Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2019 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2019 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon

Jezdci z Apokalypsy

22.11.2019



Na listopad připadá 400. výročí bitvy u Humenného. Povědomí o ní je sice minimální, její výsledek však zachránil obléhanou Vídeň, a tím i notně znehodnocené akcie císařské strany v nedávno rozpoutané válce, jež vešla do dějin pod přídomkem „třicetiletá“.

První půle roku 1619 přinesla hned několik důležitých událostí. V březnu zemřel císař Matyáš, v dubnu učinil Albrecht z Valdštejna jeden ze svých veletočů, když přešel na stranu Habsburků, v červnu se vojska českých protestantských stavů v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem dostala k Vídni a oblehla ji. Dne 10. června pak žoldnéři stavovských vojsk pod vedením hraběte Mansfelda podlehli císařským vojskům v bitvě u jihočeské vísky Záblatí.

                                       Obávání Lisovčíci vulgo "jezdci z Apokalpsy"

 

Uherský Machiavelli

Porážka vzala vzbouřencům vítr z plachet jen nakrátko. Od obléhání města na krásném modrém Dunaji neupustili a v srpnu sesadili z českého trůnu Matyášova nástupce Ferdinanda II. Pár dní nato zvolili českým králem Fridricha II. Falckého. Vytrvale přitom vedli jednání s protestantskými panovníky, kteří by byli ochotni se s nimi spřáhnout.


Jako první z evropských vladařů na jejich nabídku spojenectví zareagoval sedmihradský vévoda Gabriel Bethlén. Coby zapřisáhlý protestant si tuto příležitost nemohl nechat ujít, zvláště když dostal z Prahy slušně zaplaceno. Na katolické Habsburky měl tento „Uherský Machiavelli“, jak se mu přezdívalo, už dávno spadeno, ze svého pohledu tak spojil příjemné s užitečným.

      "Transylvánský Machiavelli" Gabriel Bethlén projevoval v politice nebývalou pružnost

 

Postupně si podmanil celé Horní Uhry a se svými žoldnéři nezadržitelně mířil k Vídni, před jejímiž hradbami se přidal k vojskům českých a nyní již i moravských protestantských stavů. V hlavním městě monarchie vypukl poplach: Bethlénovo vojsko představovalo větší nebezpečí než Češi s Moravany, kteří sice Vídeň vytrvale obléhali, avšak bez pořádné artilérie neměli valné šance na její dobytí.

Bethlén nenechával nikoho na pochybách, jak si bude v případě vítězství počínat. Ukázal to již v Košicích, kde přebývaly oddíly vedené Jiřím Rákóczim, jejichž žoldnéři zajali a následně i umučili tři katolické kněze – P. Marka Križína, P. Štěpána Pongrácze a těšínského rodáka P. Melichara Grodeckého (viz MY 9/2019). Cestou Bethlén v bitvě u Prešpurku (dnešní Bratislava) na hlavu porazil císařskou armádu vedenou Rudolfem z Tiefenbachu, načež si přivlastnil uherské korunovační klenoty, čímž Habsburkům zasadil na poli politické prestiže dosti citelnou ránu.

Volání o pomoc


Smyčka kolem Vídně se začala povážlivě stahovat. V případě jejího pádu by se Ferdinand, jenž své sídelní město dávno opustil, ocitl v úzkých. Rozesílal proto do celého katolického světa úpěnlivé žádosti o pomoc. Na vídeňské šachovnici se totiž nehrálo jen o existenci hlavního města, ale celé monarchie.


Ze Španělska se již v únoru „přikutálelo“ 300 000 zlaťáků, značnou sumu poslal Ferdinandovi i papež, ovšem rakouský monarcha spíše než peníze pro naverbované žoldnéře potřeboval v dané chvíli žoldnéře samotné. Ze západu sice postupovaly oddíly v čele s generálem Buqoyem či císařským velitelem Dampierrem, ty se však potýkaly se stavovskými vojsky operujícími v týlu obléhajících.

Jedním z panovnických dvorů, na něž císařovo poselstvo dorazilo, byl dvůr polský. Jménem Ferdinanda II. žádal krále Zikmunda III. Vasu o pomoc hrabě Jiří Druget z Humenného (György Drugeth de Hommonai), svého času Bethlénův protikandidát na sedmihradský stolec. Polský vladař však měl přes všechny dobré úmysly svázané ruce rezolutním „ne“ domácí šlechty a tato pouta krom nechuti šlechty bojovat za cizí zájmy ještě utahovala skutečnost, že polské „jaśniepaństwo“ v žádném případě nechtělo dráždit bosou nohou hada. Bethlén byl totiž leníkem sultána Omara II. a jakýkoli atak na Omarova vazala hrozil odvetnou reakcí Vysoké Porty a porušením křehkého příměří.


Zikmund III. však uvažoval několik tahů dopředu a chtěl se vyhnout šachu či přinejmenším garde ze strany sedmihradského vévody. Dobře věděl, že případným pádem rakouské metropole by náramně posílený uherský soused se sultánem v zádech představoval pro Rzeczpospolitu enormní nebezpečí. Nechtěl jít ovšem do sporu se šlechtou, kterou potřeboval. Podplatil tedy několik senátorů a díky jejich hlasům v Sejmu se mu v listopadu podařilo Vídni přece jen vyslat pomoc, která měla budit dojem soukromého počinu polského mocnáře, neboť náklady kryl ze svého. Z nouze ctnost, říká se. Z královy nouze vzešlo v konečném důsledku rozhodnutí, jež sice popudilo šlechtu i sultána, ale zachránilo rakouskou monarchii a zvrátilo průběh této fáze války. Vyslal jí totiž na pomoc lisovčíky.

                          Bitva u Humenného měla nemalý význam pro záchranu Vídně


Jezdci z Apokalypsy


Lisovčíci, jimž se někdy chybně říká „polští kozáci“, byli na scéně dějin zhruba jedno desetiletí. I to však stačilo, aby ještě o sto let později strašily jejich jménem matky po celé Evropě své neposlušné děti. Jejich zrod se klade do roku 1615, kdy litevský velkokníže Jan Karel Chodakiewicz pověřil plukovníka Alexandra Josefa Lisowského zformováním jednotky lehké jízdy, která by se aktivně podílela v jeho bojích s carským Ruskem. Lisowski již měl bohaté válečné zkušenosti – s podobným oddílem válčil od roku 1608 ve službách Lžidimitrije II.


Od velkoknížete dostal volnou ruku k výběru svých spolubojovníků, mohl naverbovat kohokoli, včetně zločinců a renegátů. Lisovčíci neměli být zařazováni k pravidelným jednotkám a spolu s nimi se vrhat na zteč, jejich úkol spočíval spíše v „čištění“ terénu. Neměli dostávat žold, žít měli výhradně z kořisti.

Na Lisowského výzvu se k němu a jeho původním souputníkům přidružilo na 600 různých počestných dobrodruhů, ale i vyvrhelů prchajících před zákonem. Jádro tvořili Poláci, Litvíni a Rusíni, ale našli by se mezi nimi i kozáci, Němci, Valaši, Rusové, Tataři, ba i lupu a krve dychtiví rabiáti z českých zemí. Vznikl tak zdánlivě nesourodý konglomerát, který si však velice rychle vydobyl obrovské renomé jak svými válečnickými schopnostmi, tak také – a to především – svou krutostí.


„Teufel und Bluthunde“ čili „ďáblové a krvelační psi“ – tohoto nelichotivého přízviska se jim dostalo v německých zemích. Jinde se jim zase říkalo „jezdci z Apokalypsy“. Nikoli bezdůvodně. Zanechávali za sebou jen spoušť, muže a děti povraždili, s ženami se krátce pobavili, aby i je následně poslali na věčnost. Stopy spálenišť a krve po řádění lisovčíků se táhly od Bílého moře až k Rýnu, od Jadranu až k Baltu. Dokázali se bleskově přemisťovat a překonávat přitom i 150 kilometrů denně, což byla pro ostatní armády meta, o níž se ani neodvážily snít. Působili proto dojmem, že jsou všude.


Co se válečnických schopností týče, nebylo asi v té době lepší lehké jízdy. Lisovčíci šokovali svou až abnormální odvahou, děsící i otřelé veterány. Nepoužívali přitom žádné kyrysy kryjící hruď, jejich jedinou obranou bylo mistrné ovládání šavlí, rapírů či končířů. Přes národnostní pestrost panovala v jejich řadách vzorná disciplína a příkladná soudržnost, což jim však nebránilo dobíjet své těžce raněné druhy ve zbrani, kteří by je zdržovali v postupu.

                                                         Krajina u Humenného dnes

Osudná bitva


Vídeň mlela z posledního. Zásoby se povážlivě ztenčovaly a situace vypadala beznadějně. Zpráva o blížících se lisovčících však Vídeňany jaksepatří vzpružila, přestože „jezdci z Apokalypsy“ nemířili přímo k jejich městu, nýbrž k Humennému, kde rozbily svůj tábor uherské oddíly Jiřího Rákocziho tvořící zadní voj Bethlénových vojsk. Rákoczi sice obsadil všechny tatranské průsmyky, lisovčíci však pod vedením plukovníka Valentina Rogawského projeli jako nůž máslem řadami obránců Lupkovského průsmyku a valili se na jih. Údaje o jejich počtu se rozcházejí od dvou až do osmi tisíc.


Když se to Rákocziho žoldnéři dozvěděli, nebylo jim vzhledem k pověsti lisovčíků dvakrát do zpěvu. Proti blížící se hrozbě ze severu se jich u Humenného sešikovalo něco přes 7000 – asi 2000 pěšáků, přibližně 2500 lehkooděnců a zhruba stejný počet příslušníků těžké jízdy. Psal se 22. listopad L. P. 1619.

Lisovčíci zaútočili na Uhryprakticky přímo za pochodu. Podařilo se jim zvítězit v první šarvátce, načež se pokusili nepřítele obejít a zasadit mu ránu do vazu útokem na jeho týl. Neúspěšně. To už se ale setmělo a další boj nebyl možný.


Hned zrána 23. listopadu se nezdolní „jezdci z Apokalypsy“ pokusili o další zteč. Opět byli odraženi, pročež přistoupili ke své mnohokrát již osvědčené taktice a dali se na zdánlivý útěk. Rákoczi s vidinou vítězství zapomněl na ostražitost a dovolil svým vojákům začít plenit opuštěný nepřátelský tábor. Zároveň vyslal posly ke svému pánu Gabrielu Bethlénovi k Vídni se zprávou, že přišel, viděl a zvítězil.


Sotva však zmizeli poslové z dohledu, karta se obrátila. Lisovčíci znovu seskupili řady a vrhli se na své pronásledovatele. Rozpoutali hotová jatka. Při této po taktické stránce bravurně provedené akci lisovčíků padlo ten den více než 3000 Uhrů, počítaje v to Rákocziho bratra, přičemž druhý jeho bratr byl zajat. Zbytek Uhrů se rozprchl po okolí, kde řada z nich skončila „roztrhána“ stíhajícími je „krvelačnými psy“. Jiří Rákoczi se jen se štěstím dostal z pole a uchýlil se za zdi hradu Makovica, který lisovčíci, vyzbrojeni jen mušketami a luky, nemohli dobýt.

                                               U Humenného Jiří Rákoczi narazil
Krajina po bitvě


Masakr svého týlu u Humenného nenechal Bethléna chladným. Jen co se o něm dozvěděl, požádal císaře Ferdinanda II. o zahájení jednání ohledně zastavení válečných aktivit. Již 5. prosince bylo završeno podpisem smlouvy o půlročním příměří. Bethlénovi docházely zásoby a bez solidního zajištění týlu a přísunu potravin bylo další obléhání v zimních měsících nemyslitelné. Se svými 15000 muži pak vytáhl proti lisovčíkům, řádícím mezitím jako černá ruka v jeho Uhrách. Ti však neměli v úmyslu zbytečně prolévat svou krev, hlavního cíle přece dosáhli – Vídeň byla zachráněna. Stáhli se proto zpět do Polska.


Rozdrcení Bethlénova týlu lisovčíky u Humenného v listopadu roku 1619 mělo podstatný vliv na tehdejší dění. Dalo mat útočným snahám sedmihradského vévody a změnilo celkovou situaci na válečné šachovnici. Vídeň si mohla oddechnout a císař Ferdinand získal čas k rozhodující partii proti vzbouřeným českým stavům, v níž 8. listopadu 1620 slavně zvítězil. I do tohoto střetu výrazně zasáhli „Teufel und Bluthunde“, když ukořistili 20 korouhví povstaleckých vojsk.

To už je ovšem jiný, i když neméně přelomový příběh našich dějin…

 

Článek vyšel v měsíčníku MY, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

19.11.2019

10.11.2019

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed