla ani povinná. Pro mne se však málem stala osudnou. Jakýsi mladý ambiciózní „soudruh“ ze Sovětského svazu, snad na zadání mého školitele, „odhalil“, že jsem v textu ukryl 20 stránek textu, k němuž byl přístup jen se zvláštním souhlasem. Z druhého dílu Boguszakovy Teorie státu a práva, s texty Zdeňka Mlynáře či Zdeňka Jičínského. A dále z Československé společnosti od Pavla Machonina. Obojí jsem si ještě na počátku roku 1970 jako student zakoupil a v seznamu literatury, obsaženém ve více jak nadstandardních 200 stránkách, nota bene určených jen k malé obhajobě, vedle stovky dalších pramenů uvedl.

                                                 Otec perestrojky Michail Gorbačov

 

Chtěli mi hned ukončit aspiranturu, ale zasáhl další „soudruh“ ze SSSR. Čerstvě se objevivší apoštol glasnosti a perestrojky, o nichž se v ČSSR zatím nic pořádného nevědělo.
Na rozdíl od jeho mladého kolegy byl docentem, a jak mi později řekl, sám byl na čas kvůli názorům stažen do ústraní. Avšak u nás měl autoritu „sovětského profesora“, který mi – v odkazu na glasnosť – vymohl druhou šanci.

                    S „perestrojkou“ přišla i „glasnosť“, která vedla k určitému uvolnění


Lidská práva jako zástěrka

 

Ta nebyla zadarmo. Můj zachránce mi šibalsky přikázal, abych téma zabalil do ideologie. Na moji rozpačitou reakci, že to už nebude „věda“, ale propaganda, přátelsky oponoval – poznatky vědy stejně zneužívají v boji proti sobě ideologové. A proč se píše o lidských právech? Jsi slepý? A tak jsem pod jeho vedením přejmenoval disertaci na Lidská práva jako aktuální otázka soudobého ideologického boje (mj. po roce 1990 tohoto názvu zneužil k „ideologickému“ útoku proti mně jakýsi kariérista Moos, který to ze stavaře dotáhl na ministra dopravy.). Ale nejen to. Vypracoval jsem další kapitolu, která pojednávala o tom, že Carterova administrativa vyrukovala s lidskými právy, aby jimi ve studenoválečném ideologickém boji dehonestovala SSSR. Nikoli, aby je sami dodržovali. Tehdy jsem se cítil asi tak, jak se prý musí cítit znásilněná žena.


Žel, věrohodnost tohoto textu prokázal další vývoj. Zejména po té, co prezident Bush jr. vyrukoval s doktrínou „preemptivních válek“, a potichu „stáhl roletu“ nad argumentací s „lidskými právy“, která s loupežnými válkami vskutku nejdou dohromady. Jakkoli to Václav Havel, alespoň v případě Srbska, zkoušel skloubit pod termínem „humanitární bombardování“…


S tímhle mi jděte do Ameriky!


Druhá „malá obhajoba“ proběhla bez překvapení. Za to skutečné obhajoby se jako inspektor České komise pro vědecké hodnosti zúčastnil profesor s příznačným jménem Hrůza z Vysoké školy politické ÚV KSČ.


Můj školitel ke mně neprojevil sympatie, ani když mi zvěstoval rozhodnutí komise pro obhajoby: „Uspěl jsi jednomyslně, protože je Hrůza svými kecy jednomyslně nas..l..“
K tomu jsem posléze využil jízlivé pobídky vědeckého tajemníka, který mi chtěl ukončit aspiranturu – „jděte s tím do Ameriky!“ Byl jsem zaměstnancem Karlovy univerzity a každý leden bylo možné na rektorátě ve třetím patře na okenní parapet na veřejné chodbě (!) zanechat projekt výzkumné stáže v zahraničí.


Sepsal jsem asi 20 stran výzkumného projektu v angličtině pod názvem Philosophy of Law, Related to Liberty and Human Rights, dal to do desek s mojí adresou a položil na místo, kde byl papír s nápisem USA. Byl leden 1987.

 

Nehoda


V jednu listopadovou neděli ráno jsem vyjel autem, ale místo na chalupě jsem se ocitl na ARO. Zde jsem setrval dalších pět týdnů, než jsem dostal berle, prodělal několik dalších operací, učil se mluvit, chodit. Auto jsem už nikdy neviděl, byla to prý náhlá technická závada, v zatáčce jsem „vyletěl“ do stromu.

                                       V jednu listopadovou neděli ráno jsem vyjel autem...

 

V březnu 1988 mne přišel navštívit chlapík, který se představil jako spolužák z fakulty. „Pravda, měl jsem otřes mozku a nemusím mít paměť v pořádku, ale vás neznám“, oponoval jsem jeho přesvědčování. „Tak dobrá, jsem kapitán V.“ konečně prohlásil, ukázal mi služební průkaz a oznámil, že mám odletět do USA „kvůli lidským právům“. Kvůli strženým čelistím jsem měl „zdrátovaná“ ústa, potravu jsem přijímal tekutou skrze hadičku prostrčenou rty. Jimi jsem také pomalu artikuloval odpověď, že pokud někam poletím, tak…a ukázal jsem palcem směrem ke stropu.


Podivné pozvání


Nicméně kapitán cestou ke dveřím prohlásil, že si mne stejně jednou předvolají. Jeho jméno jsem zaregistroval ve zprávách TV Prima někdy kolem roku 2000, a to i s hodností a odkazem na službu u StB. Jako údajného vraha dvou kolegyň v jedné pražské advokátní kanceláři. A zároveň sebevraha. Zvláštní je, že od určité doby byl uváděn pod jiným příjmením… snad „nevypůjčeným“? Několik dnů po jeho návštěvě mi přišlo oficiální pozvání do Spojených států. Zavolal jsem na americké velvyslanectví a vysvětlil svůj zdravotní stav. Pravili „nevadí“, ať se ozvu, až budu schopen.


Bylo to jako ve snu. United States Information Agency přijala můj projekt, a prostřednictvím Fulbright Academic. Program byl na 9 měsíců a v něm „zafinancována“ moje „Research Stay“ na Parker School of Law věhlasné Columbijské University v New Yorku!


Nepopírám, že jsem nepociťoval jen radost, ale i strach. V zásuvce jsem měl povolávací rozkaz na vojenské cvičení s termínem nástupu okolo data, kdy jsem havaroval. Do místa, kde nebyla kasárna. Několik dnů před termínem nástupu jsem zjistil, že šlo o vilku na okraji pražských Hostivic. Po zazvonění z ní vylezl lampasák a suše mi sdělil, že se vše dozvím při nástupu.


Ačkoli neuposlechnutí povolávacího rozkazu je i dnes trestné, kvůli autonehodě jsem se nedostavil, a hlavně – nikdo se nikdy kvůli tomu neozval. Domovní důvěrnice baba Lapáčková se mě jednou krákoravě tázala: „Co jste provedl, že běháte o berlích a každou chvíli se na vás ptají tajní?“ Během roku 1988 jsem se opravdu natolik zmátořil, že jsem na podzim chodil jen o holi, a rozhodl jsem se využít pozvání do USA.

                                                        Nakonec přišlo pozvání do USA

 

Když jsem vyřídil všechny formality, snad měsíc před odletem přišel zmíněný kapitán na návštěvu. Vlídným tónem mi vysvětlil, že podnikám něco výjimečného jak pro čs. zpravodajce, tak určitě i pro americké. A jestliže v ČSSR zanechávám svou třiasedmdesátiletou matku, tak oni už ji před každým ohlídají… K odletu jsem se definitivně rozhodl až poté, co mne maminka ujistila, že kdyby se jí něco dělo, poběží se schovat na americkou ambasádu.


Počátkem ledna 1989 jsem přistál ve Washingtonu. Přijel mi naproti mercedes ve zlaté metalíze a černý šofér mi zdvořile otevíral dveře, kterými jsem o holi protahoval těžký kufr a dvě velké tašky. Na ministerstvu školství mne vlídně přijala paní Eugenie Lovecky. Pochválila mne za všechno možné a pak mě šokovala sdělením, kterému jsem nebyl schopen porozumět: „Doma vás čekají velké změny a vy se stanete nejméně ministrem školství.“

 

Předali mně šeky na 22825 amerických dolarů a nabádali, abych neutrácel, že je to na devět měsíců. Jen nájem v místnůstce o 4 metrech čtverečních činil měsíčně přes 900 dolarů.
„Parkerova škola práva“, z našeho pohledu právnická fakulta, byla už na první pohled zvláštní. Jde o „věžák“, vyplněný ze tří čtvrtin knihami. V přízemních podlažích byly již tehdy počítačové terminály, jejichž prostřednictvím si student k zadanému tématu vyhledal snad všechny existující prameny. Pokud byly k dispozici v budově, dozvěděl se, ve kterém patře, místnosti a regálu si je může vyzvednout. A buď se s nimi posadil ke stolku, nebo si z nich mohl u některé z kopírek pořídit kopii. Knihu pak vrátil, neboť by se jinak z budovy nedostal.

                           Parkerova škola práva byla vyplněná ze tří čtvrtin knihami

 

Tyto služby byly placené a měsíčně jsem za ně vydal přinejmenším tolik, jako za nájem. A velice rád, neboť k dizertaci, a předtím k rigorózům a diplomkám, jsem využíval všechno, co jsem snad už od svých patnácti let shromažďoval od spřízněných duší v několika pražských antikvariátech. Jak mohu doložit skříní naplněnou často i celými kopiemi originálů, trávil jsem ve škole čas od rána do večera. Bylo to jako v říši hojnosti. Co neměli v budově, to mi obstarali třeba i z Evropy…

 

Odmítnutý „honorář“


S „Parker School of Law“ je stavebně propojena budova „School of International Affairs“, tedy „Školou mezinárodních vztahů“.


Columbijská „Práva“ jsou zaměřena na studium mezinárodního práva a „mezinárodní věci“ tak nejsou „od věci“… Po příjezdu do New Yorku mne přijal děkan Murphy a předal mi pozvánku právě do zmíněné fakulty.


Vstupní sál „School of International Affairs“, jejíž zkratku „SIA“ občas někdo na fasádě budovy přemaloval na „CIA“ (tak jako práva - LAW na JEW …) obsahoval zajímavý rozcestník. „Center for the Study of Human Rights“, „Center for the Study of Soviet Union“, „Center for the Study of Eastern Europe“. A Averal Harrimann Institut, v němž působil Zbygniew Brzezinski a další významní lidé. Logicky jsem byl očekáván v „Center for the Study of Eastern Europe“. Hned mi nabídli, že mohu psát o čemkoli, co se týká Československa.


Vybavil jsem si ARO, berle a matku jako rukojmí estébáků. Zároveň fakt, že se mi blíží čtyřicítka, mám sice dva doktoráty a jsem kandidát věd, ale stále nic neumím, a zde mám možnost za pár měsíců objevit tolik nových informací k tématu, jemuž se po celou dobu studií věnuji. Doma pomůžu, když se vrátím a budu šířit poznatky, které z této stáže ještě na mnoho let vytěžím. Nikoli, že napíšu cosi „odvážného“ o režimu, tak jako si to až na výjimky myslí všichni. Proto jsem nabídku odmítl, přestože byla spojena s velmi příjemným finančním honorářem.


Vyděračská agenda


Měl jsem se dostavit k výkonnému řediteli oddělení právních studií prof. Vratislavu Pěchotovi. Byl to dvoumetrový hromotluk, tuším, že původem z Hané. Neprojevoval emoce, ale jak jsem se mohl přesvědčit, uměl nejenom soucítit, ale i účinně a promptně pomoci. Jak jsem později zjistil, jeho manželka trpěla roztroušenou sklerózou, bez pomoci mohla jen ležet. Když jsem byl u nich poprvé, nestačil jsem se panu profesorovi obdivovat. Jestliže jeho paní něco potřebovala, přerušil hovor, vzal ji do náruče a odnesl, kam potřebovala. Přitom se ještě staral o jejich dospívajícího syna a dceru. Snad to souviselo s tím, že býval vojákem (později byl diplomatem v čs. misi při OSN v New Yorku) a jak mi v albu i jiných písemnostech ukazoval, na čas – mj. v roce 1968 době dramatického jednání se sověty v Čierné – i poradcem prezidenta Svobody.

Měl jsem se dostavit k výkonnému řediteli oddělení právních studií prof. Vratislavu Pěchotovi (vlevo)


Tuším, že mu v roce 1973 nabídli, aby se jako dubčekovec i s rodinou vystěhoval. Což učinil. Když mu známí z OSN nabídli práci v jejím aparátu, přistěhoval se do sousedního New Jersey. A díky pomoci známého internacionalisty, tehdy již i šéfa vládního výboru USA pro lidská práva, profesora Lousie Henkina, působícího na Columbijské univerzitě, přešel na Parker School of Law. Podílel se na vzniku proslulé práce „International Law“ a přispěl myšlenkou „vydírat“ Sověty prostřednictvím agendy lidských práv. Strádal steskem po vlasti, a snad i proto jsme se často setkávali a povídali si. Ne však o politice. Hned v počátku mne upozornil, že si umí představit, čím jsem asi musel před odjezdem projít, a že mi to nebude činit ještě těžší.


Věštba, nebo znalost?


Na jaře 1989 nastal mírný posun: Před symbolem Columbie, Low Memorial Library, se na obřích stožárech vedle americké objevila i vlajka sovětská. Vypukl měsíc americko-sovětského přátelství. To snad ne, ulevoval jsem si Pěchotovi, na podzim se vrátím, a v listopadu to budu muset snášet znovu.


Dozvěděl jsem se, že na Columbii přibude Gorbačovovo „alter ego“, druhý nejmocnější muž SSSR, tajemník pro ideologii ÚV KSSS, Alexander Jakovlev. „Snad tu také nebude stážovat?“, zažertoval jsem. „Tady se budou projednávat změny, které přijdou“, ukazoval směrem na SIA. „Tady?“ žasl jsem.

 Druhý nejmocnější muž SSSR, tajemník pro ideologii ÚV KSSS, Alexander Jakovlev měl přijet na Columbii, aby projednal změny, „které přijdou“


Nedlouho na to jsem obdržel pozvánku na setkání s americkým velvyslancem v Moskvě Matlockem, jenž se rovněž usadil na Columbii. A aby toho nebylo málo, když jsem se na ubytovně večer uvelebil v Main Lounge, jak se honosně označuje zdejší čítárna, vyrušil mne z klidu bývalý prezident Ford. Podal mi ruku, ale dříve než cokoli stačil říci, chlapík z ochranky jej už dirigoval jinam.

 

Na setkání s Matlockem jsem nebyl sám, ale se skupinkou stážistů z Columbie. Ve svém proslovu velebil americký, respektive západní systém, a oznámil nám, že musí zvítězit na celém světě. Pak se stočil k vývoji v Sovětském svazu. Připomněl zásah policie proti demonstrantům v Praze z počátku roku. V sovětských satelitech by prý brzy mělo nastat stejné uvolnění, jakého si začínají užívat v SSSR. Na mojí výzvu, co vzkáže Čechoslovákům, připomněl předválečnou demokracii a připojil věšteckou prognózu, že se k ní Češi brzy vrátí. Moc jsem mu nevěřil.

                                    Bývalý americký velvyslanec v Moskvě Jack Matlock


Hledání „vyvoleného“


Pěchota se mne později ptal, zda jsem se zúčastnil schůzky s Matlockem a hned mi doporučoval další. Žertoval jsem, že se o tom dozví Jakovlevovi tajní, kteří jej v Americe střeží. „Jej už dávno hlídat nemusí, tady se ví, že je to jejich člověk.“ Chtěl jsem to vysvětlit, ale Pěchota mi pohyby hlavou a pohledy do všech koutů místnosti dal najevo, že musí mlčet.


Zato mne důrazně pozval na kolokvium, které se konalo mimo budovu, na kterém se diskutoval vztah Gorbačova k Československu. „Budou tam Luersovi, musíte přijít!“ A krátce před zahájením kolokvia mne s tomuto bývalému velvyslanci USA v ČSSR a jeho choti Wendy představil.


„Vendula“, jak jí Pěchota familiárně jmenoval, měla kupodivu na kolokviu hlavní slovo. Hovořila v tom smyslu, aby Amerika na Gorbačova nespěchala, dokud se v Československu nenalezne někdo vhodný, na koho by mohla přejít moc. Dokud nestáhne vojáky, jeho perestrojce lhostejní Češi neuvěří. KSČ není jako v roce 1968 rozdělena na konzervativce a progresivisty. Mezi nimi byl zřejmý rozdíl, ale jaký je mezi Husákem a Štrougalem?


Pěchota mě vybídl, abych se přihlásil o slovo. Pochopil jsem, proč mu záleželo na mé účasti. Odmítl jsem a při první pauze odešel.


Několik dnů jsme spolu mluvili jen stručně a debatě o politice jsme se důsledně vyhýbali. Česká knihovnice Alena se ptala, zda jsme se nepohádali, a sdělila mi, že máme za Pěchotou přijít. Alena emigrovala po srpnu 68 a stejně jako Pěchota se na Columbii dostala z aparátu OSN. Blížila se důchodu a optimismem rozhodně nehýřila. Pěchota nás přijal v dobré náladě a se slovy, že už je rozhodnuto.


„Co?“, zeptala se Alena.


„U nás, doma, vrátí se to tam, jak to bylo.“

 

„Jako v osmašedesátým?“ zajímala se.


„Ne, k První republice, prostě klasicky... jako tady…“

 

Pak se otočil na mne a až hrozivě mi řekl větu, na kterou jsem nezapomněl:

 

„Na podzim se u vás otřese dům. Držte se Dubčeka, nebo o všechno přijdete!“

Jakovlev odletěl, sovětská vlajka z Columbijské univerzity zmizela, já jsem pokračoval ve stáži a občas, jako dříve, jsem promluvil s panem Pěchotou.


Na Columbii jsem se vrátil v roce 1996, i když jen na čtrnáct dnů. Pěchota mne přátelsky uvítal. Na můj dotaz, proč se nevrátil do „osvobozené“ Prahy, odvětil, že pokud v ní budou takoví tupci jako Benda, tak nikdy. Společně jsme pak přitakali názoru, že Američané nás ponechali na pospas Německu. „A to je o důvod víc,“ mínil Pěchota, kterého bylo možné občas slyšet v českém rozhlasovém éteru relativně objektivně komentovat dění v USA, a to až do jeho smrti v roce 2005. Jeho syn se se mnou sešel o rok později v Praze, když hledal klientelu pro svou newyorskou advokátní kancelář.


Několik zážitků z jara 1989, v nichž narážím na Alexandera Jakovleva, jsem si vybavoval a promýšlel řadu let až po návratu z USA. Zapadají do mozaiky informací o listopadovém převratu, které jsem za právě uplynulých 30 let získal.


Tak především – proč se v dubnu 1989 sešli na SIA, sídle Brzezinského, Kissingera, Henkina a spol., americký velvyslanec v SSSR s Gorbačovovým „alter ego“ Jakovlevem? Vyvíjet tlak na „Gorbiho“, aby se SSSR stáhl ze zemí, které tvořily „nárazníkové pásmo“ mezi ním a státy v západní Evropě, kde mají Američané svoje základny?

                                               Bylo všechno na Gorbačova připraveno?
 

Matlock neustále zdůrazňoval, že kapitalismus musí zvítězit na celém světě a že by Gorbačov měl v sovětských satelitech dosavadní režim razantně uvolnit. Bylo to jen jeho soukromé přání, nebo to byl vlastní cíl jednání, které v New Yorku Matlock s Jakovlevem vedli?


Proč se Sovětský svaz vzdal bez boje?


Jestliže by šlo o to prvé, tak by Wendy Luersová nemusela naléhat, aby Amerika na Gorbačova nespěchala s tlakem na mocenské změny v sovětských satelitech.


A proč se o tom Luersová vůbec bavila? Protože stejně jako Pěchota věděla, že se s námi „na podzim otřese dům“, dojde k převratu, o jehož přípravě, průběhu a parametrech se muselo během jednání Matlocka s Jakovlevem také jednat?


O jakém jednání však mluvíme?


Kdy v dějinách se nějaká mocnost bez donucení a v relativně dobré vojenské kondici iniciativně vzdala soupeři bez boje? Kdo byl vlastně Jakovlev? Skutečný zástupce zájmů supervelmoci, kterou reprezentoval? Podle ruských pramenů „v srpnu 1968 v Praze koordinoval propagandistické zajištění intervence zemí Varšavské smlouvy“. Snad proto mu na Wikipedii vylepšili „kádrový profil“ informací, že „při rozhovoru s Brežněvem protestoval proti odstavení Dubčeka“. A dále píší, že byl v roce 1973 odvolán ze stranických funkcí a na 10 let poslán do Kanady jako velvyslanec SSSR. To ale odporuje ruským pramenům, podle nichž byl v letech 1971 – 1976 členem všemocné Ústřední revizní komise ÚV KSSS.


Ostatně Sověti posílali nespolehlivé na Sibiř, nikoli do Kanady…


Dvojitý agent?


Vadim Andrjuchin ve stati ze 17. 12. 2011 „Hlavní ideolog perestrojky Jakovlev americkým agentem?“(novdelo.ru) o něm přináší informace, které v mnohém potvrzují moje starší domněnky.


Především - co přimělo odchovance stalinského fanatika Suslova změnit se z Brežněvova emisara, propagandisticky zaštiťujícího sovětskou invazi v ČSSR, až do roku 1976 člena obávané Kontrolní a revizní komise ÚV KSSS, náhle a bez příčiny v likvidátora KSSS a SSSR?


Všem, kteří mně začnou obviňovat z konspiračních výmyslů, doporučuji si v Ústavu pro studium totalitních režimů vyhledat práci jejího bývalého ředitele Pavla Žáčka. Zmiňuje v ní existenci dokumentů, podle nichž měl Gorbačov alternativní plán: Silou zasáhnout proti vedení KSČ a ČSSR, kdyby se postavilo proti „sametové revoluci“.

Gorbačov měl alternativní plán: Silou zasáhnout proti vedení KSČ, kdyby se postavilo proti „sametové revoluci“
 

Andrjuchin uvádí, že Andropov, ještě jako šéf KGB, na zasedání politbyra koncem sedmdesátých let požadoval jeho odvolání z postu velvyslance v Kanadě a to pod jakoukoli záminkou. Proč?


Zpravodajci KGB po jeho nástupu do funkce v roce 1973 hlásili, že podle jejich britského rezidenta Jakovlev „pracuje pro ně“. KGB časem také zjistila, že vlastní majetek, který nemohl nabýt z příjmů velvyslance. A také, že se bez vědomí ministerstva zahraničí a rozvědky tajně schází se západními politiky. Šéf KGB Andropov neuspěl proti Suslovově námitce, že velvyslance nejmenuje a neodvolává KGB ale strana.


Nástup vesnického sekretáře nové doby


Jako šéf KGB skončil v roce 1982. Když 10. 11. 1982 zemřel Leonid Brežněv, o čtyři dny později jeho funkci převzal – byl však již vážně nemocný. Kolem umírajícího Andropova, o němž po několika měsících od zvolení nebyla k dispozici jediná zpráva, se vytvořilo „perspektivní vedení KSSS“, vesměs funkcionářů Brežněvovy garnitury. Mezi jeho členy se objevil i tajemník ÚV KSSS pro zemědělství Michail Gorbačov.


Právě toho Jakovlev v květnu 1983 pozval do Kanady. Zorganizoval pro něj řadu setkání, mj. s kanadským premiérem Pierrem Trudeauem, který měl blízko k jeho pozdějším „podporovatelům“, prezidentu Reaganovi a premiérce Thatcherové. A jak známo Brzezinští a Kissingerové vždy snili o dobytí Kremlu spojencem „zevnitř“.


Pomohl jim v tomto směru Jakovlev? Pokud ano, tak pouze tím, že do jejich tenat přivedl prostomyslného, upovídaného a ješitného vesnického sekretáře Gorbačova. Gorbačov po příletu z Kanady vehementně požadoval Jakovlevův okamžitý návrat do Moskvy. Proč a za jakým účelem?

                                      Podle některých byl Jakovlev dvojitým agentem


Gorbačovův mozek


Odpověď lze odvodit z faktu, že se Jakovlev promptně vrátil, aby se stal ředitelem Ústavu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů Akademie Věd SSSR. A z tohoto „think-tanku“ začal již jako „akademik Jakovlev“ radit „zemědělskému tajemníkovi Gorbimu“. Stal se jeho mozkem.


Andropov byl tou dobou již na pravdě Boží, a s ním i jeho podezření proti Jakovlevovi, jenž se stal poslancem Nejvyššího sovětu SSSR. Po 11. 3. 1985, kdy se Gorbačov, málem ještě během návštěvy v Británii, stává generálním tajemníkem KSSS, Jakovlevovo mocenské postavení raketově posiluje.


Ačkoli tajemníkem pro ideologii (v hierarchii KSSS post číslo dvě) byl v letech 1985 – 1988 Jegor Ligačov, fakticky se jím stal po Gorbačovově nástupu Jakovlev. Nikoli „Gorbi“, ale právě Jakovlev vymýšlí glasnosť, perestrojku, novou éru. Pojmy, které po něm generální tajemník pak jen papouškuje, a tak masivně a rychle rozkládá nemotorný sovětský kolos.


Gorbačov sice jmenoval v roce 1985 Jakovleva vedoucím oddělení propagandy ÚV KSSS, avšak do politbyra jej nechal zvolit až v roce 1987. Jak se tedy mohlo stát, že z hlediska hierarchie aparátu KSSS subalterní funkcionář Jakovlev určoval obsah ideologie v SSSR a tudíž směr vnitřní i zahraniční politiky?


Umožnil mu to generální tajemník. Ale proč?


Veřejná věc tajných služeb


Dne 1. 10. 1988 se předsedou KGB stal generálplukovník Vladimir Krjučkov. Jako  horlivý úředník údajně předložil Gorbačovovi důkazy, že Jakovlev během stáže na Columbijské univerzitě v New Yorku v roce 1959 byl získán pro špionáž. Jak to Krjučkov po odchodu na penzi v ruském tisku mnohokrát opakoval, Gorbačov jeho udání odbyl, že je Jakovlev pro perestrojku nepostradatelný…

Šéf KGB Krjučkov údajně předložil Gorbačovovi důkazy o Jakovlevově špionáži, ale nepochodil
 

Vybavuji si profesora Pěchotu, jak mně na jaře 1989 ve své kanceláři výkonného ředitele práv Kolumbijské university spiklenecky naznačil totéž, možná ve stejné době jako šéf sovětské tajné služby velkému Gorbačovovi…


Nebylo to tedy nakonec s tou naší slavnou „spontánní“ listopadovou revolucí přece jen trochu jinak, než jak nám donekonečna „lisuje“ do hlav Česká televize?

 

Článek vyšel v měsíčníku MY, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

19.11.2019

10.11.2019

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed