Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2019 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2019 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon

Staromilství? No a co!

26.11.2019

 

Když jedu na Slovensko, a jezdím tam často, mnohem častěji, než když jsme žili ve společném státě, pravidelně se setkávám s jevem, který je v našich luzích mnohem řidší, pokud vůbec: sejdeme se s novými lidmi - slovo „cizí“ se mi v této souvislosti použít nechce, protože s těmi „novými“ mne zpravidla seznamují přátelé již „staří“, tedy dříve získaní, a tudíž je předpoklad, že i z těch „nových“ budou přátelé. Nuže sejdeme se a nejdéle do pěti minut vím, odkud kdo pochází: z Liptova, z Banskej Štiavnice, z Prešova, ze Spiše… Všiml jsem si, že tuto informaci si o sobě sdělují i sami Slováci navzájem. Není to tedy nějaká privilej určená jen přivandrovalcům zpoza řeky Moravy.

                    Mediální expert, vysokoškolský učitel a člen Rady ČTK Petr Žantovský

 

Přemýšlel jsem, proč to tak je. K čemu je mi dobrá informace, že Jouda je z Plzně, Trulda z Budějic, Pulda od Hodonína. Nebo koho a proč by mělo zajímat, že já jsem z Chrudimi. Odpověď je prostší, než se zdá. Slovák má zakódovaný genus svého kraje, místa, půdorysu.

 

Hůl k opoře

 

Celé dějiny toho regionu do něj vstupují a nechávají v něm citelné a čitelné znamení. Ano, je Slovák, ale je taky ze Spiše či Liptova. Kultura té lokality byla v minulosti rozmanitá, drobné jazykové zvláštnosti jsou druhořadé. To spíš vojska, která tudy kdy pochodovala a proti nimž se povstávalo. Nebo písmáci, kteří tu učili evangelia, obvykle ještě z českých knih, když nebyl (za Uherska) jejich slovenský překlad (proto třeba Štefánikovy rukopisy z mládí jsou plné bohemismů). Nebo ty krásné vrásčité ženy z Plickových fotek, zpívající svým dětem kdesi na stráni svoje hajaja.

 

To jsou tváře Slovenska. Co kout, to nějaká zvláštnost. Důležité je cítit ji, vědět o ní, nést si ji s sebou do světa jako hůl k opoře, když zabloudím nebo zakolísám. Jak napsala o svém Rusku Marina Cvetajeva: „Vlast není území, ale nezaměnitelnost paměti a krve“. Kdo někdy viděl film Loučení (Proščánije s Maťoroj), vybaví si scénu, když přijde do vsi určené k zatopení (bude tu přehrada) nějaký komisař „z kraje“ a započne své ničivé dílo tím, že vylamuje kříže z hrobů na místním hřbitově. Takto prohrál bolševik svou historickou šanci. Rusovi můžete vzít všechno, třeba i Boha (když na jeho místo posadíte třeba Stalina), ale nesmíte mu vzít jeho minulost, jeho předky pod těmi kříži. To pro ty hroby a kříže, pro ty mrtvé v sobě, kteří vás drží při životě, ne pro toho Stalina (či jen jeho inženýrské vize) padlo v poslední velké válce šestadvacet milionů Rusů. Píšu o Rusech a o Slovácích, ale myslím na Čechy.

 Tváře naší země

 

Zkuste si vzpomenout, kdy vám naposledy někdo „nový“ řekl, odkud pochází a přichází. Nebo si položte otázku: vím to vůbec o těch „starých“, stávajících? A zajímalo mě to někdy? A proč vlastně ne? Přitom naše země v sobě nese nespočet tváří a charakteristik. Nejen ty na první pohled zřetelné a slyšitelné (ono takové jadrné ostravské „bo sem cyp“ je vlastně mnohem něžnější, než spisovný překlad téhož do korektní češtiny). I mnohem jemnější a subtilnější valéry v sobě nesou mentality krajů českých (a ovšem moravských a slezských).

 

Jinak se domlouváte, aniž si toho vlastně všimnete, s chlapíkem z Domažlic, od Tábora, z Litomyšle či Frýdlantu. A nejen to. Tuhle mě upozornil hudební skladatel Miloš Bok, že žije v Sudetech a že by to mělo být na jeho hudbě znát. Tak jsem si dal tu práci a poslechl si ji. A měl pravdu. Má takovou nepojmenovatelnou, ale velmi specifickou atmosféru, a nemusí to být jen přímým lokálním odkazem opatřené oratorium Skřítkové z Křinického údolí.

 

Nebo: což takové pozapomenuté dílo „sudetského Wolkera“ Josefa Kocourka - zemřel taky na tuberu, taky ve čtyřiadvaceti, ale život prožil povětšinou v pohraničí a stačil napsat úctyhodný počet povídek či románů – přečtěte si jeho Zapadlé vlastence 1932 či Kalendář, v němž se obracejí listy, a dýchne na vás ten zneklidňující chlad raspenavských luk. Ono možná nebude náhodou, že jedna ze zdejších obcí se jmenuje Peklo a právě v ní také pobýval a psával Václav Kaplický, autor Kladiva na čarodějnice… A tak bychom mohli pokračovat.

 

Jsme tací, jaké je místo, z něhož jsme. Můžeme to stokrát zapírat a skrývat, nebo jen intuitivně považovat za druhotné a nepodstatné. Ostatně je přece známo, že ti největší „Pražáci“ obvykle přicházejí i se svými komplexy odkudsi z Vystrkova, jehož jméno už zapomněli, pro jistotu, aby náhodou nepromluvilo za ně. Plody jsou výsledkem práce kořenů, nikdy ne naopak.

 

Stojí-li tedy otázka tak, zda je nám třeba nějakého nového národního obrození, tak já ji čtu tak, že bychom se měli více znát ke svým kořenům, a pak naše plody budou hodnotnější, autentičtější, poctivější. Ano, jsem realista a vím, že všechna tato slova dnes mají etiketu staromilství, ne-li něčeho ještě horšího.

 

Na to však mám jedinou odpověď: No a co?

 

Článek vyšel v měsíčníku MY, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

 

 

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

19.11.2019

10.11.2019

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed